ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1664.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1664/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. B. a B) J. B., zastoupeného opatrovníkem F. Š. a C) M. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) S. K., 2) M. Č., 3) J. H., 4) J. H., všem zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 258/91, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. září 1999, č. j. 6 Co 2181/99-110, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 1.425,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám K. H.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem z 5. 3. 1999, č. j. 5 C 258/91-97, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že parcely č. 986 – les, č. 991 - role, č. 1017 - pastva a č. 1199 – louka v k. ú. K. byly ke dni 25. 11. 1986 ve vlastnictví J. B., a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou dětmi J. B., nar. 16. 9. 1907, zemř. 25. 11. 1986 (dále J. B. st.). Žalobci neprokázali, že J. B. st. uzavřel, jako kupující s V. K. jako prodávajícím v letech 1946 - 1947 kupní smlouvy ohledně pozemku parc. č. 1199 a pozemků parc. č. 986, 991, 1017. Tyto kupní smlouvy se nedochovaly a ke zjištění, že byly uzavřeny, nepostačovaly předložené důkazy, zejména platební rozkaz ONV ve S. z 19. 9. 1949, kterým bylo J. B. st. uloženo zaplatit převodní poplatky za převod vlastnického práva k pozemkům parc. č. 986, 991 a 1017 v k. ú. K. podle kupní smlouvy z 6. 6. 1947. Uzavření této kupní smlouvy nepotvrdili jednoznačně ani svědci J. P. a J. H., neboť „nebyli přítomni v okamžiku, kdy se smlouva uzavírala“. Nevěděli ani, zda pozemky kupoval sám J. B. st. nebo i jeho manželka a neznali parcelní čísla prodávaných pozemků. Pouze uvedli, že právní předchůdci žalobců některé pozemky obhospodařovali. Podle zápisu v pozemkové knize a evidenci nemovitostí vlastnil V. K. pozemky až do své smrti v roce 1970, kdy je dědictvím nabyl J. K., zemř. 9. 4. 1980. Poté, co bylo zjištěno, že nesprávně byli jako spoluvlastníci těchto pozemků v evidenci nemovitostí vyznačeni manželé M. a J. J., ačkoliv pozemky nebyly předmětem kupní a darovací smlouvy, kterou v roce 1972 s J. K. uzavřeli, byly pozemky v dědickém řízení po J. K. dodatečně v roce 1994 projednány. Pozemky nabyli každý z jedné třetiny dědicové J. K., R. Č. a J. K.. V katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci pozemků zapsáni žalovaný 1) a žalovaná 3) každý v rozsahu jedné šestiny podle darovací smlouvy uzavřené 14. 6. 1994 s J. K., žalovaný 2) v rozsahu jedné třetiny podle darovací smlouvy uzavřené 19. 10. 1994 s R. Č. a žalovaná 4) v rozsahu jedné třetiny na základě darovací smlouvy uzavřené 15. 6. 1994 s J. K. Dále soud prvního stupně dovodil, že J. B. st. nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům ani vydržením podle OZO z roku 1811 nebo zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), nebotˇ nebyla prokázána „držba těchto pozemků právními předchůdci žalobců“ a nebylo tak možno ani zjistit počátek vydržecí doby.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze 16. 9. 1999, č. j. 6 Co 2181/99-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že J. B. byl ke dni své smrti 25. 11. 1986 vlastníkem předmětných pozemků. Odvolací soud doplnil dokazování zápisem z ustavující schůze JZD K. z 24. 7. 1957, z něhož zjistil, že do představenstva družstva byl zvolen Č. K. Podle zápisu o převzetí živého a mrtvého inventáře sepsaného s Č. K., K. č. 9) bez data, sdružoval Č. K. do družstva 4, 81 ha a mezi 34 sdruženými pozemky není uveden žádný z pozemků, který je předmětem tohoto řízení o určení vlastnictví. Po takto doplněném dokazování odvolací soud uvedl, že sdílí závěr soudu prvního stupně, že nelze jednoznačně potvrdit, že právní předchůdci žalobců nabyli vlastnictví k pozemkům na základě převodu vlastnického práva, tedy smluvně. Odvolací soud však dospěl k závěru, že J. B. st. nabyl vlastnictví k pozemkům vydržením. Držbu předmětných pozemků J. B. st. od roku 1947 hodnotil odvolací soud jako řádnou ve smyslu §1461 OZO, zakládající se na řádném právním titulu, jímž byly tržní smlouvy. I když se nedochovaly, nelze mít o její existenci na základě dalších listinných dokladů pochyby. Jednak podle „Seznamu dosud ONV ve S. neschválených smluv z roku 1946“, který vyhotovil Berní úřad ve S., je uvedena pod položkou E 98/46 smlouva trhová na pozemek v K. za 6.000 Kč (mezi prodávajícím V. K., K. č. 9 a J. B., V. 96), dále v Seznamu téhož ONV z roku 1947 pod položkou EZ 66/47 je uvedena smlouva trhová na pozemky v K. za 4.200 Kč, opět mezi týmiž účastníky. Existenci smluv potvrzuje i platební rozkaz ONV ve S. z 18. 9. 1949, jímž se podle zákona o poplatcích vyměřuje „z převodu práva vlastnického podle smlouvy trhové z 6. 6. 1947 o koupi p. p. č. 986/1, 991, 993 a 1017 v kat. území K. panu J. B., rolníku v V., nerozdílnou rukou s panem V. K., rolníkem v K. čp. 9 z trhové ceny 4.200 Kč převodní poplatek 168 Kč“. Z těchto listin lze také podle odvolacího soudu dovodit počátek běhu vydržecí doby na léta 1946 – 1947. I když svědectví jednotlivých osob není zcela přesné, shodují se v tom, že J. B. st. se ujal držby pozemků po 2. světové válce. Nepřímo to potvrzuje i zápis o převzetí živého a mrtvého inventáře, v němž nebyly žádný z pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, uvedeny. To svědčí o tom, že je Č. K. již nedržel. Obdobný zápis sepsaný s J. B. uvádí jen celkovou výměru sdružené půdy 10,96 ha bez jednotlivých parcelních čísel. Odvolací soud uzavřel, že J. B. st. byl od roku 1947 oprávněným držitelem pozemků, že šlo o držbu řádnou a poctivou a podle §566 odst. l, 2 ObčZ, desetiletá vydržecí doba začala běžet v roce 1947 a skončila v roce 1957.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Uvádějí, že uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Podle obsahu (41 odst. 2 OSŘ) však uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 1 písm. c) a d) OSŘ. Namítají totiž, že nebylo prokázáno, že J. B. st. se uchopil držby pozemků, a to právě na základě smlouvy, že předmět držby byl odevzdán a že byla zaplacena kupní cena pozemků. Jen za těchto okolností by také mohla být založena dobrá víra J. B. st., že mu pozemky patří. Odvolací soud dospěl k závěru o držbě pozemků J. B. st. rovněž na základě zápisu o převzetí živého a mrtvého inventáře družstvem od V. K. z roku 1958. Nevzal však v úvahu, že podle výpisu z katastru nemovitostí V. K. vlastnil nemovitosti v celkové výměře 15 ha, včetně lesní půdy, která se nesdružovala. Je tedy zřejmé, že pokud V. K. sdružil jen 4,81 ha, nesdružoval všechny pozemky, které vlastnil. J. B. st. vstoupil do družstva podle přihlášky už v roce 1952 a v zápise o převzetí živého a mrtvého inventáře pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, specifikovány nebyly. Dále žalovaní namítají, že odvolací soud nesprávně vyložil §566 odst. l, 2 ObčZ, neboť vydržecí lhůta, pokud vůbec začala v roce 1947 běžet, nemohla skončit dříve než uplynutím 10 let od účinnosti tohoto zákoníku, tj. až l. l. 1961. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Považují závěr odvolacího soudu o vydržení pozemku J. B. st. za správný. Pokud jde o zjištění, že kupní smlouvy ohledně pozemků byly mezi ním a V. K. v letech 1946 - 1947 uzavřeny, poukazují žalobci na listinné důkazy, a to zejména seznamy ONV, v nichž byly smlouvy specifikovány. Také svědci J. P. a J. H. uzavření smluv potvrzovali. Nelze také přehlédnout, že vlastnické právo právního předchůdce žalobců k pozemkům uznávali i manželé J. a J. K.
Nejvyšší soud provedl podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §237 odst. l ani jiným vadám řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle dovolacích námitek žalovaných.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v §132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené dokazování nutno zahrnout dokazování soudů obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek (řízení nalézací).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanovení §133 až 135 OSŘ. Nelze-li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – lze usuzovat ze způsobu, jak k němu soud dospěl, pak není možné zpochybňovat ani jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze nepadat.
Zjištění, že V. K. a J. B. st. uzavřeli v roce 1946 a 1947 kupní smlouvy ohledně předmětných pozemků, učinil dovolací soud na základě Seznamů ONV S. z let 1946 a 1947 a platebního rozkazu ONV S. z 18. 9. 1949, jejichž správnost ani žalovaní nezpochybňují. Jestliže tyto listiny kupní smlouvy výslovně zmiňují, má skutkové zjištění dovolacího soudu o jejich uzavření v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod není opodstatněný.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod C 949, sv. 13, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje věci ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za ovládání vlastníkem, který je držitelem věci“.
Už soud prvního stupně zjistil z výpovědí svědků J. P. a J. H., na něž poukázal také odvolací soud, že J. B. st. pozemky obhospodařoval po skončení druhé světové války. O tom, že je naopak již neobhospodařoval V. K. svědčí to, že uvedené pozemky V. K. nesdružil do JZD K., když je zápis o převzetí živého a mrtvého inventáře, který s ním byl sepsán v roce 1958, mezi vyjmenovanými pozemky neuváděl. Na tom nemůže nic změnit ani námitka žalovaných, že V. K. měl i další pozemky, které takto sepsány nebyly. Otázkou vzniku držby ve vztahu k zaplacení kupní ceny J. B. st. se dovolací soud nezabýval. Až v dovolacím řízení přicházejí žalovaní s novou skutečností, že J. B. st. nezaplatil kupní cenu pozemků. Dovolací soud je však soudem přezkumným, a vychází ze zjištění, které bylo učiněno v nalézacím řízení. Závěr, že J. B. se uchopil držby pozemků v roce 1947 vychází z provedených důkazů.
Žalovaným lze sice přisvědčit, že odvolací soud nesprávně vyložil §566 odst. l, 2 ObčZ. Ten stanoví, že lhůta která počala běže před 1. lednem 1951, skončí, určuje-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané od l. ledna 1951: určuje-li lhůtu delší, uplynutím této další lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počal běžet a že totéž platí pro lhůty vydržecí a promlčecí. V §1468 OZO byla pro vydržení nemovitých věcí stanovena třicetiletá vydržecí lhůta, zatímco §116 odst. 1 ObčZ stanovil lhůtu desetiletou. Pokud v daném případě začala vydržecí lhůta běžet v roce 1947, nemohla skončit dříve než l. 1. 1961. Nesprávný závěr odvolacího soudu, že vydržecí lhůta skončila už v roce 1957, však nemá vliv na správnost rozsudku odvolacího soudu, že J. B. st. vlastnictví k předmětným pozemkům vydržel. Pokud J. B. st. sdružil pozemky již v roce 1952 do JZD, vykonával jejich držbu i k 1. 1. 1961 prostřednictvím tohoto detentora a k tomuto datu nabyl vlastnictví k těmto pozemkům vydržením (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99, publikovaný pod č. 117/2000 v časopisu Soudní judikatura č. 11/2000) .
Dovolací důvody nejsou opodstatněné a proto bylo dovolání podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní, přísluší jim proto podle §2243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů řízení, které jim vznikly. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb., odměna za zastupování advokátem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání podle §6 odst. l, §7, §9 odst. l, §11 odst. l písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, 1200 Kč a paušální náhradu hotových výdajů 225 Kč podle §13 odst. 3 tohoto tarifu. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu