ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2077.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2077/2020-656
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vlastou Wege Killianovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Sokolská 20, b) V. P. , narozené XY, bytem v XY, a c) M. P. , narozeného XY, bytem v XY, proti žalovaným 1) Z. S. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) L. H. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Biskupcova 78, o nahrazení souhlasu spoluvlastníků nemovitosti se stavebními úpravami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 164/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 62 Co 234/2019-617, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem (v pořadí již čtvrtým) ze dne 28. 11. 2018, č. j. 4 C 164/2000-566, nahradil za žalované 1) a 2) jako spoluvlastníky domu č. p. XY v XY, souhlas s projednáním dodatečného povolení změny stavebních úprav dle projektové dokumentace Ing. Jelínkové č. ZAK. 0600 spočívající ve vybudování garáže a z ní dále přístupné koupelny, WC a vstupu do bytu v přízemí v domě v XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III a IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 62 Co 234/2019-617, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní („dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); konkrétně namítají, že „v otázce procesního práva se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.); teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se dovolatel ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda dovolání má šanci na úspěch; zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání (nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, dále například usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo nález ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení přitom předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení (§241 o. s. ř.). Z úpravy přípustnosti dovolání je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno. Neidentifikují však žádnou rozhodovací praxi, od které se měl podle jejich názoru odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, a ani z obsahu dovolání se vymezení přípustnosti dovolání nepodává. Z obsahu dovolání je naopak zřejmé, že dovolatelé ve skutečnosti nespatřují pochybení odvolacího soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nýbrž ve výsledku dokazování; tedy zpochybňují skutková zjištění nalézacích soudů (ať už jde o společnou žádost spoluvlastníků ke stavebním úpravám, o shodu mezi spoluvlastníky ohledně vybudování koupelny a WC v přízemí domu, o to, zda provedené stavební úpravy představovaly zásadní přestavbu domu, a další).
Nicméně takovými námitkami se dovolací soud nemohl zabývat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Protože dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, přičemž pro tyto vady nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobcům b) a c) náklady v dovolacím řízení nevznikly. Náhradu nákladů řízení vzniklých žalobci a) za vyjádřením k dovolání sepsané jeho advokátem dovolací soud nepřiznal. Nejde o účelně vynaložený náklad, neboť vyjádření se zabývá průběhem dokazování, který dovolatelé zpochybnili. Jak už uvedeno, v dovolání však úspěšně nelze skutková zjištění zpochybnit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu