ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2092.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2092/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. G., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice-Správě a údržbě silnic, státní příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 358/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 1999, čj. 11 Co 520/98-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 1999, čj. 11 Co 520/98-61, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. června 1998, čj. 16 C 358/97-40, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 24. června 1998, čj. 16 C 358/97-40, žalované uložil, \"aby vyklidila a vyklizený žalobkyni předala dům čp. 301 se stavební parcelou č. 408/1 v k. ú. B., a to do 30 dnů od právní moci rozsudku\". Soud prvního stupně také rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi čs. státem - Místním národním výborem (dále jen \"MNV\") v B. jako prodávajícím a manžely F. a D. K. jako kupujícími byly uzavřeny kupní smlouvy, registrované 19. 4. 1968, jejímž předmětem byl dům čp. 301 na st. pl. č. 408/1 v obci a kat. území B., a dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku o výměře 281 m2 manželům K. Ti uvedené nemovitosti převedli kupní smlouvou z 1. 3. 1974, registrovanou téhož dne, na žalobkyni. V roce 1978 MNV v B. zjistil, že došlo k chybnému předložení podkladů pro uzavření kupní smlouvy s manžely K. Původním záměrem MNV totiž bylo prodat a manželů K. koupit dům čp. 331, nyní čp. 34O na st. pl. č. 408/3 v kat. území B., ve kterém již v době uzavření smlouvy v roce 1968 tito manželé bydleli a o kterém se domnívali, že jej prodali žalobkyni. Od uzavření kupní smlouvy 1. 3. 1974 také žalobkyně dům čp. 340 se st. pl. č. 408/3 užívá. Na základě dopisu tajemníka MNV v B. z 18. 6. 1978, kterým upozornil na uvedený omyl, byl v evidenci nemovitostí v roce 1981 jako vlastník domu čp. 301 se st. pl. č. 408/1 vyznačen čs. stát - MNV B. a žalobkyně jako vlastnice domu čp. 340 se st. pl. č. 408/3. MNV B. hospodářskou smlouvou z 16. 3. 1979 převedl správu domu čp. 301 se st. pl. 408/1 na Okresní správu silnic v O., a nemovitosti nyní užívá žalovaný. V evidenci nemovitostí převod správy vyznačen nebyl. V roce 1993 byla provedena oprava chyby v katastru nemovitostí zpětně na stav před rokem 1981, odpovídající založeným listinám. V katastru nemovitostí je tedy jako vlastnice domu čp. 301 se st. pl. č. 408/1 vyznačena žalobkyně. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodující je právě zápis vlastnického práva žalobkyně k těmto nemovitostem. Kromě toho vůle účastníků smluv uzavřených v letech 1968 a 1974, v nich projevená, směřovala právě k převodu těchto nemovitostí, jak byly také za účelem prodeje oceněny. Proto soud prvního stupně poskytl žalobkyni jako vlastnici ochranu „podle §4\" zákona č. 40/1964 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen \"ObčZ\").
Odvolací soud rozsudkem z 1. března 1999, čj. 11 Co 520/98-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a dokazování dále doplnil. Tak zjistil ze zprávy Katastrálního úřadu v K. z 3. 11. 1998 a geometrického plánu vyhotoveného F. K. 18. 11. 1965, č. zak. 915-0136-5, že tímto plánem byla rozdělena parc. č. 408/1 o výměře 281 m2 s domem čp. 301 na parc. č. 408/1 o výměře 181 m2 s domem čp. 301 a parc. č. 408/3 s domem čp. 331, posléze čp. 340, přičemž rozdělení bylo v evidenci nemovitostí vyznačeno v roce 1965. Po takto doplněném dokazování odvolací soud uvedl, že žalobkyně se domáhá ochrany vlastnického práva k domu čp. 301 se st. pl. 408/1 podle §126 ObčZ a musí prokázat, že jí vlastnické právo k těmto nemovitostem náleží. K tomu nepostačuje zápis tohoto práva v katastru nemovitostí. I když v §11 zák. č. 265/1992 Sb. je chráněna dobrá víra toho, kdo vychází ze zápisů v katastru nemovitostí učiněných po 1. 1. 1993, §16 odst. l téhož zákona připouští důkaz opaku pravdivosti skutečností uvedených v těchto zápisech. Dále odvolací soud uvedl, že není správný ani závěr soudu prvního stupně, že vůle účastníků zmíněných smluv směřovala k převodu nemovitostí v nich označených. Naopak MNV v B. měl v úmyslu převést na manžele K. dům, který užívali. Proto také zadal vyhotovení oddělovacího geometrického plánu, kterým jako samostatné věci v roce 1965 vznikly st. parc. č. 408/1 s domem 301 a st. parc. č. 408/3 s domem čp. 340 (dříve 331). Podle odvolacího soudu \"vůle převodce MNV B. a nabyvatelů manželů K. zcela nepochybně směřovala k tomu, aby na nabyvatele bylo převedeno vlastnické právo k domu se stavební parcelou, které nabyvatelé užívali, tedy k domu čp. 340 se st. parc. č. 408/3 v k. ú. B. Pouhým administrativním nedopatřením byl předmět koupě ve smlouvě označen chybně jako dům čp. 301 se st. parc č. 408/1 v k. ú. B.\" Z toho odvolací soud dovodil, že kupní smlouva registrovaná 19. 4. 1968 je pro rozpor mezi skutečnou vůlí a jejím projevem absolutně neplatným úkonem ex tunc, přičemž \"pokud chybí objektivizovaná forma projevu vůle (aby bylo možno seznat skutečnou vůli subjektu), dalo by se uvažovat i o tom, že předmětná smlouva je jen zdánlivým právním úkonem (non negotium) bez jakýchkoliv právních účinků.\" Podle odvolacího soudu tak manželé K. nenabyli vlastnické právo k nemovitostem ve smlouvě označeným a s přihlédnutím k zásadě, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má, nemohli ani platně převést vlastnické právo k nim na žalobkyni. Kromě toho smlouva, kterou uzavřeli se žalobkyní, trpí stejnou vadou, jako předchozí jimi uzavřená s MNV B., tedy i z toho důvodu je absolutně neplatná. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala vlastnické právo k nemovitostem, jejichž vyklizení se domáhá, a proto jí nemohla být ochrana podle §126 ObčZ poskytnuta. Odvolací soud také nepovažoval Českou republiku za pasivně legitimovanou, neboť podle zřizovací listiny je Správa a údržba silnic O. samostatným subjektem práv a povinností, který také předmětné nemovitosti užívá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že vůle účastníků smlouvy, na základě které došlo k převodu vyklizovaných nemovitostí na manžele K., směřovala k převodu domu čp. 340 a nikoliv domu čp. 301, jak bylo ve smlouvě uvedeno. Podle žalobkyně při uzavření smlouvy \"nebyl oddělovací plán brán v potaz, když jsou na něm vyznačeny nevyjasněné hranice pozemků\". Žalobkyně nabyla do vlastnictví nemovitost, která je dnes označena dvěma popisnými čísly - 301 a 340. Ani případná záměna popisných čísel domu ve smlouvě, kterou sám odvolací soud označuje za administrativní nedopatření, nemůže smlouvu činit neplatnou. Dále žalobkyně poukazuje na průběh změn zápisů vlastnického práva k vyklizovaným nemovitostem v evidenci nemovitostí, jak byly zjištěny, a zdůrazňuje, že právo hospodaření žalované tam zapsáno nikdy nebylo. Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace České republiky. Správa a údržba silnic v O. podala proti ní žalobu na určení vlastnického práva k vyklizovaným nemovitostem (sp. zn. 16 C 357/98 soudu prvního stupně), avšak žalobu vzala zpět právě pro nedostatek aktivní legitimace. Režim státních příspěvkových organizací je nejasný, obsah vlastnického práva státu není vymezen. \"Česká republika není vlastníkem (nikdy nebyla) předmětné nemovitosti a tedy ani Správa a údržba silnic v O. není jejich správcem a nemůže být vzhledem ke svým úkolům daným jí zřizovací listinou pasivně legitimována v tomto sporu.\" Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení (§238 odst. l, §240 odst. l a §241 odst. l OSŘ) přezkoumal rozsudek dovolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení uvedené v §237 odst. l OSŘ zjištěny nebyly, žalobkyně je ani nenamítala.
Žalobkyně však namítala nesprávnost závěru odvolacího soudu, že vůle účastníků kupní smlouvy uzavřené v roce 1968 mezi MNV B. a manžely K. směřovala k prodeji domu čp. 340 na st. pl. č. 408/3, nikoli k prodeji domu čp. 301 na st. pl. č. 408/1, a i kdyby tomu tak bylo, že uvedená smlouva není právním úkonem neplatným.
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku (zrušení) práv a povinností nebo způsobení jiných právních následků, které právní předpisy s takovými projevy spojují. Jednostranný právní úkon vznikne, jakmile byl platně vykonán příslušný projev vůle. Smlouva je dvoustranný (případně vícestranným) právní úkon, který vzniká konsensem, tj. přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty) - podle §44 ObčZ je smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu. Vůle je psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému následku. Na zjištění existence vůle při jejím projevu v konkrétním případě, tj. zda ten kdo vůli projevil, ji i skutečně měl, lze usuzovat jen z objektivních skutečností, to znamená z okolností, za kterých byl projev vůle učiněn.
Okolnosti, ze kterých odvolací soud na vůli účastníků smlouvy uzavřené v roce 1968 mezi čs. státem a manžely K. usuzoval, závěr odvolacího soudu, že vůle těchto účastníků smlouvy směřovala k prodeji a koupi domu č. 340 opodstatňují: jde o vyznačení geometrického plánu o rozdělení původního domu 331 se st. pl. 430/1 v evidenci nemovitostí již v roce 1965, záměr MNV B. prodat manželům K. dům, ve kterém bydleli, tj. dům čp. 340, přesvědčení manželů K., že kupují dům čp. 340 - tedy dům, ve kterém bydlí a jejich následné bydlení v tomto domě, stejně jako posléze žalobkyně v roce 1979, úsilí MNV B. o dosažení změny v označení vlastníků domu čp. 331 a čp. 340 v evidenci nemovitostí, vyplývající z dopisu z roku 1979.
V případě uvedené smlouvy došlo k nesouladu mezi právními následky, které účastníci smlouvy zamýšleli vyvolat - převod vlastnického práva k domu čp. 340, a mezi následky, které skutečně vyvolali - převod vlastnického práva k domu čp. 301, přičemž o tomto nesouladu účastníci nevěděli. Nesprávná představa o právních následcích, které nastanou z právního úkonu, je omylem ve vůli, v daném případě jde o omyl v totožnosti předmětu smlouvy. S právním úkonem učiněným v takovém omylu, tj. omylu podstatném, spojoval §49 ObčZ za podmínek tam stanovených právo na odstoupení od smlouvy. Z toho vyplývá, že následkem omylu, zákonem kvalifikovaného, nebyla neplatnost takového úkonu. Pro daný případ to znamená, že kupní smlouva byla v roce 1968 mezi čs. státem - MNV B. a manžely K. uzavřena platně - jiný důvod neplatnosti než její uzavření v omylu nebyl tvrzen ani zjištěn. Nesprávný je pak i závěr odvolacího soudu, pokud také omyl manželů K. a žalobkyně v předmětu smlouvy jimi uzavřené v roce 1974 považoval za důvod neplatnosti této smlouvy. Odstoupením účastníků od těchto smluv se soudy obou stupňů pro své závěry nezabývaly (podle soudu prvního stupně nedošlo ani k omylu a podle odvolacího soudu šlo o neplatné právní úkony) a její přezkum nepřísluší proto ani dovolacímu soudu. Nejvyšší soud se otázkou následků právního úkonu učiněného v omylu zabýval také v rozsudku ze 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001, str. 113. Vyslovil závěr, že \"pokud účastníci kupní smlouvy o převodu nemovitostí uvedou ve smlouvě omylem parcelní číslo jiné nemovitosti, než kterou hodlají ve skutečnosti převést, aniž šlo o chybu v psaní (§37 odst. 3 ObčZ), nenabude kupující vlastnické právo k nemovitostí, která měla být převedena, avšak není ve smlouvě výslovně označena\" a že účinky kupní smlouvy a případného odstoupení od smlouvy se mohly \"týkat jen nemovitostí a plnění ve smlouvě uvedených.\"
Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace České republiky je předčasný. Žaloba totiž směřovala proti žalovanému, jehož název obsahoval názvy dvou právnických osob - státu a státní příspěvkové organizace, jejíž statut právnické osoby vyplýval z 31 odst. l zákona č. 576/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech. Žaloba byla původně podána také proti ČR - Ministerstvu dopravy a spojů, když rozsudkem soudu prvního stupně byla proti tomuto žalovanému zamítnuta a zamítavý výrok nebyl odvoláním napaden. Z vyjádření tohoto ministerstva z 2. 12. 1997 na čl. 12 spisu vyplývá, že je zřizovatelem státní příspěvkové organizace Správy a údržby silnic s sídlem v O. Zákon č. 576/1990 Sb. byl k 31. 12. 2000 zrušen zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Od 1. 1. 2001 je také účinný zákon č. 219/2000 Sb., o majetku státu a jeho vystupování v právních vztazích (dále jen \"ZoM\"). Podle §51 odst. tohoto zákona státní rozpočtové organizace včetně ministerstev jsou počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona organizačními složkami státu ve smyslu §3 odst. l, 2 téhož zákona. To znamená, že jako organizační složka státu není ministerstvo právnickou osobou. Podle §1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, je Ministerstvo dopravy a spojů ústředním orgánem státní správy. Podle §51 odst. 2 ZoM pokud státní organizace, na kterou se vztahuje odstavec 1 téhož ustanovení a nejde přitom o ústřední orgán, na základě zvláštního předpisu nebo sama zřídila přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona státní příspěvkovou organizaci, je takto zřízená státní příspěvková organizace vnitřní jednotkou organizační složky. Dále §54 odst. 1 ZoM stanoví, že státní příspěvkové organizace zřízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, které ve vztahu k majetku podle §8 ZoM dosud vykonávaly právo hospodaření, jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem (§8 ZoM). Z uvedeného vyplývá, že státní příspěvková organizace zřízená ministerstvem jako ústředním orgánem před nabytím účinnosti ZoM se po nabytí účinnosti tohoto nestala vnitřní organizační složkou tohoto ministerstva a je právnickou osobou. Vada v označení žalovaného nebyla soudy obou stupňů postupem podle §43 OSŘ odstraněna, ačkoliv jde o vadu, která měla vliv na správnost rozhodnutí [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ].
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů podle §243b odst. l, 2 OSŘ rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Protože důvody nesprávnosti spočívající v posouzení pasivní věcné legitimace a nesprávném označení žalovaného platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2001
JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.
předsedkyně senátu