ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1900.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1900/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. M., zastoupenému advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 144/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2005, č. j. 13 Co 137/2005-328, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č. j. 3 C 144/2001-274, ve znění opravného usnesení ze dne 9. března 2005, č. j. 3 C 144/2001-295, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkové parcele parc. č. 897/2 o výměře 1374 m², zapsané na LV č. 4237 pro obec/k. ú. R. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště R.“. Výrokem pod bodem II. přikázal pozemkovou parcelu parcelní číslo 897/2, zapsanou na listu vlastnictví č. 4237 pro obec a katastrální území R. do výlučného vlastnictví žalobce. Výrokem pod bodem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému hodnotu jeho podílu v částce 376 476,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky pod body IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky pozemkové parcely č. 897/2 (dále „sporná parcela“), žalovaný s podílem dvou ideálních třetin a žalobce jedné ideální třetiny; na jejím společném užívání se neshodli. Soud proto na návrh podílové spoluvlastnictví zrušil a vypořádal (§142 odst. 1 občanského zákoníku - „ObčZ“). Při řešení otázky, zda je dělení sporné pozemkové parcely „dobře možné“, vzal v úvahu, že přístup na ni je možný jen ze S. ulice přes pozemkové parcely č. 306/13 a č. 306/14 ve vlastnictví žalobcova syna, který žalovanému přístup neumožní; na případně nově vzniklou pozemkovou parcelu žalovaného nelze v tomto řízení zajistit přístup ani zřízením věcného břemene ke zmíněným sousedním nemovitostem. Reálné rozdělení sporné pozemkové parcely nepřichází v úvahu, protože žalovaný by na nově vzniklou parcelu neměl přístup. V souvislosti s řešením otázky účelného využití věci soud vyšel ze skutečnosti, že sporná parcela je součástí areálu truhlářství ve vlastnictví žalobce a jeho syna, kteří na ní chtějí vybudovat výrobní halu, zatímco žalovaný zde hodlá prodávat ojeté automobily; tento záměr ale blíže nedoložil. Za této situace soud spornou parcelu přikázal žalobci, přestože jeho podíl je pouze třetinový, neboť shledal, že jím bude využita účelněji. Ze znaleckého posudku zjistil, že tržní hodnota parcely je 564 714,- Kč.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 13 Co 137/2005-328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež posoudil jako vyčerpávající a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Za zcela zásadní shledal problém zajištění přístupu na sporný pozemek žalovanému. Žalovaný v odvolání nedůvodně namítal, že pozemky, přes něž by byl přístup na spornou parcelu možný, jsou veřejným prostranstvím přístupným komukoliv. V katastru nemovitostí tak nejsou evidovány, jsou vedeny jako ostatní plocha a co do způsobu využití jako manipulační plocha, resp. ostatní komunikace, nesplňující kritéria zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, resp. nelze dovodit, že jde o účelovou komunikaci podle §7 tohoto zákona. Důvodnou neuznal ani námitku žalovaného, že je souběžně vedeno vyvlastňovací řízení za účelem zřízení věcného břemene průchodu a průjezdu přes sousedící pozemky v jeho prospěch, když soud musí při svém rozhodování vycházet ze stavu v době rozhodování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Připomíná, že v prosinci 2001 podal k Městskému úřadu v R. návrh na vydání rozhodnutí o vyvlastnění pozemkových parcel č. 306/13 a č. 306/14 s cílem zajistit si přístup ke sporné pozemkové parcele, když správním orgánem byl ubezpečován, že tento přístup lze řešit zřízením věcného břemene. Správní orgán přerušil řízení o vyvlastnění do doby, než bude soudem rozhodnuto o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, s tím, že za předpokladu reálného rozdělení sporného pozemku by mohl jednat o vyvlastnění. Z toho usuzuje, že soudy měly přihlédnout k tomu, že se otázka přístupu ke spornému pozemku řeší správní cestou. Uvádí, že na spornou pozemkovou parcelu by měl mít zajištěn přístup přes parcely č. 306/13 a č. 306/14 na základě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích a zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Přes ně vedou obecní inženýrské sítě a prodejem pozemku č. 306/14 manželům M. došlo účelově k zamezení jeho přístupu na jeho pozemek. Protože ze zákona vyplývá právo přístupu na jeho pozemek, správní orgán nevydal rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Dále namítá vady řízení, jež spatřuje ve ztrátě listin, jež předložil odvolacímu soudu, z nichž vyplývalo, že měl přes zmíněné pozemkové parcely přístup ke sporné parcele na základě výše uvedených zákonů. Tvrdí, že soudy nepřihlédly k chování žalobce, který žalovanému ve vstupu na sporný pozemek bránil. Jeho šikanování vyvrcholilo zbořením části budov dovolatele nacházejících se na sporné parcele, přičemž žalobce použil cihly a stavební dřevo na stavbu svého domu. Jde o jednání proti dobrým mravům. Uzavírá, že je většinovým spoluvlastníkem sporného pozemku, příjezdová cesta k němu existuje a je dělitelný tak, je plyne ze znaleckých posudků. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce polemizuje s argumentací žalovaného. Rozsudky soudů obou stupňů pokládá za správné, neboť věc řeší konstantním způsobem, korespondujícím s dlouhodobou soudní praxí. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolatel právní otázku, kterou považuje za zásadní, v dovolání neoznačil a rozhodnutí takovou otázku ani neřeší.
Nedojde-li k dohodě spoluvlastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§142 odst. 1, 2 ObčZ).
V usnesení z dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech č. 12/2005, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §142 odst. 1 ObčZ je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze „přihlédne“. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené“.
Nejvyšší soud též konstatoval: „Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud §142 odst. 1 ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor rozhodnutí NS C 2058, sv. 26)“. „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází“. V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností rozhodných pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu komu nemovitost přikázat není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní „účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 - www. nsoud.cz).
Z uvedeného je zřejmé, že podle konstantní judikatury není ani velikost spoluvlastnických podílů jediným a rozhodujícím kritériem pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků; úvaha o tom, že pozemek bude účelněji využit, bude-li přikázán do výlučného vlastnictví toho spoluvlastníka, jehož podíl na něm je sice menší, ale má na rozdíl od dalšího spoluvlastníka k němu zajištěn přístup, není zjevně nepřiměřená a v dovolacím řízení ji nelze zpochybnit. Tuto otázku řešily soudy v nalézacím řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu lze poznamenat, že zákon jako podmínku pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků nepožaduje, aby dělení věci /pozemku/ nebylo vůbec možné, ale aby nebylo „dobře možné“, což je i případ, kdy na předmětný pozemek má zajištěn přístup jen jeden ze spoluvlastníků – viz též R 38/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani průběh předchozích vztahů mezi účastníky nedává zákonný podklad pro připuštění dovolání.
Významná není ani námitka, že dovolatel měl zajištěn k pozemku přístup po pozemní komunikaci. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1 OSŘ), tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [viz §101 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat. S tímto tvrzením dovolatel přišel až v odvolacím řízení, v řízení před soudem prvního stupně netvrdil ani skutečnosti, ze kterých by bylo možno existenci pozemní (v dané věci zřejmě účelové) komunikace dovodit, ač byl soudem prvního stupně poučen o nutnosti uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy před vyhlášením rozhodnutí (§119a OSŘ). Proto šlo o tvrzení vznesené opožděně; ze spisu se ani nepodává, že by o účelovou komunikaci mělo jít. I pokud by dovolací soud neprávem opomenul skutkové okolnosti, ze kterých by se existence takové komunikace podávala, šlo by tu o vadu uvedenou v §241a odst. 3 OSŘ, kterou by bylo možno uplatnit jen v případě přípustného dovolání. I kdyby pak byly správné námitky, že u soudu se ztratily dokumenty a že soud měl řízení přerušit až do rozhodnutí o vyvlastnění práva přístupu, šlo by jen o vady řízení [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], ke kterým by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání; odvolací soud navíc správně vyšel ze stavu v době vyhlášení rozhodnutí (§154 odst. 1 OSŘ).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobce má proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Ty představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, v němž podal vyjádření k dovolání a činí podle §3 odst. 1 bod 6, §4 odst. 1, 2 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 7 500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy celkem 7 575,- Kč.Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. září 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu