ECLI:CZ:US:2015:1.US.1092.15.1
sp. zn. I. ÚS 1092/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Ondíka, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3960/2014-296 ze dne 21. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 13. 4. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Chebu rozsudkem č. j. 11 C 124/2010-202 ze dne 18. 3. 2013, vyhověl návrhu stěžovatele, který se jako žalobce domáhal určení svého spoluvlastnického práva v rozsahu jedné ideální poloviny k nemovitostem, uvedeným ve výroku rozhodnutí s tím, že svůj podíl na nemovitostech prodal na základě kupní smlouvy, nicméně dohodnutou kupní cenu nikdy neobdržel, stejně tak neobdržel ani plnění dle zvláštní dohody ke kupní smlouvě, tudíž od kupní smlouvy odstoupil. Kupní smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a právní předchůdkyní žalovaného dne 26. 10. 2007, posoudil odvolací soud shodně se soudem nalézacím jako platnou a stejně tak vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že tuto kupní smlouvu nelze posuzovat odděleně od zvláštní dohody, na kterou účastníci odkazují v článku 4. smlouvy, a v níž dojednali způsob úhrady mezi nimi sjednané kupní ceny za převáděné nemovitosti. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem okresního soudu v tom, že je tato vedlejší dohoda absolutně neplatná ve smyslu §37 starého občanského zákoníků, protože její obsah umožňuje několikerý výklad. Podle odvolacího soudu skutečnost, že v součtu závazků došlo k početní chybě, nečiní dohodu neurčitou. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že kupní smlouva i ji provázející ujednání jsou platné a že stěžovatel po právu od této smlouvy neodstoupil.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, protože dovolatel v rozporu s platnou právní úpravou tvrdí, že přípustnost dovolání zakládá odlišné řešení příslušné právní otázky odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně. Stěžovatel nezvolil ani jednu ze čtyř variant důvodnosti dovolání předvídaných v §237 o. s. ř. a nenaplnil tak zákonem stanovené náležitosti dovolání dle §241 o. s. ř., neboť ve svém dovolání neuvedl žádnou z těchto variant zakládajících přípustnost dovolání (tedy neuvedl řádně a dostatečně konkrétně dovolací důvod). Stěžovatel jako dovolatel zčásti své dovolání staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávném řešení právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání. Kromě toho z vymezeného dovolacího důvodu dovolatelem, ale ani z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze vyvodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo mj. v řešení právní otázky procesního práva, kterou by navíc odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací prací dovolacího soudu, a proto by bylo možno v uvedeném směru shledat přípustnost dovolání.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že považuje postup Nejvyššího soudu za formalistický. Stěžovatel měl jako dovolatel zato, že je dán důvod dovolání, neboť rozhodnutí ve věci závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani v ústavní stížnosti, ani v dovolání však toto obecné tvrzení nikterak nekonkretizoval). Rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele v rozporu s principem předvídatelnosti a principem legitimního očekávání. Stěžovatel má rovněž za to, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť vydal rozhodnutí, jež neobstojí z hlediska požadavků řádného a přesvědčivého odůvodnění.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. Ústavní soud naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu