ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2076.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2076/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného JUDr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalované INOR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, Ke Stírce 5/1766, identifikační číslo osoby 44796048, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 573/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 69 Co 226/2009-344, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 69 Co 226/2009-344, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. února 2009, č. j. 5 C 573/2005-278, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo určení vlastnictví ideálního podílu ve výši 81/100 k budově, postavené na pozemku v katastrálním území J. Tento podíl byl předmětem hospodářské smlouvy o převodu nemovitosti, uzavřené 30. 12. 1991 mezi původním žalobcem Pražským stavebním bytovým družstvem jako prodávajícím (dále jen „smlouva“ a „družstvo“) a žalovanou jako kupující. Žalobce, insolvenční správce původního žalobce a jeho procesní nástupce, má za to, že smlouva je neplatná, a to především z toho důvodu, že za družstvo nebyla podepsána k tomu oprávněnými osobami. Též se domnívá, že žalovaná nenabyla vlastnictví ani vydržením. Družstvo je proto výlučným vlastníkem budovy, nikoliv jen vlastníkem ideálního podílu ve výši 19/100.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozhodl ve věci původně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 5 C 573/2005-154, kterým žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná vlastnické právo ke spornému podílu vydržela. Městský soud v Praze jako soud odvolací tento rozsudek usnesením ze dne 13. května 2008, č. j. 15 Co 52/2008-183, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesení odůvodnil závěrem, že soud prvního stupně neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Soudu prvního stupně též vytkl, že nezaujal jasné stanovisko k otázce platnosti smlouvy a že nezkoumal, zda osoby, které smlouvu za družstvo podepsaly, byly za něj oprávněny jednat, a zda o tom žalovaná věděla, resp. vědět mohla. Dále uvedl, že otázka, zda žalovaná mohla vědět o případném překročení oprávnění osob jednajících za žalobce, byla podstatná i pro posouzení dobré víry žalované. Na toto posouzení by mohlo mít vliv, kdyby za žalovanou podepsaly smlouvu osoby, které byly zaměstnanci družstva.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 27. února 2009, č. j. 5 C 573/2005-278, určil, že žalobce je vlastníkem budovy „i ve zbývajících 81/100 ideálního spoluvlastnického podílu k celku.“
Soud prvního stupně zjistil, že právní úkony, pro které je předepsaná písemná forma, byli v době uzavření smlouvy za družstvo oprávněni činit předseda (popřípadě místopředseda) a další člen představenstva družstva a že smlouvu za družstvo podepsali JUDr. K. V. jako předseda představenstva a Mgr. V. P. jako členka představenstva, jimiž však v té době nebyli, neboť do podnikového rejstříku byli zapsáni až 16. 7. 1992 „s odkazem na členskou schůzi z 30. 6. 1992.“ Soud zjistil, že uvedení již v době uzavření smlouvy ve funkcích nebyli, přestože žalovaná předložila zápis ze shromáždění delegátů z 18. 3. 1991 a zápis ze zasedání představenstva družstva z 21. 11. 1991, kterými měly být jejich funkce v době uzavření smlouvy prokázány. Soud uvedl, že „vzhledem ke všem zjištěným okolnostem nemá žalovaná strana morální zábrany pozměňovat staré listiny nebo je dokonce ’vyrábět‘“; za nelogické považoval, že by zápis o volbě představenstva nebyl předložen rejstříkovému soudu. „Pokud pak žalovaná chtěla jinými důkazy prokázat údajné jiné složení představenstva v roce 1991 než to, které bylo zapsáno v obchodním rejstříku, soud provedl všechny důkazy žalovanou navrhované a nelze než konstatovat, že všechny provedené důkazy jsou velmi pochybného charakteru.“
Dále soud zjistil, že jako předseda představenstva a člen představenstva zapsaní v obchodním rejstříku podepsali JUDr. K. V. a Mgr. V. P. dne 22. 3. 1993 dodatek ke smlouvě, jímž pro účely zápisu do katastru nemovitostí upřesnili spoluvlastnické podíly na budově tak, že družstvu náleží podíl 19/100 a žalované 81/100. Aniž by se soud zabýval právním významem tohoto dodatku, uzavřel, že smlouva byla neplatná, protože byla za družstvo podepsána osobami, které k tomu nebyly oprávněny, a žalovaná o tom věděla, neboť jejím jednatelem a zároveň společníkem byl Ing. J. B., jenž byl od 2. 5. 1978 do 31. 12. 1991 členem i zaměstnancem žalobce.
Soud se zabýval i námitkou vydržení vlastnického práva a dospěl k závěru, že vzhledem k vědomosti o neplatnosti smlouvy nemohla být žalovaná v dobré víře, že jí spoluvlastnický podíl k budově náleží, a proto jej vydržet nemohla.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Uplatnila v něm všechny tři dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že – aniž se s jejím návrhem vypořádal – neprovedl důkazy, které v odvolacím řízení navrhla k prokázání tvrzení, že JUDr. V. a Mgr. P. byli v době podpisu smlouvy ve funkcích, které deklarovali. Má za to, že tyto důkazy byly přípustné, jelikož nebyla soudem prvního stupně poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Rozsudek soudu prvního stupně byl přitom pro ni překvapivý a nepředvídatelný, neboť soud prvního stupně oproti svému předchozímu rozsudku zcela změnil skutkové i právní hodnocení. Dále žalovaná zpochybnila hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně a převzaté soudem odvolacím a ohradila se proti obviněním, že pozměňovala či padělala listinné důkazy. Nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že JUDr. V. a Mgr. P. v době uzavření smlouvy nezastávali deklarované funkce v představenstvu. Domnívá se, že lze sice obecně připustit úvahy, zda žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že funkce zastávali, ale v žádném případě nebyl prokázán opak. Dodala, že JUDr. V. a Mgr. P. veřejně vystupovali jako předseda a členka představenstva a že to svědci potvrdili, tudíž byla v dobré víře, že jimi jsou.
Za zásadní žalovaná považuje to, že dodatek ke smlouvě podepsaly dne 22. 3. 1993 osoby, které nesporně byly oprávněny za družstvo jednat, čímž družstvo původní smlouvu, pokud by byla neplatná pro předchozí nedostatek jednatelského oprávnění, dodatečně schválilo, a tudíž na ni podle §24g hospodářského zákoníku má být nahlíženo jako na platný právní úkon. Nalézacím soudům vytýká, že se touto okolností nezabývaly. S ohledem na to je podle žalované též třeba jinak posoudit otázku případného vydržení vlastnického práva – žalovaná byla nejpozději od uzavření dodatku držitelem v dobré víře. Konečně namítla, že odvolací soud nevzal na vědomí důsledky změny žalobce. Jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, podle kterého je žalobce vlastníkem spoluvlastnického podílu k budově, a v průběhu řízení se žalobcem stal místo družstva jeho insolvenční správce, byl v důsledku toho jako vlastník určen on. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou a řádně zastoupenou osobou nejprve zkoumal, zda je přípustné.
Žalovaná přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle nějž je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Právním názorem odvolacího soudu je podle konstantní judikatury názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou pokyny k doplnění dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2002).
V daném případě odvolací soud soudu prvního stupně ve zrušovacím rozhodnutí mimo jiné vytkl, že nezkoumal, zda žalovaný věděl o případném nedostatku jednatelského oprávnění při podpisu smlouvy, k čemuž uvedl, že otázka vědomosti žalované o případném nedostatku oprávnění je podstatná i pro posouzení dobré víry žalované. Zde lze splnění podmínek dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. shledat. Dovolání by však podle tohoto ustanovení bylo přípustné jen v případě, kdyby jím žalovaná zpochybnila zrovna právní názor odvolacího soudu, v jehož důsledku soud prvního stupně rozhodl jinak než v předchozím rozsudku. Žalovaná však s tímto názorem nepolemizuje.
Jiný právní názor, který by byl odlišný od názoru soudu prvního stupně, odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí neprojevil. Pokud soudu prvního stupně vytkl, že nezkoumal existenci jednatelského oprávnění, a vyjádřil tak názor, že tato otázka je významná pro závěr o platnosti smlouvy, je třeba vidět, že soud prvního stupně, ač to jasně neuvedl, vycházel z neplatnosti smlouvy a z té příčiny odůvodnil své původní rozhodnutí závěrem o vydržení.
Dovolání tedy podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné není. Přípustné může být jedině podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Podle těchto ustanovení je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, jelikož nastoluje právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena; rozsudek odvolacího soudu má proto zásadní právní význam. Nejvyšší soud jako soud dovolací tudíž napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Otázkou zásadního právního významu je, zda nedostatek jednatelského oprávnění při uzavření hospodářské smlouvy podle hospodářského zákoníku ve znění zákona č. 103/1990 Sb. mohl být zhojen následným uzavřením dodatku smlouvy osobami s jednatelským oprávněním.
Smlouva ze dne 30. 12. 1991 byla právním úkonem dvou právnických osob jakožto organizací ve smyslu hospodářského zákoníku, tj. zákona č. 109/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „hosp. zák.“), a to hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví podle §347 hosp. zák. (což je uvedeno i ve smlouvě samé). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 23 Cdo 600/2000 (uveřejněný stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na internetových stránkách www.nsoud.cz): „Byl - li v té době (dne 27. září 1990) I. p. d. se sídlem v P. (ústředně řízenou) rozpočtovou organizací (§60, §61 odst. 1 hosp. zák.) a v případě I. C. společnost s ručením omezeným šlo o obchodní společnost (§106a, §106c, §106n a násl. hosp. zák.), pak případ uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem lze posoudit jedině jako vztah při hospodářském styku právnických osob, tj. vztah hospodářskoprávní ve smyslu §1 odst. 1 hosp. zák., který se v té době spravoval režimem zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů; nejde tudíž o vztah občanskoprávní. Proto v daném případě muselo jít o hospodářskou smlouvu (podle §347 hosp. zák.).“
Na smlouvu se proto použijí ustanovení §20 a násl. hosp. zák. o právních úkonech.
Podle §24f odst. 1 hosp. zák. organizace jednají svými statutárními orgány nebo prostřednictvím svých zástupců. Zástupcem může být jiná organizace nebo fyzická osoba.
Podle §24g hosp. zák. překročí-li zástupce při jednání své oprávnění nebo jedná-li někdo bez oprávnění, je právní úkon neplatný, ledaže zastoupený právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválil; úkon je však platný, pokud druhá organizace o překročení nebo nedostatku jednatelského oprávnění nevěděla a vědět nemohla.
Hospodářský zákoník byl s účinností od 1. 1. 1992 nahrazen obchodním zákoníkem. Podle §763 odst. 1 druhé věty obchodního zákoníku se právní vztahy vzniklé přede dnem jeho účinnosti a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními předpisy. Z toho vyplývá, že dodatečné schválení právního úkonu učiněného před 1. 1. 1992 podle hospodářského zákoníku se posoudí podle §24g hosp. zák. i v případě, že k němu došlo po 1. 1. 1992.
V daném případě podepsali smlouvu za družstvo JUDr. V. jakožto předseda a Mgr. P. jakožto člen představenstva družstva. Pokud by nebylo zjištěno, že tyto funkce skutečně zastávali (zde lze pro úplnost podotknout, že ke vzniku funkcí nebyl nutný zápis do podnikového rejstříku – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 493/2004), bylo by třeba vycházet z toho, že nezastávali, a že tudíž podpisem smlouvy jednali za jiného bez oprávnění ve smyslu §24g hosp. zák.
Pro ten případ ovšem podle téhož ustanovení mohlo dojít k dodatečnému schválení smlouvy (k tzv. ratihabici). Žalovaná za takové schválení považuje dodatek ke smlouvě ze dne 22. 3. 1993, neboť jej podepsaly stejné osoby v době, kdy deklarované funkce v představenstvu nesporně zastávaly. Tento názor žalovaná vyjádřila již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak odvolací soud na něj nereagoval. Právním významem dodatku ke smlouvě se nezabýval ani soud prvního stupně, ačkoliv jeho existenci zjistil.
Pro schválení právního úkonu učiněného osobou bez jednatelského oprávnění nebyla v hospodářském zákoníku stanovena zvláštní forma, tudíž mohlo být podle §24 odst. 1 hosp. zák. učiněno výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím s ohledem na okolnosti, za kterých se stalo, pochybnosti o tom, co chtěla organizace projevit (srov. obdobně – ve vztahu k §33 odst. 2 občanského zákoníku – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 1883/2004).
Nalézací soudy proto měly posoudit, zda dodatek s ohledem na okolnosti případu představoval „schválení právního úkonu bez zbytečného odkladu“ a původní nedostatek jednatelského oprávnění tak skutečně zhojil. Jestliže to pominuly, je jejich právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
S ohledem na dovolací námitky se k tomu dodává, že existence dodatku smlouvy podepsaného oprávněnými osobami může být okolností významnou pro případné posuzování dobré víry a vydržení.
Dále je ovšem třeba dodat následující:
Ratihabice, jak je obecně uznáváno, má účinky ex tunc (z literatury viz např. Češka Z., Kabát J., Ondřej J., Švestka J. a kol., Občanský zákoník. Komentář. Díl I., Praha: Panorama, 1987, str. 149; Švestka J, Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 308; Eliáš K. a kol., Občanský zákoník. Velký akademický komentář, Praha: Linde, 2008, s. 230; z judikatury viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2008). Jinak by její úprava postrádala smysl; dodatečného schválení smlouvy s účinky ex nunc by totiž bylo možné dosáhnout i bez zvláštní právní úpravy.
Na dodatečně schválený právní úkon se tedy hledí, jakoby by jej učinila oprávněná osoba. Z toho vyplývá, že při posuzování podmínek a okamžiku nabytí vlastnického práva převáděného takovým úkonem není významné, kdy došlo k jeho dodatečnému schválení.
V době uzavření sporné smlouvy, tj. 30. 12. 1991, se převod vlastnického práva k (jakékoli) věci mezi právnickými osobami řídil ustanovením §11 odst. 1 hosp. zák.: „Nabývá-li se do vlastnictví smlouvou věc, přechází vlastnické právo, není-li stanoveno nebo dohodnuto jinak, převzetím věci.“ Neplatilo, že vlastnictví se nabývá účinností smlouvy, k níž je třeba registrace státním notářstvím, jak to pro občanskoprávní vztahy vyžadoval §134 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. §133 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1992.
Pokud byl v soudní praxi přijat názor, že „smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřené podnikateli – fyzickými osobami v době platnosti hospodářského zákoníku, podléhaly registraci státním notářstvím“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 1045/2004), byl odůvodněn právě tím, že v posuzovaných případech se smlouva uzavřená podnikatelem – fyzickou osobou neřídila hospodářským zákoníkem (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 2 Cdo 75/93, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy, č. 2/1994; nebo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. 33 Ca 100/96, uveřejněné tamtéž, č. 6/1997). V rozsudku ze dne 28. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 555/96 (uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, č. 2/1997), Nejvyšší soud přímo vyjádřil názor, že při převodu podle hospodářského zákoníku registrace třeba nebylo: „... by kupní smlouva ohledně nemovitosti podléhala v rozhodném období režimu hospodářského zákoníku (tj. k její účinnosti nebylo třeba registrace podle §47 odst. 3 a §134 odst. 2 o. z. v tehdy platném znění)...“
Smlouvy uzavřené mezi právnickými osobami (organizacemi ve smyslu hosp. zák.) přitom oproti smlouvám uzavřeným podnikateli – fyzickými osobami nelze vyjmout z režimu hospodářského zákoníku, poněvadž ten podle svého §1 odst. 1 mimo jiné upravoval obecně „vztahy při hospodářském styku právnických osob“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2004, sp. zn. 32 Odo 90/2004). Pod toto vymezení sporná smlouva bez jakýchkoliv pochybností spadá.
V daném řízení je tudíž třeba posoudit, zda byly splněny předpoklady pro nabytí vlastnického práva žalovanou podle §11 odst. 1 hosp. zák., tedy zda ve sporné smlouvě byl dohodnut okamžik nabytí vlastnického práva, a pokud nebyl, zda a kdy žalovaná spornou nemovitost převzala.
Ustanovení §11 odst. 1 hosp. zák. by přitom na daný případ dopadalo i tehdy, pokud by k převzetí nemovitosti došlo až po 31. 1. 1991, ke kterémuž dni byl hospodářský zákoník zrušen, a to s ohledem na již citované přechodné ustanovení §763 odst. 1 druhé věty obchodního zákoníku, podle nějž se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá řídí dosavadními předpisy. Uzavřením sporné smlouvy vznikl mezi jejími stranami právní vztah a jeho další osud, tedy i to, jakým způsobem bude naplněn, se řídil hospodářským zákoníkem.
Tudíž ani v případě, že by k převzetí sporné nemovitosti došlo až po 31. 12. 1991, by se nabytí vlastnického práva neřídilo §133 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1992, tzn. vlastnické právo by se nenabývalo účinností smlouvy po registraci státním notářstvím. Toto ustanovení by ani na hospodářskou smlouvu uzavřenou před 1. 1. 1992 nebylo myslitelné aplikovat, pokud by smlouva nabyla účinnosti (v souladu s hospodářským zákoníkem) již před 1. 1. 1992.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu může dovolací soud posoudit námitku žalované, že se odvolací soud nezabýval jejími důkazními návrhy obsaženými v odvolání.
Totéž ale v daném případě neplatí pro námitky žalované stran hodnocení důkazů. Žalovanou tvrzená pochybení při hodnocení důkazů vadu ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. představovat nemohou. Přezkoumat by je bylo možné toliko podle §241a odst. 3 o. s. ř., avšak jedině v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř., což v daném případě splněno není. Dovolací soud se tudíž námitkami žalované nezabýval; bude je však možné uplatnit v dalším řízení.
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Soud prvního stupně pochybil tím, že žalovanou nevyzval k označení dalších důkazů k prokázání tvrzení o funkcích JUDr. V. a Mgr. P. v představenstvu družstva, přestože zřejmě dospěl k závěru, že žalovaná tvrzení neprokázala (soud prvního stupně sice tento závěr vyjádřil slovy „prokázané... že nebyl...“, avšak považoval-li důkazy žalobkyně za nevěrohodné, těžko to mohlo znamenat něco jiného, než že žalobkyně neprokázala, co tvrdila, nikoliv že byl zjištěn opak). Žalovaná proto podle §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř mohla důkazy označit v odvolání a odvolací soud se s nimi měl vypořádat. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedených důvodů dovolací soud rozsudky obou nalézacích soudů podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně, případně pak i soud odvolací, podle §226 odst. 1 a §243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení pozbyla na významu námitka žalované stran významu potvrzujícího rozsudku vydaného za účasti nového žalobce (insolvenčního správce původně žalujícího družstva). V dalším řízení již tato otázka nemůže vzejít, neboť se jej v obou stupních účastní insolvenční správce.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu