ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2055.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2055/2020-854
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. A. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Hnilem, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní 4298/11a, proti žalované V. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Havlíčkova 1080, o zaplacení 144 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 10. 2019, č. j. 23 Co 269/2019-807, takto:
Výrok I v části, ve které byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 5. 2019, č. j. 5 C 15/2012-764, a výroky II až VI rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 10. 2019, č. j. 23 Co 269/2019-807, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, jako bývalá spoluvlastnice pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a pozemku p. č. XY, vše v obci a katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“), požadovala zaplacení náhrady za užívání nemovitostí žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v období od 10. 2. 2009 do 23. 10. 2012. Žalovaná užívala nemovitosti výlučně od roku 2001, žalobkyni v jejich užívání bránila a neposkytla jí žádnou kompenzaci.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 5 C 15/2012-764, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 051 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 10. 2. 2012 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I), zamítl žalobní návrh na zaplacení 88 081 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III a IV).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla v rozhodném období spoluvlastnicí 1/6 nemovitostí, další 1/6 vlastnila sestra žalobkyně I. B. a 2/3 náležely žalované, která je matkou žalobkyně. Při stanovení náhrady zohlednil, že žalobkyně nemovitosti zpočátku neužívala vůbec, neboť mezi účastnicemi existovala konkludentní dohoda o výlučném užívání nemovitostí žalovanou bez poskytnutí náhrady žalobkyni, která naproti tomu neměla povinnost podílet se na nákladech spojených s nemovitostmi. Později se žalobkyně domáhala užívání svého spoluvlastnického podílu za účelem trvalého bydlení v domě. Do domu se nastěhovala bez vědomí žalované poté, co dne 7. 2. 2012 odvrtala zámek u vchodových dveří. Mezi účastnicemi vznikaly časté konflikty, jež vyústily ve vykázání žalobkyně z domu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nenáleží náhrada za období od 10. 2. 2009 do prosince 2009, neboť v té době platila konkludentní dohoda, ale náleží jí náhrada od prosince 2009 nadále. Při stanovení náhrady tedy vycházel z toho, že žalobkyně do 6. 2. 2012 nemovitosti neužívala vůbec, od 7. 2. 2012 do vykázání (tj. do 27. 6. 2012) je užívala pouze částečně, a poté až do zrušení podílového spoluvlastnictví nemovitosti neužívala vůbec. Uvedl rovněž, že přiznání nároku žalobkyně nebrání rozpor s dobrými mravy, a to ani s ohledem na vzájemné neshody obou účastnic. K vykázání žalobkyně nelze přihlédnout, neboť se tak stalo na základě předběžného opatření, jímž byl rozhodný stav pouze osvědčen. Trestní stíhání týkající se stejného chování žalobkyně, jež vyústilo v přestupkové řízení, bylo odloženo z důvodu, že žalovaná v řízení nepokračovala.
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 23 Co 269/2019-807, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, v části, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 358,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 25. 9. 2012 do zaplacení, a dále ve výroku II, potvrdil (výrok I). V další části výroku I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že požadavek žalobkyně na zaplacení dalších 33 692,70 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,75 % od 10. 2. 2012 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 22 358,30 od 10. 2. 2012 do 24. 9. 2019 a úroků z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 22 358,30 od 25. 9. 2012 do zaplacení, zamítl (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi navzájem, a o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok III až VI).
Odvolací soud s poukazem na tvrzení žalobkyně a další provedené dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že k zániku konkludentní dohody došlo až v prosinci 2010, a proto mohl žalobkyni nárok na zaplacení náhrady vzniknout až od 1. 1. 2011. V otázce stanovení výše náhrady se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který uzavřel, že znalecký posudek Ing. Jindřicha Černého, CSc., je správný. Akceptoval i závěry znalce o tom, že rodinný dům nelze hodnotit jako způsobilý k pronájmu dvou bytových jednotek, byť tak byl kolaudován, ale je nutné ocenit jej jako celek. V konečném důsledku přiznal žalobkyni nárok na náhradu za to, že nemohla nemovitosti užívat, za období celého roku 2011, za leden 2012 a za šest dnů v měsíci únoru 2012. Nesdílel závěr soudu prvního stupně, že přiznání nároku žalobkyně nebrání rozpor s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zcela pominul závěry vyplývající z rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 12. 2015, č. j. 22 T 29/2015-706, z nichž byl patrný negativní vztah žalobkyně k matce a jejím blízkým osobám. Poukázal na to, že dne 27. 6. 2012 Policie České republiky vykázala žalobkyni ze společného bydlení a předběžným opatřením ji uložila nezdržovat se v domě a nesetkávat se s žalovanou. Uzavřel proto, že žalobkyně si stav, kdy nemohla nemovitosti užívat od 27. 6. 2012 nadále, zavinila svým jednáním sama a přiznání náhrady vůči žalované za nadužívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu by tak bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud rovněž nesdílel závěr soudu prvního stupně, že by rozsah užívání domu ze strany žalobkyně od 7. 2. 2012 do vykázání (tj. do 27. 6. 2012) byl omezený nad rámec spoluvlastnických podílů. Jelikož spoluvlastnický podíl žalobkyně činil pouze 5/6, považoval rozsah užívání domu žalobkyní spočívající v užívání jednoho pokoje s příslušenstvím a společné chodby, za zcela dostačující.
Nalézací soudy již ve věci dříve rozhodovaly, tato rozhodnutí však zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 22 Cdo 4810/2016-592. Ve svém rušícím rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a nehodnotil důkazy v jejich vzájemně souvislosti. Především se nevypořádal s výpověďmi svědků J. M., V. J. a H. S., kteří při ústním jednání před soudem prvního stupně vypověděli, že se žalobkyně domáhala vstupu do domu a užívání nemovitostí již v roce 2009 (potažmo 2010). Z provedeného dokazování tak nevyplýval jednoznačný závěr o tom, kdy došlo k zániku konkludentní dohody, jež existovala mezi účastnicemi sporu a týkala se výlučného užívání nemovitostí žalovanou bez poskytnutí náhrady žalobkyni, a zda se tak stalo až 4. 1. 2012. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil k námitkám žalobkyně týkajícím se opomenutých důkazních návrhů v podobě nahrávek a listin předložených žalobkyní a uzavřel, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, neboť jejich neprovedení žádným způsobem neodůvodnil.
Proti výroku I, II, III a VI rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Otázku procesního práva pak spatřuje v tom, že jí „odvolací soud odňal svým rozhodnutím právní příležitost na spravedlivý proces v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu ÚS 157/04 [Výběr ÚS 2308/2004]“ . Za otázku, jež měla být řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem a konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu považuje otázku stanovení výše náhrady a rovněž namítá, že v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena otázka týkající se předběžného opatření v kontextu s prokazováním porušení dobrých mravů.
Dovolatelka především namítá, že jí odvolací soud nepřiznal kompenzaci za nemožnost nemovitosti užívat pro rozpor jejího jednání s dobrými mravy, aniž by pro takový závěr disponoval náležitými skutkovými podklady. Již v řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny jí navrhované důkazy v podobě podaných trestních oznámení a jejich neprovedení soud žádným způsobem neodůvodnil. Tím bylo podle dovolatelky porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť těmito opomenutými důkazy mohlo být vysvětleno její chování, které později odvolací soud shledal v rozporu s dobrými mravy a nepřiznal jí žádnou kompenzaci, aniž by se však i on těmito důkazy v řízení jakkoliv zabýval. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Ze spisového materiálu a výpovědi svědka V. J. podle ní vyplývá, že se domáhala po žalované, aby jí umožnila nemovitosti užívat již v prosinci 2009 a nikoli až o rok později, jak uzavřel odvolací soud. Toto datum je přitom rozhodné pro určení doby, kdy přestala platit konkludentní dohoda mezi účastnicemi sporu o užívání nemovitosti. Odvolací soud měl proto zopakovat výslech svědka J. a společně s dalšími skutkovými zjištěními ohledně jejího zdravotního stavu dojít ke správnému závěru, že se domáhala užívání nemovitostí již v prosinci 2009 a tímto datem také došlo k zániku konkludentní dohody. Poslední námitkou dovolatelky je nepřezkoumatelnost znaleckého posudku Ing. Jindřicha Černého, CSc., který byl podkladem pro stanovení výše bezdůvodného obohacení. Soudní znalec podle ní chybně ocenil dům jako celek, namísto toho aby ocenil dvě samostatné bytové jednotky, jež v domě fakticky existují a jsou způsobilé k samostatnému pronájmu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání zakládá fakt, že v souvislosti s tzv. opomenutými důkazy je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a zasahuje do práva žalobkyně na spravedlivý proces.
K otázce dokazování ohledně určení doby, kdy přestala platit konkludentní dohoda:
Právní závěry závisí na skutkovém zjištění, že konkludentní dohoda účastnic byla změněna v prosinci 2010; toto skutkové zjištění dovolatelka napadá. Především polemizuje s hodnocením důkazů. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). K této námitce tak nelze přihlédnout.
Odvolací soud navíc svůj závěr o tom, že k zániku konkludentní dohody došlo až v prosinci 2010, velmi přesvědčivě odůvodnil, vysvětlil, proč nepovažoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné a podrobně uvedl, které skutečnosti má ohledně svého závěru za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Rovněž podrobně odůvodnil, proč nezopakoval výslechy některých svědků, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
K otázce nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku:
Dovolatelka těmito námitkami zpochybňuje věcnou správnost zjištění, které odvolací soud čerpal z provedeného znaleckého posudku (tj. zjištění výše bezdůvodného obohacení za to, že jí nebylo žalovanou umožněno užívání společných nemovitostí) a zpochybňuje tím nepřípustně skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Jak již bylo výše uvedeno, „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky žalobkyně vůči znaleckému posudku, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné.
K námitce dovolatelky, že nalézací soudy neprovedly další, jí navržené důkazy; v tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Jde o námitku tzv. opomenutých důkazů:
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011).
Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav).
V posuzované věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že přiznání nároku žalobkyně od 27. 6. 2012 nadále brání rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy, neboť žalobkyně si stav, kdy nemohla nemovitosti po tuto dobu užívat, zavinila svým jednáním sama. Dovolatelka v souvislosti s tímto závěrem namítá, že nebyly provedeny veškeré jí navržené důkazy v podobě podaných trestních oznámení a jejich neprovedení soudy žádným způsobem neodůvodnily, čímž porušily její právo na spravedlivý proces. Opomenutými důkazy totiž mělo být vyvráceno tvrzení o chování žalobkyně, u něhož odvolací soud shledal, že bylo v rozporu s dobrými mravy.
Z obsahu spisu se podává, že mezi účastnicemi panovaly vzájemné neshody, opakovaně oznamovaly Policii České republiky přestupkové jednání druhé účastnice a u přestupkové komise Města Přelouč je na základě podávaných návrhů obou účastnic vedena celá řada řízení, z nichž velká část je již založena ve spise. Rovněž ze spisu vyplývá, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně z důvodu pronásledování a fyzického napadení žalované, které ale bylo následně zastaveno z důvodu postoupení věci Městu Přelouč k projednání v přestupkovém řízení s tím, že věc byla v konečném důsledku odložena. Také bylo soudem nařízeno předběžné opatření, jímž bylo žalobkyni uloženo, aby se od 27. 6. 2012 zdržela vstupu do společného domu. Ze spisu také vyplývá, že k vzájemnému chování obou účastnic byla vyslechnuta celá řada svědků. Odvolací soud tedy ve vztahu k závěru o nepřiznání náhrady žalobkyni od 27. 6. 2012 pro rozpor jejího chování s dobrými mravy provedl velké množství navržených důkazů, vyslechl také řadu navržených svědků a v odůvodnění rozhodnutí se s těmito důkazy vypořádal.
Dovolatelce je však třeba přisvědčit v tom, že důkazní návrhy označené v doplnění dokazování ze dne 10. 7. 2012 (č. l. 173 a následující) odvolací soud zcela opomenul (neprovedl je, ani se s důkazními návrhy nevypořádal). Dovolatelka totiž požadovala, aby si soud pro doplnění dokazování vyžádal od Městského úřadu v Přelouči i další rozhodnutí přestupkových komisí k podaným trestním oznámením označeným jako 1 ZN 230/2012, 1 ZN 235/2012 a 1 ZN 236/2012 včetně listinných příloh k těmto oznámením, jakož i listinné přílohy k trestnímu oznámení 1 ZN 225/2012, ke všem jeho třem doplněným částem, které by podle jejího názoru mohly objasnit skutečnou situaci v rodině; že to byla žalovaná, kdo se vůči žalobkyni choval šikanózním způsobem, a tedy v rozporu s dobrými mravy.
Protože navržené důkazy měly prokázat jiný, než soudem zjištěný skutkový stav, měl se s návrhem na provedení těch důkazů odvolací soud vypořádat. Pokud tak neučinil, neposkytl ochranu ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) a jeho rozhodnutí nesplňuje obsahové náležitosti §157 odst. 2 o. s. ř. Jelikož bylo v této věci rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání náhrady za užívání společných nemovitostí žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu za období od 27. 6. 2012, založeno na skutkovém zjištění, že se žalobkyně vůči žalované chovala šikanózním způsobem, a že lze proto z jejího chování dovodit, že bylo v rozporu s dobrými mravy, může mít toto pochybení za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Porušení práva na spravedlivý proces je pak důvodem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15).
Dovolací soud opakuje, že soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů.
Dovolací soud zdůrazňuje, že v procesní situaci, kdy se odvolací soud navrženými důkazy nijak nezabýval a jejich neprovedení v odůvodnění rozhodnutí nevysvětlil, je dovolací přezkum omezen výhradně na tento procesní aspekt věci a nemůže se jakkoliv (ani v obecné rovině) vyjádřit k věcné stránce této části žalobkyní uplatněného nároku. Proto také žádným způsobem nepředjímá, zda jsou jednotlivé navržené důkazy procesně přípustné, důvodné či potřebné pro vyřešení daného sporu a jakým způsobem se mohou promítnout do rozhodnutí ve věci samé. Vyřešení otázky, jak s tzv. opomenutými důkazy naložit, proto bude předmětem dalšího řízení před odvolacím soudem.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil (kasačním rozhodnutím zůstal nedotčen výrok I odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 358,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 25. 9. 2012 do zaplacení) a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Podává-li žalobkyně dovolání výslovně i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, pak dovolací soud připomíná, že se touto její námitkou nemohl blíže zabývat, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nákladové výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu zrušil dovolací soud jako výroky závislé (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu