ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2105.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2105/2018-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Jenišov , se sídlem v Jenišově 88, IČO: 00573248, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Strahovem 1101/31, proti žalované Sedlecký kaolin a. s. , se sídlem v Božičanech 167, IČO: 63509911, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 168/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2018, č. j. 10 Co 116/2017-223, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 13 C 168/2016-126, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se dalších zásahů do pozemku parc. v katastrálním území J. (dále jen „předmětný pozemek“), zejména provádění jakýchkoliv stavebních prací na tomto pozemku a jeho využívání k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví /užívání/ žalovaného a komunikací III. třídy č. III/2226 (výrok I.), zamítl žalobu ohledně nároku na uložení povinnosti žalované odstranit následky již provedených neoprávněných zásahů do předmětného pozemku, a to uvedením do původního stavu, zejména vrácením z něj sejmuté ornice (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 10 Co 116/2017-223, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., která se týká uložení povinnosti žalované zdržet se provádění jakýchkoli stavebních prací na předmětném pozemku, změnil tak, že uložil žalované povinnost zdržet se provádění jakýchkoli stavebních prací na předmětném pozemku (výrok I.). Ve zbytku výroku I., který se týká nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se dalších zásahů do předmětného pozemku a jeho využívání k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví (užívání) žalované a komunikací třetí třídy č. III/2226, a dále ve výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „formy zrušení či odvolání předchozího souhlasu obce“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně byla účastnicí správních řízení o povolení hornické činnosti i o stanovení dobývacího prostoru a v obou řízeních se k celé záležitosti vyjadřovala, byla tedy vyzvána k udělení souhlasu o povolení hornické činnosti na předmětném pozemku. Žalobkyně souhlas v rámci správního řízení o povolení hornické činnosti vydala, což bylo prokázáno výpisem z usnesení č. 8/2006, prohlášením svědka T. či rozhodnutím báňského úřadu. Pokud báňský úřad vydal pravomocné rozhodnutí o povolení hornické činnosti, pak k tomu žalobkyně musela dát souhlas, neboť v tomto řízení musel být soukromoprávní titul ze strany vlastníka dotčeného pozemku i ve formě souhlasu správnímu orgánu předložen, jinak by rozhodnutí nemohlo být vydáno. Byť se v obci Jenišov konalo referendum, v němž se občané vyslovili k hornické činnosti negativně, nemůže mít tento výsledek vliv na platnost předchozího usnesení zastupitelstva obce Jenišov. Pokud by žalobkyně chtěla měnit jakékoli ze svých přijatých rozhodnutí či daných souhlasů ve formě usnesení zastupitelstva, pak by musela v souladu se zákonem o obcích přijmout též ve formě usnesení zastupitelstva nové rozhodnutí a zároveň rozhodnout o zrušení původního usnesení. Výsledek referenda je závazným pouze při dalším rozhodování obce, nelze mu či podání žaloby přisuzovat stejnou váhu jako má usnesení zastupitelstva. Z toho důvodu nemohl být „souhlas zastupitelstva žalobkyně ze dne 22. 6. 2016“ jako soukromoprávní titul změněn nebo odvolán. Navíc činnost žalované nelze označit jako stavební činnost, neboť neprovádí stavební práce, nýbrž hornickou činnost. I tak odvolací soud dovodil, že jsou stavební práce žalovanou prováděny, aniž by to vyplynulo z dokazování. Formulace v petitu je tedy neurčitá a žalobkyně by měla být vyzvána k upřesnění a předložení důkazů o stavebních pracích. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, případně v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že celá konstrukce přípustnosti dovolání je vadná. Žalovanou formulovaná otázka, na níž zakládá závěr o přípustnosti dovolání, není relevantní pro obsah napadeného rozhodnutí. Navíc průběh sporu a obsah napadeného rozhodnutí popisovaný žalovanou neodpovídají skutečnosti. Akcentuje nezávislost uplatňování práva soukromého a veřejného – souhlas udělený ve veřejnoprávním řízení nemůže být relevantní z hlediska soukromoprávního a i kdyby byl, musel by být neplatný, neboť tento záměr nebyl vyvěšen na úřední desce. I pokud by byl souhlas platně dán, zákon nevyžaduje žádnou formu jeho odvolání. Samo zastupitelstvo obce usnesením potvrdilo, že žádný „soukromoprávní“ souhlas s budováním důlní cesty dán nebyl. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná namítá, že souhlas zastupitelstva obce Jenišov jako soukromoprávní titul nemohl být změněn či odvolán výsledkem místního referenda.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
V předchozím kasačním rozhodnutí v této věci – rozsudku ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2764/2017 – uložil dovolací soud odvolacímu soudu, aby zkoumal, zdali žalovaná disponuje soukromoprávním titulem či jiným oprávněním, na jehož základě by bylo oprávněná zasáhnout do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku tím, že na něm vybuduje svou důlní komunikaci, případně titulem opravňujícím žalovanou k užívání tohoto pozemku. Tento závěr vyslovil dovolací soud v situaci, kdy zavázal odvolací soud závazným právním názorem potud, že žalovaná není oprávněna toliko na základě povolení hornické činnosti či rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru vybudovat na předmětném pozemku důlní komunikaci, neboť takovými veřejnoprávními rozhodnutími nemohlo dojít k nahrazení absentujícího soukromoprávního titulu.
Protože odvolací soud uložil ve výroku napadeném dovoláním žalované povinnost zdržet se stavebních prací na předmětném pozemku, zabýval se dovolací soud posouzením, zdali k takové činnosti svědčil žalované soukromoprávní titul.
Odvolací soud se sice zabýval vlivem referenda, které v obci žalobkyně proběhlo k otázce těžby kaolinu se závěrem, že orgány obce se musí tímto rozhodnutím řídit; z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však výslovně vyplývá, že tuto otázku považoval za významnou pouze v případě, že „pokud by bylo možno vyjít z předpokladu, že soukromoprávní titul byl v rámci veřejnoprávního řízení ohledně povolení hornické činnosti žalobkyni dán“.
Ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán a která nepodléhají dovolacímu přezkumu, však takový závěr nevyplývá. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 10. 2017 vyzval žalovanou postupem podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a důkazy k tomu, že disponuje soukromoprávním titulem či jiným oprávněním, na jehož základě by byla oprávněna zasáhnout do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku tím, že na něm vybuduje důlní komunikaci, případně že disponuje titulem opravňujícím k užívání tohoto pozemku.
Na základě žalovanou doplněných tvrzení a provedeného dokazování pak vzal odvolací soud za prokázáno (listina podepsaná Ivanem Truxou, starostou obce Jenišov, ze dne 13. 7. 2005), že obec Jenišov jako vlastník pozemků, které jsou v uvedené listině vyjmenovány, přičemž pozemek parc. zde uveden není, souhlasila s navrženým dobývacím prostorem v ložisku J. – V., přičemž tento souhlas byl vydán pro těžební organizaci Sedlecký kaolin a. s. Zastupitelstvo žalobkyně na zasedání konaném dne 22. 8. 2006 schválilo plán otvírky, přípravy a dobývání dobývacího prostoru J. – V. a souhlasilo s těžbou ložiska kaolinu na severním okraji obce podle předložené dokumentace. Stěžejní pro posouzení dané věci je pak skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně dne 19. 12. 2017 schválila, že zastupitelstvo obce Jenišov potvrzuje, že „nikdy neudělilo žádný souhlas s výstavbou ze strany společnosti Sedlecký kaolin a. s. na pozemcích ve vlastnictví obce Jenišov, který se nachází v dobývacím prostoru či s užíváním těchto pozemků“. Jestliže s tímto pro věc určujícím závěrem dovolatelka vyslovuje v dovolání nesouhlas, z pohledu dovolacího řízení nepřípustně žádá revizi skutkových zjištění či hodnocení dokazování, neboť naopak vychází z toho, že takový souhlas jí měl být orgány žalobkyně udělen. Odvolací soud tak neučinil žádný skutkový závěr, že žalovaná disponuje oprávněním k realizaci stavební činnosti na pozemku žalobkyně, naopak vyšel ze zjištění, že žalovaná takové oprávnění nemá.
Dále žalovaná namítá, že na předmětných pozemcích neprovádí stavební činnost, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí, ale činnost hornickou. Odvolací soud navíc ani neprovedl dokazování, že tomu tak skutečně je.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť i kdyby žalovaná na pozemku žalobkyně prováděla jen činnost hornickou, kterou by nebylo lze považovat za činnost stavební, přičemž k takové činnosti by měla veřejnoprávní povolení, nic to nemění na závěru, že k takové činnosti potřebuje ještě soukromoprávní titul umožňující užívat předmětný pozemek [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2764/2017, či ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Jestliže snad dovolatelka svou výhradou směřovala k neurčitosti výroku a neprovedení dokazování ke zjištění stavební (hornické) činnosti, jednalo by se o námitky vad řízení, které může dovolací soud bez náležitého vymezení otázky přípustnosti přezkoumat ve shodě s §242 odst. 3 o. s. ř pouze v případě, že shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. V daném případě dovolací soud neshledal dovolání žalované přípustným, a proto jsou tyto námitky z dovolacího přezkumu diskvalifikovány. V této části dovolání zcela absentuje vymezení případné přípustnosti dovolání a z obsahu dovolání je zřejmé, že těmito námitkami dovolatelka vystihuje pouze tvrzené vady řízení, případně nedostatky ve skutkových zjištěních; nezakládá však na nich přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu