ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1806.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1806/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) JUDr. K. M., b) B. P., zastoupené advokátem, c) Ing. J. M., a d) MVDr. P. M., žalobců a), c) a d) zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) JUDr. Š. K., zastoupené advokátem, 2) JUDr. A. M., a 3) JUDr. J. M., oběma zastoupeným advokátem, 4) JUDr. V. J., a 5) JUDr. A. B., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 4 106 930,- Kč s příslušenstvím a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2006, č. j. 56 Co 174/2005-401, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2006, č. j. 56 Co 174/2005-401, ve výroku v odstavci II., pokud jím byl potvrzen rozsudek okresního soudu v odstavci II. výroku, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. července 2004, č. j. 25 C 46/97-283, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. prosince 2004, č. j. 25 C 46/97-312, v odstavci II. výroku, jímž soud určil, že žalovaní 1) až 5) jsou vlastníky každý ideální 1/5 nemovitostí, a to domu č. p. 945 na pozemku parc. č. 609 – zastavěná plocha, ostatního stavebního objektu, pozemku parc. č. 609 – zastavěná plocha, ostatního stavebního objektu a pozemku parc. č. 610 – zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k. se sídlem v O. na LV č. pro okres O., obec O. a kat. území M. O., se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2004, č. j. 25 C 46/97-283, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. prosince 2004, č. j. 25 C 46/97-312, pod bodem I. výroku nepřipustil změnu žaloby žalobců učiněnou podáním došlým soudu 10. 5. 2001. Pod bodem II. určil že žalovaní jsou vlastníky každý ideální 1/5 nemovitostí, a to domu č. p. 945 na pozemku parc. č. 609 a pozemků parcelních čísel 609 a 610, zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. k. se sídlem v O. na LV č. pro obec a okres O., kat. území M. O. Pod body III. a V. zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobcům a) a b) každému z nich částku 1 026 732,50 Kč s příslušenstvím a dále částku 342 244,10 Kč a žalobcům c) a d) každému z nich částku 513 366,25 Kč s příslušenstvím a dále částku 171 122,05 Kč. Pod body IV. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: Finanční odbor rady Městského národního výboru v O. rozhodnutím z 29. 3. 1960, zn, rozhodl o žádosti A. p. č. 1, M. 17, O. I, podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 a §11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, tak, že nemovitosti zapsané ve vložce č. 1072 pozemkové knihy, kat. území M. O., s domem č. p. 945 přecházejí do vlastnictví „A. p. č. 1, M. 17, O. I“ dnem právní moci tohoto rozhodnutí. Na základě tohoto rozhodnutí byla Advokátní poradna O. zapsána v evidenci nemovitostí na LV č. pro obec a okres O. jako vlastník označených nemovitostí. V roce 1989 došlo ke sloučení LV č. a č., který se však týkal jiných nemovitostí. Kupní smlouvou z 25. 7. 1990, registrovanou bývalým Státním notářstvím v O. 31. 7. 1990, Česká advokátní komora prodala sporné nemovitosti žalovaným, a to každému z nich v rozsahu ideální 1/5. Výzvami ze 7. 8. 1991 žalobci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, vyzvali žalované o vydání předmětných nemovitostí. Žalobci s odkazem na platnost kupní smlouvy z 25. 7. 1990 vydání odmítli z důvodu, že nejsou povinnými osobami ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. Žaloba žalobců a) a b) a právního předchůdce žalobců c) a d) proti žalované České advokátní komoře o vydání předmětných nemovitostí byla v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 203/92 zamítnuta z důvodu, že k odnětí vlastnického práva na základě vládního nařízení č. 15/59 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, nedošlo, neboť rozhodnutí z 29. 3. 1960 nebylo řádně doručeno účastníkům řízení. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 32 C 283/1992 byla zamítnuta žaloba žalobců a) a b) a právního předchůdce žalobců c) a d), aby bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí, pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, neboť žalobci v té době již byli v katastru nemovitostí zapsáni jako jejich vlastníci. Předmětné nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. pro okres O. a kat. území M. O. a jako jejich vlastníci jsou vedeni žalobci. Při právním posuzování věci soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR (dále „Nejvyšší soud“), vysloveného v rozsudku z 23. 4. 2003, č. j. 22 Cdo 256/2003-182, kterým Nejvyšší soud zrušil dřívější rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 22. 2. 2002, č. j. 11 Co 1061/2001-122, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 28. 3. 2001, č. j. 25 C 46/97-87, a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení, podle kterého rozhodnutí z 29. 3. 1960 nebylo nicotným (nulitním) právním aktem, avšak z důvodu nedostatku řádného doručení původním vlastníkům nemovitostí nenabylo právní moci a nestalo se účinným, a pokud jde o vydržení předmětných nemovitostí žalovanými, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992 a že „v případě dobré víry žalovaných k uvedenému datu, že jim sporné nemovitosti se zřetelem ke všem okolnostem patří (§130 odst. 1 ObčZ), není vyloučeno, aby si do potřebné vydržecí doby právem započetli dobu, po kterou měli tyto nemovitosti v držbě jejich právní předchůdci, kteří sami podle ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. sporné nemovitosti vydržet nemohli“. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalovaných na jimi požadovaném určení vlastnictví k předmětným nemovitostem za situace, kdy v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci nemovitostí zapsáni žalobci a žalovaní naopak tvrdí, že jsou jejich podílovými spoluvlastníky. Dospěl pak k závěru, že žalovaní nabyli vlastnické právo k nemovitostem vydržením, neboť jak žalovaní, tak i jejich právní předchůdci drželi nemovitosti po zákonnou vydržecí dobu v dobré víře, že jim patří.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č. j. 56 Co 174/2005-401, odvolání žalobců proti výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl, ve výroku pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve zbývajících výrocích jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud převzal správná skutková zjištění soudu prvního stupně a dokazování dále doplnil zprávou Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O., z 2. 1. 2006, z níž zjistil, že původními vlastníky předmětných nemovitostí byli E. a F. M., každý z ideální poloviny. Pod položkou výkazu změn 950/74 byla jako vlastník následně zapsána Advokátní poradna č. 1 O. na základě rozhodnutí, pod položkou změn 185/90 byli zapsáni na základě kupní smlouvy žalovaní jako jejich spoluvlastníci, každý k ideální pětině a pod položkou změn 1312/95 opět E. a F. M., každý k ideální polovině, a pod položkou změn 1313/95 podle usnesení D 4088/92 a D 4605/92 žalobci a) a b) a Ing. J. M., právní předchůdce žalobců c) a d). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalovaných na určení vlastnictví k nemovitostem. Dovodil, že právním nástupcem Advokátní poradny č. 1 v O., která byla právnickou osobou se samostatnou právní subjektivitou, se ze zákona stalo Krajské sdružení advokátů v O., které se tak stalo vlastníkem dosavadního movitého a nemovitého majetku zaniklého právního předchůdce. Dále pak uvedl, že zákonem č. 128/1990 Sb., o advokacii, byla k 1. 7. 1990 zřízena Komora advokátů, která se mimo jiné stala právním nástupcem všech krajských sdružení advokátů a která ze zákona vstoupila do majetkových práv a povinností všech dosavadních organizačních složek advokacie. V důsledku nepravomocného rozhodnutí z 29. 3. 1960 nemohl být platný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na Advokátní poradnu č. 1 v O. a stejně tak vlastnické právo k těmto nemovitostem nemohlo přejít ani na její právní nástupce. Pokud Advokátní komora 25. 7. 1990 uzavřela se žalovanými kupní smlouvu ohledně předmětným nemovitostí, jde o právní úkon neplatný, protože vlastnictví nelze platně nabýt od nevlastníka. Vyslovil nesouhlas s námitkou žalobců, že nelze vydržet ideální spoluvlastnický podíl k nemovitosti s tím, že nabytí podílového spoluvlastnictví vydržením všech spoluvlastníků předpokládá dobrou víru všech o tom, že jim věc jako podílovým spoluvlastníkům patří. S ohledem na zákonné změny vydržení žalovaní mohli své spoluvlastnické právo ke sporným nemovitostem nabýt k 1. 1. 1992 za předpokladu, že do tohoto data uplynula zákonná desetiletá vydržecí doba, do níž si mohli započíst dobu, po kterou měli nemovitosti v dobré víře v držení jejích právní předchůdci, kteří před 1. 1. 1992 předmětné nemovitosti vydržet nemohli. Odvolací soud dospěl k závěru, že všichni právní předchůdci žalovaných nakládali se spornými nemovitostmi v dobré víře, že jim náleží vlastnické právo k nim, a že dobu, po kterou nemovitosti drželi, lze započíst do vydržecí doby ve prospěch žalovaných. K 1. 1. 1992 nedošlo k žádné skutečnosti, která by byla objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru žalovaných, kteří se držby nemovitostí ujali na základě kupní smlouvy z 25. 7. 1990. Takovou skutečností není obsah dopisu žalovaných z 31. 5. 1991, v němž žalovaní uvedli, že se považují za vlastníky (podílové spoluvlastníky) nemovitostí, a vyjádřili ochotu jednat se žalobci o případných restitučních nárocích, ani obsah dopisu žalobců ze 7. 8. 1991, který neobsahuje nic, co by mohlo vyvolat pochybnosti žalovaných o jejich vlastnickém právu. Žalobci sami se v něm obraceli na žalované jako na vlastníky nemovitostí a uplatnili jím vůči žalovaným restituční nárok. Na právním stavu, že žalovaní se stali k 1. 1. 1992 podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, nemohou nic změnit události, k nimž došlo po tomto datu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku, podali žalobci dovolání.
Žalobci a), c) a d) podali dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce podle žalobců spočívá v tom, že právní otázky spojené s posouzením držby a vydržením odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou vyšších soudů. V rozporu s hmotným právem řešil otázku ideálního podílu jako předmětu vydržení. Pokud odvolací soud uvedl, „že spoluvlastnické právo není objektem oprávněné držby, tím je nemovitá věc, k níž jednotliví ideální spoluvlastníci vykonávají právo držby“, považoval omylem držbu za právo. Soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalovaní nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem vydržením, ale rozhodl tak, že každý z nich je vlastníkem jejich ideální pětiny, rozhodl o něčem, co předmětem vydržení nemohlo být. Uvedli, že oprávněný držitel se zřetelem ke všem okolnostem není ten, kdo stavbu prohlášenou za kulturní památku neudržuje v dobrém stavu takovým způsobem, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo ohrožení jejího vzhledu. Vliv zanedbání základní údržby nemovitostí na posouzení otázky, zda za držitele je možno pokládat toho, kdo s věcí nenakládá jako s vlastní a zda může být považován za oprávněné držitele, odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem a právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v rozsudcích ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1717/2004, 28 Cdo 1493/2001, 22 Cdo 2139/204. Odvolací soud řešil rovněž jinak než Nejvyšší soud ČR otázku platnosti kupní smlouvy z 25. 7. 1990, která je neplatná podle §39 ObčZ, protože svým obsahem a účelem odporovala §48 zákona č. 128/1990 Sb., který omezoval Komoru advokátů ve smluvní volnosti převádět nemovitý majetek. Při řešení právní otázky, zda Krajské sdružení advokátů v O. se stalo právním nástupcem zaniklé Advokátní poradny č. 1 v O., odvolací soud nesprávné interpretoval zákon č. 57/1963 Sb., o advokacii. Podle názoru žalobců žalovaní nebyli oprávněnými držiteli nemovitostí k 1. 1. 1992, takže předpoklady pro zápočet vydržecí doby nebyly splněny. Pochybnost účastníka kupní smlouvy o převodu vlastnictví prodávajícího k předmětu kupní smlouvy vylučuje dobrou víru kupujícího, že nabývá věc do vlastnictví a domněnku dobré víry. V době od 1. 7. 1990, kdy se Komora advokátů stala právním nástupcem Krajského sdružení advokátů v O., do 25. 7. 1990, kdy nemovitosti převedla neplatnou smlouvou na žalované, s nemovitostmi nijak nenakládala a nebyla proto ani jejich držitelem. Neplatná kupní smlouva o převodu nemovitostí nemohla vytvořit žádný právní vztah k předchůdci žalovaných. Zápis vlastnického práva k nemovitostem pro Krajské sdružení advokátů v O. v evidenci nemovitostí v roce 1989 na podkladě kupní smlouvy z 18. 5. 1981, která se však netýkala předmětných nemovitostí, neměl za následek vznik jeho vlastnického práva, ani vznik jeho oprávněné držby. Oprávněná držba žalovaných k 1. 1. 1992 neexistovala, neboť žalobci vyzvali žalované dopisem ze 7. 8. 1991 k vydání předmětných nemovitostí, tj. ještě před účinností zákona č. 509/1991 Sb. Vady řízení spatřují v tom, že odvolací soud se neřídil právním názorem dovolacího soudu, pokud jde o řešení právní otázky, zda rozhodnutí Městského národního výboru v O. z 29. 3. 1960 nabylo právní moci, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přestože soud prvního stupně nebyl správně obsazen, neboť věc projednávala rozhodovala soudkyně, která rozvrhem práce nebyla určena k projednávání a rozhodování věci s mezinárodním (cizím) prvkem, a že potvrdil nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně. Nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně podle žalobců spočívá v tom, že „neprovedl důkazy navržené žalobci o rozhodných skutečnostech pro posouzení věci, z listin, jimiž provedl důkaz, nezjistil všechny rozhodující skutečnosti, návrhy na provedení důkazů, jimž nevyhověl, usnesením nezamítl a v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč je neprovedl, hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 OSŘ a je v rozporu s pravidly logického myšlení, právní posouzení je v extrémním rozporu s §129 odst. 1, §130 odst. 1 a §134 ObčZ, s námitkami tvrzenými žalobci se nezabýval, nevypořádal se dostatečným způsobem se zjištěnými skutečnostmi, nevypořádal se s otázkou, kterým právním řádem řídí se věc s mezinárodním prvkem“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadené části a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně b) podala dovolání z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobkyně b) otázkou zásadního právního významu je, „zda povinná osoba, která by byla povinna vydat věc podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, může vydržet vlastnické právo k věci, pokud v řízení o žalobě na vydání věci podané dle uvedeného zákona vyjde najevo, že k odnětí vlastnického práva oprávněným osobám nebo jejich právním předchůdcům nedošlo, neboť rozhodnutí, na jehož základě bylo vlastnické právo odňato, nebylo doručeno všem účastníkům řízení, tedy, zda právní postavení osoby, které bylo vlastnické právo k věci odňato způsobem předvídaným zákonem č. 403/1990 Sb., nebo jejího právního předchůdce může být slabší, než právní postavení oprávněné osoby podle téhož zákona, pokud se v průběhu řízení o žalobě na vydání věci podle uvedeného zákona ukáže, že k odnětí vlastnického práva nedošlo z důvodu nedoručení rozhodnutí, kterým bylo vlastnické právo odňato“. Další právní otázkou je, „zda výzva k vydání věci učiněná podle restitučního zákona je způsobilá přivodit zánik dobré víry u osoby, která věc drží, že je jejím vlastníkem, pokud je v této výzvě uvedeno, že tato osoba nabyla vlastnické právo v rozporu s právními předpisy“. Žalobkyně namítla, že oba soudy neuvedly, že v dopise ze 7. 8. 1991 žalobci tvrdí, že žalovaní nabyli podíly na nemovitostech v rozporu s platnými předpisy, a nepřihlédly k tomu, že žalovaní byli žalobci výslovně upozorněni na to, že kupní smlouva uzavřená s Českou advokátní komorou je neplatná. Obsah výzvy k vydání věci musel u žalovaných vyvolat pochybnosti o tom, že jim nemovitosti patří. Doručením dopisu zanikla případná dobrá víra žalovaných a přestali být oprávněnými držiteli nemovitostí. Označená kupní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, a to §48 zákona č. 128/1990 Sb. I kdyby Česká advokátní komora nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohli být žalovaní v dobré víře, že jim nemovitosti po uzavření smlouvy patří, pokud smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem. Skutečnost, že na základě rozhodnutí MěNV v O. z 29. 3. 1960 nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, vyšla najevo až poté, kdy podle názoru obou soudů mělo dojít k vydržení předmětných nemovitostí. Žalobci, kteří měli důvod oprávněně předpokládat, že jim předmětné nemovitosti budou vydány podle zákona č. 403/1990 Sb., učinili vše k tomu, aby se tak stalo, včas podali i žalobu na vydání věci, která však byla zamítnuta z důvodu, že k odnětí nemovitostí jejich právním předchůdcům nedošlo. Ačkoliv žalobci učinili vše, vlastnictví k nemovitostem podle názoru obou soudů pozbyli z důvodu vydržení žalovanými. Podle názoru žalobkyně měly soudy obou stupňů přihlédnout k tomu, že vydržení vlastnického práva žalovanými je v rozporu s požadavkem dobrých mravů, které „je třeba interpretovat v souvislosti s obsahem základního práva žalobců spočívajícím právě v legitimním očekávání“, že jim nemovitosti budou vydány. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1), 4) a 5) navrhli, aby dovolání žalobců a), c) a d) bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto jako nedůvodné. Podle názoru žalovaných ani jednu právní otázku nastolenou žalobci nelze označit za otázku zásadního právního významu, neboť odvolací soud je neřešil v rozporu s hmotným právem anebo jinak, než jsou řešeny v judikatuře vyšších soudů. Řešení právní otázky vydržení je v daném případě navíc v souladu s právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku z 24. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 256/2003. Odvolací soud posuzoval vydržení věci a nikoli vydržení spoluvlastnického podílu. Tvrzení žalobců, že v době převodu platilo zákonné omezení smluvní volnosti, je nesprávné.
Žalovaní 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili.
Žalobci a), c) a d) k vyjádření žalovaných uvedli, že žalovaní sami zpochybnili svoji dobrou víru, když v dopise z 31. 5. 1991 adresovaném žalobcům vznesli pochybnosti o platnosti kupní smlouvy. Jestliže žalovaní uzavírali kupní smlouvu v rozporu se zákonem s nevlastníkem, nebyli v dobré víře, že nabývají nemovitosti do vlastnictví.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li dovolání v posuzované věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) i b) OSŘ, je přípustné přinejmenším podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nabízí-li se dovolacímu soudu více důvodů, pro které by tzv. nenárokové dovolání mělo být přípustné, k akceptaci přípustnosti dovolání dovolacím soudem podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ postačí, shledá-li přípustnost dovolání z jediného z více uplatněných důvodů. V daném případě dovolací soud spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí dovolacího soudu je v řešení otázky existence dobré víry žalovaných před 1. 1. 1992 v rozporu s hmotným právem. Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2006, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod č. C 1816. Nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem v tomto směru namítali všichni dovolatelé.
Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v dovoláními napadeném rozsahu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná.
Podle §134 odst. 1, 2 a 3 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Oprávněným držitelem je podle §130 odst. 1 ObčZ držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle §868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Protože vlastnické právo žalovaných k předmětným nemovitostem mělo vzniknout vydržením k 1. 1. 1992 (do tohoto dne nebylo vydržení věci právnickou osobou možné) při započtení oprávněné držby jejich právních předchůdců, bylo třeba jeho vznik posuzovat podle občanského zákoníku ve znění po novele č. 509/1991 Sb. K 1. 1. 1992 by vydržení vlastnického práva žalovanými přicházelo v úvahu mj. za splnění předpokladu, že před tímto datem nepozbyli dobrou víru, že jsou vlastníky sporných nemovitostí.
Posouzením okamžiku ztráty dobré víry se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod č. C 1176, v němž vyslovil právní názor, že „dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“. V rozsudku z 29. 3. 2006, sp. zn. 1659/2005, (viz Soubor rozhodnutí, C 4243) pak uvedl, že „není podstatné, zda vlastník věci informující „domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části).“ Pro posouzení dobré víry držitele věci není významné, že se dozvěděl, že jejím vlastníkem není, od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka. K tomu srov. usnesení z 12. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2767/2005, Soubor rozhodnutí, C 4452.
Podle názoru dovolacího soudu v dané věci i obecně platí, že dobrá víra do té doby oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se tento držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Tak je tomu i v případě, kdy se oprávněný držitel věci dozví od osoby, která si sama činí na věc nárok, že není vlastníkem z důvodu, že převodní smlouva, kterou mělo být založeno vlastnictví držitele, je neplatná s ohledem na porušení určitého relevantního ustanovení zákona. V takovém případě ztrácí držitel dobrou víru, i když se pak ukáže, že uvedená převodní smlouva je neplatná z jiného než tvrzeného důvodu, pokud mezi těmito důvody existuje určitá souvislost či spojitost. Přitom není významný právní názor osoby, jež zpochybnila vlastnictví oprávněného držitele, na to, z jakého důvodu je převodní smlouva neplatná, popř. na to, kdo je platným vlastníkem sporné věci. Důležitý není ani vztah této osoby k předmětu držby; určující je vyvolání pochybností objektivně způsobilých znejistit vlastnictví do té doby v dobré víře jsoucího držitele o platnosti převodní smlouvy, na jejímž základě měl vlastnictví nabýt. Právně relevantní není ani skutečnost, že sám převodce platnost smlouvy nezpochybnil či nezpochybňuje.
Jestliže v posuzované věci žalobci před 1. 1. 1992 sdělili žalovaným dopisy ze 7. 8. 1991, že převodní smlouva, na jejímž základě měli nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem, je neplatná z důvodu porušení právních předpisů „např. §48 zák. č. 128/1990 Sb. a rovněž na základě protiprávního zvýhodnění …“, s tím, že žalobci sami uplatňují právo, aby jim věc byla vydána převodcem (Českou advokátní komorou), pak z toho, s ohledem na výše uvedené, vyplývá, že okamžikem doručení těchto doporučených dopisů pozbyli žalovaní objektivně dobrou víru o svém vlastnictví sporných věcí, i když se později ukázalo, že uvedená převodní smlouva je neplatná už proto, že převádějící nebyl jejím vlastníkem.
Z uvedeného právního posouzení věci dovolacím soudem vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 OSŘ).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení a vázanost soudů obou stupňů právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1, §243d odst. 1 OSŘ) nebylo zapotřebí řešit dovolateli namítané procesní nedostatky v postupu či rozhodnutí soudů v nalézacím řízení. Ostatně jde vesměs o námitky, které odstraněním napadených rozhodnutí v dotčeném rozsahu pozbývají významu nebo které mohou být řešeny v dalším průběhu řízení soudy nižší instance.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu