ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1767.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1767/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. S., zastoupené JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným: 1) Ing. V. P., zastoupenému JUDr. Michaelou Lang, advokátkou se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 1788/60, 2) M. B., 3) J. H., 4) P. B., 5) obci Vysoká Pec, IČO: 00872083, se sídlem ve Vysoké Peci 109, Nejdek, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, a 6) K. P., o určení, event. zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 223/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2015, č. j. 56 Co 43/2015-859, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Michaely Lang.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3), 4), 5) a 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 16 C 223/2004-752, ve znění usnesení ze dne 25. 5. 2015, č. j. 16 C 223/2004-816, zamítl žalobu na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni ohledně pozemků v rozsudku uvedených, eventuelně na zřízení věcného břemene – práva cesty - ve stejném rozsahu (výrok I.). Výrokem II. soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 194 401,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované obci Vysoká Pec na náhradě nákladů řízení částku 40 172 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3), 4) a 6) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem V. soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1) na separovaných nákladech řízení částku 9 433 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem VI. zamítl návrh na vydání rozsudku pro uznání v řízení mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3), 4) a 6).
Žalovanému 1), kterého považoval za zcela úspěšného podle výsledku řízení, přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Rovněž žalované 5) přiznal jako plně úspěšné právo na náhradu nákladů řízení. Ostatní účastníci náhradu nákladů řízení nepožadovali.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 56 Co 43/2015-859, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Ve výroku II. rozsudek změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 186 587 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV., V. a VI. (výrok III.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 978 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3), 4), 5) a 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu - proti výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 186 587 Kč - podává žalobkyně obsáhlé dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního práva, a to práva na náhradu nákladů řízení, odchýlil při posuzování úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř. a důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v dovolání pak cituje jak rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak především Ústavního soudu), nepřihlédl ke kritériím, která mají být obecně zohledněna, ale ani ke specifickým okolnostem této konkrétní věci, zejména k tomu, zda byla žaloba podána důvodně a jak se vyvíjelo řízení po podání žaloby. V tomto směru jde podle ní o věc v rozhodovací praxi dosud neřešenou.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalovaného 1) k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka napadá výslovně výrok rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem II., který se týká náhrady nákladů řízení mezi jí a žalovaným 1); proto námitky ohledně nákladů řízení mezi dovolatelkou a žalovaným 5) dovolací soud pominul.
Jádro tvrzení dovolatelky je v tomto: Žalovaný 1) zatarasil cestu, kterou dlouhodobě užívala, balvany, a tím vyvolal uvedené řízení. I když dovolatelka jako žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a její žaloba na určení existence údajně vydrženého věcného břemene cesty, ev. na jeho zřízení, byla zamítnuta (tato část napadeného rozhodnutí nebyla dovoláním dotčena), nakonec dosáhla svého, neboť obec – žalovaná 5) – nakonec zřídila k její nemovitosti cestu. Dovolatelka netvrdí, že by věcné břemeno, které bylo předmětem určovací žaloby, existovalo, má však za to, že existoval nárok na zřízení práva cesty, který zanikl až v průběhu řízení, poté, co obec zřídila na pozemku p. č. 1757 pozemní komunikaci, která jí umožňuje přístup. Komunikaci obec zřídila jen díky tomu, že bylo vyvoláno uvedené řízení; dovolatelka tak byla v širším kontextu celé věci úspěšná, a proto jí neměla být uložena povinnost platit náklady řízení; to ostatně vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, kterou v dovolání cituje. K tomu dovolací soud uvádí:
Dovolací soud je vázán nejen skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení, ale i právními závěry odvolacího soudu ohledně věci samé. Je tomu tak již proto, že rozhodnutí ve věci samé není dovoláním napadeno, a proto je pro dovolací soud závazné (viz §159a odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci šlo jak o subjektivní kumulaci účastníků na žalované straně, tak o objektivní kumulaci nároků. Vzhledem k tomu, že dovoláním je napaden jen výrok ohledně nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1), mohl dovolací soud posuzovat i nákladový výrok jen ve vztahu k výsledku řízení mezi těmito dvěma účastníky.
Jestliže – podle tvrzení žalobkyně - žalovaný 1) znemožnil žalované dlouhodobě, veřejně a pokojně vykonávaný průchod přes jeho pozemky, měla žalobkyně nepochybně právo se proti takovému jednání bránit, a to návrhem na ochranu pokojného stavu (§5 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – obč. zák.); v případě, že by jiný přístup k nemovitosti neměla, a že by přístup přes pozemky tohoto žalovaného byl objektivně správným řešením situace, také žalobou na zřízení práva cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. [zřízení cesty přes pozemek žalovaného 1) však žalobkyně ani v řízení, ani mimosoudně nedosáhla].
Dovolatelka však podala žalobu na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, nicméně již v žalobě chybělo tvrzení existence (byť domnělého) právního důvodu, o který se držba měla opírat, takže žalobkyni (jejímu zástupci) mělo být objektivně zřejmé, že takto koncipovaná žaloba nemůže být úspěšná [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, a řadu rozhodnutí na něj navazujících – jen v systému ASPI na něj odkazuje dalších 90 rozhodnutí včetně několika rozhodnutí Ústavního soudu, a žalovaný 1) na tuto judikaturu upozorňoval – viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně]. O tomto nároku bylo nakonec rozhodnuto tak, že žaloba byla zamítnuta, definitivně až napadeným rozhodnutím. Žalobkyně sice po téměř deseti letech od podání žaloby ji vzala zpět, pro nesouhlas žalovaných 1) a 5) soud zpětvzetí nepřipustil (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, kterým bylo dovolání žalobkyně proti rozhodnutí o nepřipuštění zpětvzetí odmítnuto). Pokud podání žaloby na určení existence věcného břemene mělo být reakcí na to, že žalovaný 1) cestu znemožnil, šlo o reakci z právního hlediska zjevně nesprávně zvolenou, která nemohla vést k zamýšlenému cíli; žalovaný 1) se pak zcela legitimně proti takto vymezené žalobě bránil a byl v řízení zcela úspěšný.
Proti kumulovanému nároku na zřízení práva cesty se žalovaný 1) bránil i tím, že tvrdil, že žalobkyně má možnost přístupu mimo jiné po pozemku obce parc. č. 1757, resp. že by šlo o přístup výhodnější. Nakonec též byla cesta přes tento pozemek zanesena do seznamu pozemních komunikací jako účelová komunikace a nadále ji žalobkyně využívá. Je tedy zřejmé, že ani kdyby obec – žalovaná 5) – žalobkyni tento přístup neumožňovala, nemuselo by to mít za následek vyhovění žalobě vůči žalovanému 1); to, že v důsledku chování obce [a nikoliv žalovaného 1)] snad byly nároky žalobkyně na zajištění přístupu uspokojeny, neznamená, že by nárok uplatněný vůči žalovanému 1) na zřízení věcného břemene byl zpočátku důvodný.
Je tedy zřejmé, že judikatura citovaná v dovolání se na danou věc nevztahuje, neboť vychází z jiných skutkových předpokladů. Proto nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Za této situace šlo o standardní posouzení situace, kdy žalobkyně nebyla vůči žalovanému 1) úspěšná; nejde tudíž o věc dosud neřešenou (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný 1) domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu