ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1788.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1788/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. Š., zastoupeného JUDr. Martinou Janečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Živného 21, proti žalované A. Š., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 38/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2011, č. j. 37 Co 362/2008-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 10 630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Martiny Janečkové.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 37 Co 362/2008-327, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně („soud prvního stupně“) ze dne 22. července 2008, č. j. 48 C 38/96-201, ve kterém soud prvního stupně rozhodl výrokem pod bodem I., že z předmětů v bezpodílovém spoluvlastnictví bývalých manželů – účastníků se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce movité věci označené pod položkami č. 10 až 13 (blíže konkretizované v rozsudku) a položka č. 25 – obecná hodnota členských práv k družstevnímu dvoupokojovému bytu č. 18 v B., Fleischnerova 22, u Stavebního bytového družstva Průkopník. Výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalované movité věci označené pod položkami č. 1 až 9, výrokem pod bodem III. uložil žalobci povinnost vyplatit žalované na vyrovnání podílu částku 200.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výroky IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I., podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, jsou součástí procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť skutečnost, že odvolací soud rozhodl jinak než v předchozím rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, přípustnost dovolání pro tzv. skrytou diformitu podle tohoto ustanovení nezakládá; není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Dovolatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že tuto věc měly soudy rozhodnout podle právního názoru, zastávaného judikaturou před rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008; změna judikatury, ke které došlo v průběhu řízení, neměla zhoršit její postavení v řízení. Tato námitka je však zjevně nedůvodná; postup soudů byl v souladu se zákonem i s rozhodnutím Ústavního soudu, na které dovolatelka poukazuje.
K problematice změny judikatury a jejího vlivu na již zahájená řízení se uvádí: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon ze změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.
Dovolatelka odkazuje na právní názor, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, který interpretuje tak, že z něj má vyplývat, že na tuto věc bylo třeba uplatnit judikaturu, od které se odchýlil rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, poř. č. 47. Ve skutečnosti však z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu takový právní názor nevyplývá. V první řadě je třeba uvést, že toto rozhodnutí se týkalo promlčení nároku, tedy zcela jiného případu, než o jaký jde v této věci. Ústavní soud netvrdil, že by bylo třeba na věc aplikovat starší, již překonanou judikaturu, ale měl za to, že vzhledem k okolnostem konkrétní věci je třeba uplatnění námitky promlčení posoudit z hlediska souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Z citovaného nálezu vyplývá především požadavek opatrnosti a uvážlivosti při změnách judikatury; současně Ústavní soud zdůraznil, že „vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“.
Uvedenou problematikou, včetně výkladu zmíněného nálezu, se v odborné literatuře zabýval Z. Kühn, který uvedl: „Z nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09, který je v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy, vyplývá, že zásadou v horizontálních právních vztazích i nadále zůstává incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Výjimky budou dány pouze specifiky výjimečných situací, která založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Bude na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní. Neaplikace nového právního názoru se však děje nikoliv prostřednictvím nějakých soudcovsky utvořených intertemporálních norem, ale využitím některé normy hmotněprávní, jako byl např. zákaz zneužití práva uplatnit námitku promlčení“ (Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy 6/2011, s. 196).
V dané věci nebyly tvrzeny ani nevyšly najevo konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu k dovolatelce umožňovaly odchylky od platné judikatury. Je třeba připomenout, že v době, kdy bylo řízení zahájeno, vycházela judikatura z toho, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, je nutno vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu k předmětnému bytu; možnost užívání družstevního bytu jedním z rozvedených manželů nelze tržním způsobem vyjádřit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2001, sp. zn. 30 Cdo 726/2001, a řadu dalších rozhodnutí). Opačný názor byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 717/99; judikatura pak byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, tak, že „v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož součástí je i hodnota členského podílu, nelze při stanovení její výše vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu. Jde o hodnotu, jejíž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout“.
V dané věci byla žaloba podána 12. 2. 1996 a soud prvního stupně rozhodl dne 29. ledna 1998 tak, že mimo jiné stanovil zůstatkovou hodnotu členského podílu částkou 28.051,- Kč, a polovinu této částky měl žalobce vyplatit dovolatelce. Teprve v dalším řízení soudy právě z důvodu změny judikatury vycházely z tzv. tržní hodnoty členského podílu. Kdyby bylo třeba postupovat tak, jak dovolatelka požaduje, bylo by nutné vyjít z názoru zastávaného judikaturou v době zahájení řízení, resp. prvního rozhodnutí ve věci, a přiznat jí částku odpovídající polovině zůstatkové hodnoty členského podílu (lze uvést, že pokud by odvolací soud nerozhodl o odvolání proti zmíněnému rozhodnutí soudu prvního stupně až po více než třech letech, dovolatelka by v souladu s tehdejší judikaturou vyšší částky patrně nedosáhla).
K námitce, že rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, není správné, neboť tím, že se cena členského podílu stanoví ke dni zániku společného členství a určení, kdo z manželů bude byt nadále jako člen družstva užívat, a že by se měla stanovit ke dni rozhodování soudu o vypořádání BSM, se uvádí: Je skutečností, že pohyb cen v době mezi zrušením společného členství a vypořádáním BSM ovlivňuje reálnou výši plnění; nemusí jít vždy o nárůst cen nemovitostí, resp. členských podílů, ale může jít – tak, jako v současné době – i o jejich pokles. Problém je vyvolán tím, že – na rozdíl od jiných majetkových hodnot manželům společných – o zrušení tohoto společného práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, se podle výslovného znění zákona a na základě dlouhodobě ustálené praxe rozhoduje v jiný okamžik, než o ostatním společném majetku. Negativní účinky ovšem mohli vyloučit i účastníci v době, kdy uzavírali dohodu o členském podílu; pokud se současně nedohodli na vypořádání jeho hodnoty, sami tím otevřeli cestu k nynějšímu stavu (viz zásadu vigilantibus iura scripta sunt). Jinak lze odkázat na odůvodnění zmíněného rozsudku velkého senátu, ve kterém jsou důvody pro odklon od dosavadní judikatury vyloženy.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle §3 odst. 1 bod 4 (z částky 200 000,- Kč), §4 odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 10 330,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §11 odst. 1 písm. k) uvedené vyhlášky za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání žalované), tj. celkem částku ve výši 10 630,-Kč. Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 10 630,- Kč do tří dnů do právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. srpna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu