ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2094.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2094/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalované Obci K. Ú., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 224/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2000, č. j. 7 Co 621/2000-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. J. K.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. června 2000, č. j. 7 Co 621/2000-150, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze 7. 12. 1999, č. j. 15 C 224/98-116, jímž bylo určeno, že „žalobkyně je výhradní vlastnicí původních pozemkových parcel č. 345, 347 a 350/2 v k. ú. O. původně zapsaných ve vložce č. 7 pozemkové knihy pro katastrální území O., nyní zapsaných jako pozemkové parcely č. 596 - zastavěná plocha bez stavby, č. 2979/1, 2980/11, 2980/35, 2980/47, 2980/48, 2980/49, 2983/6, 2983/7, 2983/8, 2983/9, 2983/11, všechny ostatní plocha, parc. č. 407 zastavěná plocha bez stavby, a parcel uvedených ve zjednodušené evidenci v k. ú. O. č. 2979 díl 2, 2980 díl 2, 2981 díl 2, 2983 díl 2, zapsaných na LV č. 1113 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro okres Č. B., obec a katastrální území K. Ú.,“ dále zamítnuta vzájemná žaloba, že „žalovaná je výhradní vlastnicí pozemků parc. č. 2979/1, 2980/11, 2980/35, 2980/47, 2980/48, 2980/49, 2983/6, 2983/7, 2983/8, 2983/9, 2983/11, stavební č. 407 zastavěná plocha bez stavby, stavební č. 596 zastavěná plocha bez stavby, parcel ve zjednodušené evidenci původní pozemkový katastr (PK) parcelní čísla č. 2979 díl 2, 2980 díl 2, 2981 díl 2, 2983 díl 2, duplicitně zapsaných do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. pro obec a k. ú. K. Ú. na LV č. 1113 a parc. č. 2981/5 ostatní plocha staveniště, stavební č. 567/2 zastavěná plocha bez stavby, parcely ve zjednodušené evidenci - původ v evidenci nemovitostí (EN) parcelní 2980/1, duplicitně zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. pro obec a k. ú. K. Ú. na LV č. 1114“. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo po zpětvzetí žaloby žalobkyní M. K., řízení zastaveno, nebyl dovoláním dotčen.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že rodiče žalované K. a A. Š. nabyli v roce 1937 trhovou smlouvou do spoluvlastnictví každý jednou polovinou kromě jiného pozemky parc. č. 345, č. 347 a č. 350/2 v kat. území O. Dne 29. července 1964 rodiče žalované podepsali prohlášení, že „níže podepsaní členové JZD v K. Ú., okres Č. B. prohlašují, že bezúplatně převádějí do vlastnictví státu půdu sdruženou do společného družstevního hospodaření vnesený živý a mrtvý inventář i ostatní majetek, který byl v užívání družstva“. Rozhodnutí o prohlášení finančního odboru ONV v Č. B. z 24. 10. 1966 obsahuje původní prohlášení manželů Š. bez jejich podpisu a dále uvádí, že „čs. stát zastoupený fin. odborem ONV v Č. B. přijímá toto prohlášení podle 34 odst. l vyhl. č. 94/1965 Sb. dnem 1. 1. 1965 a tímto dnem přechází zemědělské pozemky v kat. Ú. O., které byly až dosud vlastnictví K. a A. Š. do státního soc. vlastnictví. Jde o parc. č. 350/2 les, 345 role a 347 pastva v kat. území O., zapsané ve vl. č. 7 poz. knihy pro kat. území O.\" Přitom ONV v Č. B. rozhodnutím o prohlášení z 11. 7. 1966, přijal nabídku manželů Š. z 29. 7. 1994 s tím, že do státního soc. vlastnictví přechází parc. č. 245 pastva, 246 louka, 248 pastva a 249 pastva. Pozemky, vedené po změně kat. území jako parc. č. 2979 (původní č. 345), č. 2980 (původní 347) a č. 2983 (původní 350/2) v kat. území K. Ú., byly rozhodnutím ONV v Č. B. z 1. 10. 1966 převedeny do správy MNV K. Ú. Ještě k návrhu ONV v Č. B. z 6. 12. 1966 byly pozemky parc. č. 2979, č. 2980 a č. 2983 rozděleny podle geometrického plánu č. zak. 210-712-6/1966 a jako vlastník těchto pozemků byl zapsán MNV K. Ú. V roce 1970 bylo vydáno územní rozhodnutí, podle kterého byla na pozemcích vybudována chatová osada, když některé z těchto pozemků byly přiděleny do osobního užívání, a podle zákona č. 172/1991 Sb. bylo v evidenci nemovitostí vyznačeno vlastnictví žalovaného k těm pozemkům, které byly ke dni účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví státu a k nimž náleželo MNV K. Ú. právo hospodaření, jak jsou nyní zapsány na listu vlastnictví č. 1113 a č. 1114 pro obec a k. ú. K. Ú. Duplicitně je však jako vlastnice těchto pozemků zapsána v katastru nemovitostí i žalobkyně. Pozemky vedené ve zjednodušené evidenci jako parc. 345, 347 a 350/2 na listu vlastnictví č. 232 pro obec a k. ú. K. Ú. nabyla žalobkyně dědictvím po matce A. Š., která zemřela 5. 9. 1986. Žalovaná uzavřela se svojí sestrou M. K. dohodu o vypořádání dědictví, schválenou rozhodnutím bývalého Státního notářství v Č. B. ze dne 30. 12. 1986, č. j. 7 D 1917/86-17, podle které nabývá vlastnictví k pozemkům v užívání soc. organizace, zapsaným u střediska Geodézie v Č. B. na listu vlastnictví č. 232. Na uvedený list vlastnictví byly i pozemky parc. č. 345, 347 a 350/2 zapsány na základě rozhodnutí v dědickém řízení po K. Š. A. Š. se stala vlastnicí celých těchto pozemků vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů, k němuž došlo v řízení o dědictví po K. Š., zemř. 1. 5. 1970, jak vyplývá z rozhodnutí bývalého Státního notářství v Č. B. z 26. 6. 1970, č. j. D 985/70-9.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že pozemky parc. č. 2979, 2980 a 2983 v kat. území Kamenný Újezd (původní parc. č. 345, 347 a 350/2 kat. území O.) rodiče žalované žádným platným způsobem nepozbyli. Nemohly totiž přejít na stát na základě jejich prohlášení o bezúplatném převodu pozemků sdružených do společného družstevního hospodaření z 29. 7. 1964 a přijetí této nabídky státem, neboť „byl porušen postup při uzavírání darovací smlouvy, a to konkrétně ustanovení §46 odst. 2 ObčZ účinného v době uzavírání darovací smlouvy s manžely Š., který stanoví, že při převodu nemovitostí musí být projevy účastníků na téže listině\". Předmět daru nebyl také řádně specifikován. I když stát pozemky převzal a převedl je do správy MNV K. Ú., spoluvlastnictví manželů Š. nezaniklo a žalobkyně nabyla k těmto pozemkům dědictvím po matce A. Š., když podle rozhodnutí, kterým byla schválena dědická dohoda, nabyla vlastnictví k pozemkům zapsaným na listu vlastnictví č. 232 v kat. území K. Ú., přičemž matka žalované se stala vlastnicí těchto pozemků jako celku dědictvím po manželu K. Š., zemřelém v roce 1970. Odvolací soud byl se soudem prvého stupně zajedno také v tom, že žalobkyni náleží ochrana jejího vlastnického práva k pozemkům podle obecných předpisů (občanského zákoníku), i když ohledně pozemků uplatnila restituční nárok podle zákona o půdě, o němž nebylo dosud rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že soudy rozhodly ve věci, která nenáleží do jejich pravomoci, případně že projednání věci brání překážka věci zahájené, neboť ve vztahu k předmětným pozemkům uplatnila žalobkyně restituční nárok podle zákona o půdě. Poukazuje na §1 ObčZ, který stanoví, že občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. Takovým jiným zákonem je právě zákon č. 229/1991 Sb., který v §1 odst. 1 stanoví, že se vztahuje na zemědělskou půdu a podle odstavce 2 upravuje práva a povinnosti vlastníků a původních vlastníků, uživatelů a nájemců půdy, jakož i působnost státu při úpravě vlastnických vztahů, a dále §6 odst. 1, který vyjmenovává skutkové podstaty, za kterých mohou být po řízení u pozemkového úřadu pozemky vydány. Připuštění obecné ochrany vlastníků pozemků by vyloučilo ochranu osob, které nabyly vlastnictví k pozemkům v rozhodném období a která vyplývá právě ze zákona o půdě (§9, 11). Tak je tomu i v daném případě, kdy pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, jsou v podstatné části obecnými komunikacemi, které tvoří součást chatové osady. Žalovaná dále považuje za nesprávný závěr soudů obou stupňů, že stát se nestal vlastníkem předmětných pozemků. Namítá, že soudy posuzovaly platnost darování pozemků manžely Š. státu podle nesprávného právního předpisu, tj. podle §46 odst. 2 ObčZ. Toto ustanovení se však vztahuje jen na nabývání nemovitostí do osobního (soukromého) vlastnictví, zatímco nabytí vlastnictví do socialistického společenství bylo upraveno zákonem č. 109/1964 Sb, hospodářský zákoník (dále jen „HZ“). Podle §8 odst. l HZ bylo socialistickým vlastnictvím i vlastnictví státní. Podle §11 odst. 1 HZ, nabývá-li se věc do socialistického vlastnictví smlouvou, přechází vlastnické právo, není-li stanoveno jinak, převzetím věci. Dále podle §11 odst. 2 HZ nabývat věc do socialistického vlastnictví rozhodnutím státního orgánu lze jen v případech stanovených zákonem a vlastnictví přechází dnem určeným v rozhodnutí, není-li určen, pak dnem právní moci rozhodnutí. V daném případě se jednalo bezplatný převod majetku uskutečněný podle vyhlášky č. 94/1965 Sb. (dále „vyhláška“, která je speciálním předpisem upravující postup při nabývání do státního socialistického vlastnictví. Podle §31 vyhlášky přijetím daru přecházela věc do státního socialistického vlastnictví a podle §32 odst. l vyhlášky nabídka i přijetí daru musely mít písemnou formu. Přitom podle §23 HZ se k platnosti úkonů socialistických organizací vyžadovala písemná forma, jen pokud tak stanovil zvláštní zákon a požadavek písemné formy byl pode §23 odst. 2 naplněn i tehdy, pokud projevy vůle byly na různých listinách. Z toho se podává, že v daném případě byl postup při nabytí nemovitostí do vlastnictví státu zachován. Dále žalovaná namítá, že pokud soud určil, že žalobkyně je výhradní vlastnicí pozemků původně zapsaných jako parc. č. 345, 347 a 350/2, tj. pozemků dále vyjmenovaných, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí, pak jde o zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tyto původní parcely měly totiž celkem rozlohu 39.801 m2 a byly rozparcelovány na 166 parcel a z nich je žalovaná vlastníkem jen těch, jak je vymezila v žalobním návrhu. Pokud tedy soud rozhodl, že žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel č. 345, 347 a 350/2, jen ve vztahu k žalované, rozhodoval o parcelách, u kterých jsou jako vlastníci zapsány ještě další osoby, které však nebyly účastníky řízení. Kromě toho žalobkyně nemůže být výlučnou vlastnicí předmětných pozemků už proto, že dědičkou po A. Š. byla také její sestra M. K. Přitom k vypořádání dědictví ohledně pozemků mezi dědičkami dosud nedošlo, neboť pozemky nebyly dohodou v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. 7 D 1917/86 vypořádány. Byť tato dohoda obsahovala ujednání, že žalobkyně nabývá pozemky v užívání soc. organizace zapsané u Střediska Geodézie v Č. B. na LV č. 232 pro obec a kat. území K. Ú., nemohla se týkat i pozemků parc. č. 345, č. 347 a č. 350/2, neboť nebyly ve výpisu z LV č. 232 tehdy obsaženy. Žalovaná navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila tak, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu existence specielního restitučního předpisu nevylučuje ochranu vlastníka podle obecného předpisu. Podle žalobkyně navíc v dané věci restituční předpis nepřipadá vůbec v úvahu, neboť stát převzal pozemky na základě neplatné darovací smlouvy. Žalobkyně považuje za správné, že darovací smlouva mezi manžely Š. a státem byla posuzována podle §46 odst. 2 ObčZ a odkazuje na R 19/80 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde šlo o nabídku daru podle §407 tedy platného ObčZ. Kromě toho, že darovací smlouva nebyla na jedné listině, byla také úkonem neurčitým. Žalobkyně uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu není po právní stránce rozhodnutím zásadního významu a navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17 hlavy prvé části dvanácté projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §§237 odst 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatelka namítá, že v řízení došlo k vadě uvedené v §237 odst. l písm. a) OSŘ, neboť bylo rozhodnuto o věci, která nenáleží do pravomoci soudů nebo že v téže věci bylo již zahájeno řízení u pozemkového úřadu. V daném případě se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem, jde tedy o věc občanskoprávní, tj. věc náležející do pravomoci soudu podle §7 odst. l OSŘ, a dovolatelka ani netvrdí, že o téže věci u soudu bylo již řízení u soudu zahájeno. Stejný závěr vyplývá také z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2163/2000 z 3. 5. 2001, publikovaný pod C 465, svazek 5, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že „restituční zákony nic nezměnily na tom, že na základě absolutně neplatného právního úkonu nelze pozbýt ani nabýt vlastnictví k věci. Pokud žalobce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni nabytí účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že mohl nadále uplatnit i restituční nárok, dovozovat, že již nemůže uplatňovat právo na ochranu vlastnictví.“ Dále Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 779/2001 z 11. 7. 2001, publikovaném pod C 669, svazek 9 Souboru, uvedl, že „okolnost, že fyzická osoba může jako osoba oprávněná uplatnit nárok na vydání nemovitostí podle části druhé zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě), ji nezbavuje možnosti žalobu na ochranu vlastnického práva, jestliže k převodu (přechodu) vlastnictví na stát nebo právnickou osobu nedošlo.“
Protože k vadě řízení podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ nedošlo, stejně jako ani k dalším vadám řízení v §237 odst. l OSŘ vyjmenovaným, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. l OSŘ přípustné.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. l písm. b) a §239 odst. l OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vydáním (vyhlášením) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod C 23, svazek 1 Souboru, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí mít současně po právní stránce význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.“
Ze shora uvedeného vyplývá, že podle §239 odst. 2 OSŘ může být dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek, nikoli otázek skutkových. V dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ OSŘ). Dovolatelka je tedy oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka však nesprávnost skutkových zjištění v dovolání vytýká, pokud namítá, že odvolací soud nesprávně převzal zjištění soudu prvního stupně, že předmětem dohody o vypořádání dědictví po zemřelé A. Š., která byla schválena rozhodnutím bývalého státního notářství byly všechny pozemky v užívaní soc. organizace, zapsané u Střediska Geodézie v Č. B. na LV č. 232 pro obec a kat. území K. Ú. Totéž platí také o námitce dovolatelky ohledně správnosti skutkového zjištění, že původní pozemky parc. č. 345, 347 a 350/2 jsou nyní tvořeny jen pozemky zapsanými na LV č. 113 a 1114 pro obec a kat. území K. Ú.
Dovolatelka dále napadla dovoláním závěr soudů obou stupňů o neplatnosti dohody o bezúplatném darování pozemků manželů A. a K. Š. státu na základě jejích nabídky z 29. 7. 1964 a jejího přijetí rozhodnutím ONV v Č. B. z 24. 10. 1966, podle §46 odst. 2 Občz, když nabídka daru – nemovitostí a její přijetí nebylo na jedné listině. Namítá, že uvedený úkon měl být správně posuzován podle HZ a vyhlášky o správě národního majetku č. 114/1965 Sb, tedy že nabídka daru i její přijetí musely být sice písemné, nikoli však na jedné listině. Soudy obou stupňů však dospěly k závěru o neplatnosti uvedené dohody nejen vzhledem k tomu, že nabídka daru a jeho přijetí, která se týkaly věcí nemovitých, nebyly na jedné listině, ale také proto, že darované nemovitosti nebyly v dohodě řádně specifikovány, tedy že šlo o úkon neurčitý. Uvedený závěr však dovolatelka v dovolání nezpochybnila, přičemž k platnému převodu majetku ze soukromého vlastnictví do státního socialistického vlastnictví by i podle vyhl. č. 94/1965 Sb. mohlo dojít jen za předpokladu, že takový majetek byl v dohodě specifikován jak v nabídce daru, tak jeho přijetí. Za situace, kdy závěr soudů obou stupňů, že nedošlo k převodu předmětných pozemků právními předchůdci žalobkyně na stát, se opírá o dva důvody, z nichž byl dovoláním napaden jen jeden z nich, nemůže přezkum druhého z nich činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. l OSŘ, ani podle §239 odst. 2 OSŘ a bylo proto odmítnuto (§243b odst. 4 OSŘ).
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a přísluší jí proto náhrada nákladů řízení (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ). Podle bodu 10 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních předpisů. Výše nákladů, které jsou povinni žalobci nahradit žalované 2) vyplývá z §9 odst. l, §7, §11 odst. l písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpidů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepis vyjádření k odvolání, která činí 500 Kč, když hodnota sporu ze spisu nevyplývá a byla by zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost, která pro ni vyplývá z tohoto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu