ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1842.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1842/2019-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) S. B. , narozeného XY, b) J. B. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalovaným 1) P. T. , narozenému XY, 2) R. T. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Janou Flégrovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 14, o obnovení a zajištění služebnosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 9/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 25 Co 254/2018-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 5 203 Kč k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Jany Flégrové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 9 C 9/2016-197, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalovaným uložena povinnost „společně a nerozdílně za účelem obnovení a zajištění funkce svádění vody z oprávněného pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY na pozemek zatížený parc. č. XY v katastrálním území a obci XY provést stavební práce a terénní úpravy, spočívající ve vyhloubení strouhy o hloubce 50 – 100 cm a šířce 100 cm nebo instalaci trativodního potrubí v celé délce zatíženého pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY a ve spádu tak, aby byla srážková voda ze zatíženého pozemku účinně odváděna a zde se neregulovaně hromadila, vše ve lhůtě 60 dnů od nabytí právní moci rozsudku“ (výrok III.). Ve výrocích I. a II. soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby blíže specifikovanou v těchto výrocích. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 25 Co 254/2018-225, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že strouha na pozemku žalovaných je drobným vodním tokem ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), a proto je zákonnou povinností žalovaných coby vlastníků tohoto pozemku strouhu udržovat tak, aby byl zajištěn odtok vody (v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1696/2016). Proto považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že povinnost udržovat strouhu na pozemku žalovaných měli výhradně žalobci a žalovaní jsou pouze povinni tuto údržbu strpět. Dále namítají místní nepříslušnost Okresního soudu v Kutné Hoře, který rozhodoval v prvním stupni. V poměrech projednávané věci byla podle žalobců dána výlučná místní příslušnost soudu podle polohy nemovitosti ve smyslu §88 o. s. ř. (tedy Okresního soudu Praha – východ), a nikoliv příslušnost soudu podle §85 o. s. ř. (v této souvislosti odkazují rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015). Rovněž nesouhlasí s tím, že by nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře namítli opožděně. Námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře vznesli již na počátku řízení, avšak soud prvního stupně nařídil mediaci a dále se otázkou místní příslušnosti nezabýval. V dovolání také poznamenávají, že „o. z. o., kterým se podle názoru soudu prvního stupně i odvolacího soudu věc řídí, pozbyl účinnosti již 1. 1. 1966.“ Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně a poznamenávají, že soudy obou stupňů věc pečlivě posoudily. Mají za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1696/2016, není pro projednávanou věc přiléhavý, protože v této věci byla řešena otázka práv a povinností vlastníků sousedních pozemků, na nichž se nachází vodní tok (strouha) ve smyslu vodního zákona. V posuzované věci ovšem nelze hodnotit strouhu na pozemku žalovaných, kterou má být odváděna dešťová voda, jako vodní tok ve smyslu vodního zákona. Nelze ztotožňovat trvalé odvádění vody vyvěrající z pramene (jako tomu bylo ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 1696/2016) s povinností strpět svádění dešťové vody přes pozemek žalovaných (jako tomu je v projednávané věci). Ostatně žalobci ani doposud netvrdili, že by svůj žalobní nárok opírali o vodní zákon. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalobců, že strouha na pozemku žalovaných je drobným vodním tokem, a proto je zákonnou povinností žalovaných jakožto vlastníků tohoto pozemku udržovat strouhu tak, aby byl zajištěn odtok vody:
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, tato a další níže uvedená rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V projednávané věci neuplatnili žalobci námitku, že strouha na pozemku žalovaných je vodním tokem ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, (a proto je povinností žalovaných udržovat strouhu tak, aby byl zajištěn odtok vody), před nalézacím ani odvolacím soudem. Pokud se proto odvolací soud touto právní otázkou nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalobci až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Z uvedeného vyplývá, že žalobci v dovolání řádně nevymezili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 - 3 o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku, již vznesli žalobci až v rámci dovolacího řízení, vůbec neposuzova,l a jeho rozhodnutí tak nemůže z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K námitce místní nepříslušnosti soudu prvního stupně:
Žalobci v dovolání dále namítají, že v rámci nalézacího řízení rozhodoval místně nepříslušný soud (Okresní soud v Kutné Hoře). Mají za to, že v poměrech projednávané věci byla dána výlučná místní příslušnost soudu podle polohy nemovitosti ve smyslu §88 o. s. ř. (Okresní soud Praha – východ), a nikoliv příslušnost soudu podle §85 o. s. ř. (v této souvislosti odkazují rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015).
Rozhodnutí odvolacího soudu je však vzhledem k otázce místní příslušnosti soudu prvního stupně založeno na závěru, že žalobci uplatnili námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře opožděně. K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího soudu (k této otázce procesního práva) žalobci pouze poznamenávají, že namítali nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře již od samého počátku řízení, „avšak soud I. stupně nařídil mediaci a dále se k otázce místní příslušnosti již nevrátil.“
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V posuzované věci žalobci pouze polemizují se závěry odvolacího soudu o včasnosti uplatnění námitky místní nepříslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře s tím, že právní posouzení této otázky má být jiné (a to takové, že žalobci uplatnili tuto námitku včas). Neuvádí však žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit, příp. rozhodnutí, od jehož závěrů se měl odchýlit soud odvolací (dovolateli uvedené rozhodnutí není přiléhavé, protože není na této otázce založeno). Nevymezují tedy, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z těchto důvodů trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že místní příslušnost soudu patří mezi podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (§103 o. s. ř.). Nemá však povahu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, zkoumat ji lze pouze na samém začátku řízení (§105 odst. 1 o. s. ř.), a to buď z iniciativy soudu, nebo z iniciativy účastníka řízení. Ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. je jednoznačným projevem zásady hospodárnosti řízení, kterou zde zákon staví na první místo. Nezkoumal-li totiž soud svou místní příslušnost z pohledu §105 odst. 1věty první a druhé o. s. ř. včas, může ji zkoumat pouze tehdy, jestliže nedostatek místní příslušnosti namítne účastník řízení, učiní-li tak ovšem rovněž včas (z pohledu věty třetí téhož ustanovení). Nebyla-li tato možnost využita, je případný nedostatek místní příslušnost nadále zhojen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007).
Z obsahu spisu se podává, že žalobci podali žalobu ze dne 17. 11. 2015 u Okresního soudu Praha – východ, který usnesením ze dne 8. 12. 2015, č. j. 5 C 471/2015-11, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Kutné Hoře. Proti tomuto rozhodnutí nepodali žalobci odvolání. Žalobci nevznesli námitku místní nepříslušnosti v prvním podání adresovaném Okresnímu soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 6. 2016 a neučinili tak ani při prvním jednání konaném před Okresním soudem v Kutné Hoře dne 17. 8. 2016. Nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře žalobci poprvé namítli až v odvolání ze dne 20. 6. 2018, které podali proti rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedeného je zřejmé, že žalobci nevznesli námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře včas a případný nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře byl zhojen.
K námitce, že „o. z. o., kterým se dle názoru soudu I. stupně i odvolacího soudu věc řídi, pozbyl účinnosti již 1. 1. 1966.“
V souvislosti s touto námitkou žalobci neformulují žádnou právní otázkou ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považují za splněný. Proto dovolání i v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu