ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2009.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2009/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně RNDr. V. V., R. n. J., zastoupené JUDr. Milenou Valouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti žalovanému městu Rokytnice nad Jizerou, IČO 00276057, se sídlem v Rokytnici nad Jizerou, Horní 197, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) Ing. M. H., P., 2) MUDr. J. P., P., 3) Ing. L. P., P., 4) M. V., bytem v K., 5) M. V., K., 6) M. V., B., 7) Ing. M. Š., P., zastoupeného JUDr. Danou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, 8) Ing. R. Š., P., 9) J. K., P., a 10) D. P., P., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 62/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2013, č. j. 20 Co 291/2013-234, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2013, č. j. 20 Co 291/2013-234, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 24. ledna 2013, č. j. 8 C 62/2011-176, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 8 C 62/2011-176, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku v katastrálním území F. v K., obec R. n. J., parc. č. 551/3, vzniklého oddělením z pozemku parc. č. 551 geometrickým plánem. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je mimo jiné vlastnicí pozemků parc. č. 462/1, 462/2, 462/3 a 463/1 v k. ú. F. v K. Žalované město Rokytnice nad Jizerou je vlastníkem parc. č. 551 v témže katastrálním území. Soud dovodil, že žalobkyni (rovněž jejím právním předchůdcům) nesvědčí žádný nabývací titul, na jehož základě by se mohla stát vlastnicí části pozemku parc. č. 551 označené v geometrickém plánu jako parc. č. 551/3. Listiny, od kterých odvozovala své vlastnické právo k předmětnému pozemku, tj. záznam podrobného měření změn – polní náčrt z 31. 7. 1979, ani z něj vycházející geometrický plán ze 4. 12. 1979, nejsou nabývacími tituly pro vznik vlastnického práva k pozemku. Soud konstatoval, že žalobkyně nenabyla vlastnictví k tomuto pozemku ani vydržením; objektivně nemohla být v dobré víře, že jí pozemek patří.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. 20 Co 291/2013-234, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné. Listiny, od kterých žalobkyně odvozovala své vlastnické právo k předmětnému pozemku, resp. k části pozemku, nejsou způsobilé vyvolat změnu vlastnického práva k nemovitosti. Soud prvního stupně rovněž správně posoudil, že žalobkyně nevydržela vlastnické právo, neboť nebyla splněna podmínka držby v dobré víře. Právě výše zmíněné listiny (polní náčrtek a geometrický plán) dokládají, že tomu tak nemohlo být, neboť pozemek parc. č. 551 protínající pozemky žalobkyně, který nikdy nepatřil žalobkyni ani jejím právním předchůdcům, je zde zřetelně vyznačen. Žalobkyně, resp. její právní předchůdci nemohli být přinejmenším od roku 1979 v dobré víře, že jim část pozemku parc. č. 551 (parc. č. 551/3) patří a že tvoří součást jejich vlastních pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky vydržení vlastnického práva odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí založil na extenzivním výkladu vydržení a na nesprávném posouzení listinných důkazů v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Žalobkyně má za to, že v jejím konkrétním případě byly splněny podmínky vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku, neboť sama i její právní předchůdci byli na základě panujících poměrů v místě (sporný pozemek nebyl v terénu nijak vymezen) a na základě trvajícího povědomí přesvědčeni, že jejich pozemky parc. č. 462/2 a 463/2 na sebe navazují a nebylo jim známo, že je mezi ně vklíněn sporný pozemek. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že ona i její právní předchůdci neměli k dispozici obě listiny, o které soud opírá své rozhodnutí. Neověřený geometrický plán a některé další listiny ze 70. a 80. let soudu předložil až žalovaný. Poloha v terénu umístěných hraničních kamenů byla zanesena do mapy původního pozemkového katastru jako body určující vlastnictví žalobkyně. Soud prvního stupně však důkaz k tomuto tvrzení nepřipustil. Pozemky byly straně žalobkyně vydány v restitučním řízení právě podle této původní mapy. Předání pozemků v terénu byla přítomna její právní předchůdkyně V. V., které byly v terénu ukázány hraniční kameny znázorněné v polním náčrtu ležatými osmičkami, které nevyznačovaly, že by pozemky byly přeťaté spornou parcelou. Stejně tak soud nepřipustil důkaz výslechem geodetického pracovníka pana R. i posouzení listiny nezávislým znalcem. O tom, že předmětný pozemek nebyl využíván jako cesta, svědčí i skutečnost, že v místě, kde měl procházet, se nacházely vzrostlé stromy ve stáří 60 až 80 let a cesta vznikla až po jejich vykácení v roce 2011. Žalobkyně poukázala též na to, že platné právo nevyžaduje k oprávněné držbě relevantní titul. Skutečnost, že pozemky na ni a na její právní předchůdkyni - matku - přešly z prarodičů v letech 1980 a 1990 darovacími smlouvami, ve kterých bylo deklarováno, že nemovitosti se převádějí se všemi právy a povinnostmi, tak jak je předchůdci byli oprávněni užívat, vedla spolu s dalšími výše uvedenými skutečnostmi k přesvědčení, že předmětný pozemek parc. č. 551/3 je součástí pozemků parc. č. 462/2 a 463/2. Žalobkyně i její právní předchůdci neměli potřebu si ověřovat hranice vlastnictví pozemků vzhledem k tomu, že je ještě před jejich nabytím drželi a užívali ve stejných hranicích jejich předchůdci. Žalobkyně má za to, že v případě pochybností bylo nutno vycházet z §130 odst. 1 věty druhé obč. zák. Poukazuje též na skutečnost, že v roce 2013 bylo vydáno stavební povolení pro výstavbu příjezdové komunikace po parc. č. 456/4 v k. ú. F. v K., která je ve spoluvlastnictví všech vedlejších účastníků. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu a jejich rozhodnutí považuje za správná. Tvrzení žalobkyně, že ani ona ani její právní předchůdci nebyli seznámeni s oběma listinami, na které soud odkazoval, není správné, neboť o opaku svědčí protokoly z jednání, z nichž je patrné, že právní předchůdci žalobkyně i ona sama museli obě listiny znát. O jejich vědomosti svědčí i korespondence právních předchůdců žalobkyně i další doklady. Nemohli být tedy prokazatelně v dobré víře, že jim předmětný pozemek vlastnicky patří. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Za vedlejší účastníky se vyjádřil Ing. M. H. Považuje napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně za správná. Žalobkyně se snaží získat vlastnictví předmětného pozemku na základě nepravdivých údajů. Nebyla nikdy v dobré víře, že pozemek jí patří. Skutečným důvodem je znemožnit sousedům a majitelům ostatních nemovitostí užívání předmětné cesty, přičemž pro některé nemovitosti se jedná o jedinou přístupovou cestu. Cesta byla vždy využívána a je využívaná i nyní majiteli okolních nemovitostí. Vedlejší účastník jménem ostatních účastníků navrhuje, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť k tvrzenému nabytí vlastnického práva k pozemku mělo dojít před 1. lednem 2014, kdy občanský zákoník č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva – posouzení oprávněné držby a vydržení - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud přezkoumal posouzení otázky vydržení v nalézacím řízení; přitom nezjistil, že by žalobkyně od argumentace spočívající ve vydržení odstoupila, jak uvedl soud prvního stupně; na č. l. 145 je jen zachyceno vyjádření jejího zástupce, že v případě, že její vlastnictví soud neopře o jí tvrzený titul, dovolává se vydržení.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku (resp. k jiné nemovitosti) je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem (§130 odst. 1 obč. zák.) a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§134 odst. 1 obč. zák.). Právnímu hodnocení věci musí nezbytně předcházet tato skutková zjištění:
1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, č. C 1176 Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ ).
2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“), důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby, nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele.
3. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držby jejích předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu.
Podobnou problematikou jako v dané věci se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2741/2008, Soubor č. C 8617, ve kterém uvedl: „K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000, podle kterého platí: ’Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku‘. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, Soudní rozhledy č. 3/2005, a judikaturu uvedenou v poznámce k tomuto rozhodnutí tamtéž. Ve zmíněné poznámce se mimo jiné uvádí: Vydržení části parcely je tedy možné. To je praktické zejména v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku. Právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikované pod č. C 1067 Souboru). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaný pod č. C 1181 Souboru). Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod.“
V rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, Soubor č. C 1067, Nejvyšší soud konstatoval: „Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (viz rozhodnutí publikované pod C 631 Souboru)… Nelze opomenout ani skutečnost dlouhodobé nerušené držby právních předchůdců žalobce“ (dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010).
V rozsudku ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, Nejvyšší soud uvedl: „Ve prospěch dobré víry žalobce svědčí, že jeho právními předchůdci byly osoby mu blízké (manželka a její rodiče), u nichž neměl důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu od nich nabytého majetku, zejména šlo-li o nemovitost darovanou a tvořící ohrazený ucelený funkční celek, jako takový zjevně řadu desetiletí užívaný“.
Z rozsudku soudu prvního stupně se nepodávají skutková zjištění, relevantní pro posouzení vydržení. Není zřejmé, zda žalobkyně se chopila držby pozemku již v souvislosti s restitucí nebo na základě darovací smlouvy, která byla uzavřena v roce 1995, a kdy se držby vůbec chopila; chybí i konstatování, kdy nejpozději zjistila (musela zjistit), že drží i cizí pozemek. Není zřejmé, jaký byl poměr výměr pozemků, které skutečně nabyla, ke spornému pozemku; přitom judikatura připouští, že lze připustit omluvitelnost omylu v případě, že tento poměr dosahuje až 50%, výjimečně i více (viz rozsudek ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, a další rozhodnutí tam uvedená). Nepůjde-li o zjevný nepoměr, který musel být rozeznatelný i laikovi a který by dobrou víru vylučoval, bude třeba učinit zjištění ohledně okolností, za kterých byla držba uchopena. Jako putativní titul držby se v této souvislosti nabízí ta právní skutečnost, o kterou opírá dovolatelka uchopení se držby k sousedním pozemkům. Teprve na základě takto zjištěných okolností (po eventuálním konkrétním poučení žalobkyně ve smyslu §118a o. s. ř.) bude možno posoudit držbu žalobkyně a případné vydržení.
Protože rozhodnutí soudu prvního stupně tato skutková zjištění postrádá, je jeho právní hodnocení věci předčasné. To nenapravil ani odvolací soud; jestliže pak opírá nedostatek dobré víry žalobkyně o listiny z roku 1979. Chybí zde návaznost na ev. zjištění, že žalobkyně vzhledem k době, po kterou měla pozemek v oprávněné držbě, sama vydržet nemohla, a kdy se s těmito listinami seznámili její předchůdci; jestliže však žalobkyně držela pozemek 10 let, pak chybí zjištění, kdy se s nimi seznámila ona sama. Také hodnocení věci odvolacím soudem, který jinak odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, je tak předčasné a tudíž nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu