ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2206.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2206/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. N. , zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Solní 4, proti žalované I. N. , zastoupené Mgr. Tomášem Křivkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 7 C 63/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 421/2008-347, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 421/2008-347, se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. května 2008, č. j. 7 C 63/2005-320, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 500 000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Závazek vzniklý smlouvou o poskytnutí hypotéčního úvěru reg. č. 3400/017115-01/99/01-001/00/R, uzavřenou mezi účastníky a Českomoravskou hypoteční bankou, a. s., dne 9. června 1999 s nedoplatkem ke dni 26. března 2004 ve výši 367 483,65 Kč „uložil zaplatit žalované až do úplného vyrovnání“ (výrok II. rozsudku). Žalované dále uložil povinnost zaplatit Finančnímu úřadu v B. daň z převodu nemovitosti ve výši 55 785,- Kč, splatnou dne 13. dubna 2005 a penále ve výši 29 987,- Kč do úplného zaplacení (výrok III. rozsudku). Žalobci uložil povinnost zaplatit Finančnímu úřadu v B. zbývající část penále ve výši 26 873,- Kč až do úplného zaplacení (výrok IV. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal ze shodných tvrzení účastníků ve smyslu §120 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za prokázáno, že žalovaná byla výlučným vlastníkem garáže bez čp/če na stavební parcele st. č. 196 o výměře 19 m² a stavební parcely st. č. 195 o výměře 112 m², stavební parcely st. č. 196 o výměře 19 m ² a pozemkové parcely p. č. 125/9 o v ýměře 683 m². Oba účastníci měli ve společném jmění manželů dům č. p. 39 na stavební parcele st. č. 195 o výměře 112 m². Na základě plné moci udělené žalobcem žalované k prodeji „nemovitostí patřících do společného jmění manželů“ žalovaná nemovitosti prodala F. Š. za trvání manželství, které zaniklo právní mocí rozvodového rozsudku ke dni 26. března 2004, kupní smlouvou ze dne 18. září 2003 za kupní cenu ve výši 1 000 000,- Kč, kterou učinil předmětem vypořádání, když tuto částku podle jeho zjištění obdržela žalovaná za prodej rodinného domu a z této částky má žalovaný „právo na polovinu“. Dále vypořádal závazky účastníků vůči Finančnímu úřadu P. a úvěr poskytnutý Českomoravskou hypoteční bankou a. s. ve výši 400 000,- Kč. Ze zprávy uvedené banky vzal za prokázáno, že nesplacená pohledávka úvěru ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků činila 367 483,65 Kč, přičemž po tomto datu „je úvěr řádně splácen platbami ze tří účtů, k těmto platbám se přihlásili svědkové K. Š., F. Š. ml. i F. Š. st., nikdo z nich však nesouhlasil s písemným převzetím závazků účastníků na svoji osobu. Soud prvního stupně zdůraznil, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná po svědkyni K. Š. vymáhá částku 510 000,- Kč ze směnky u Krajského soudu v Plzni výlučně sama, přičemž tato směnka měla sloužit k zajištění splátek ze smlouvy o úvěru, i „závazek vzniklý z této směnky sloužící k zajištění plateb hypotečního úvěru je výlučným závazek žalované, nespadá do společného jmění manželů, nelze jej vypořádat“. Závazek z hypotéčního úvěru přikázal k zaplacení žalované, protože tato se domáhá plnění ze směnky, která by měla krýt i úroky související s poskytnutým úvěrem. Závěrem soud prvního stupně uzavřel, že se při vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) neodchýlil „ze zásady rovného vypořádání jmění“.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 421/2008-347, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu z vypořádání SJM částku 338 150,- Kč do 31. 1. 2009.“ (výrok I. rozsudku), ve výrocích pod bod II, III a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Odvolací soud považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za dostačující, soud prvního stupně však podle jeho názoru nesprávně posoudil otázku, co z nemovitostí, které žalovaná prodala F. Š. náleželo do společného jmění manželů. Z „listin založených ve spise“, jimiž soud prvního stupně provedl důkaz, jednoznačně vyplývá, že žalovaná je výlučným vlastníkem zahrady č. parc. 125/9, přičemž na této zahradě, z níž byly v důsledku stavby odděleny pozemky parc. č. str. 195 o výměře 112 m ² a č. 196 o v ýměře 19 m², jsou postaveny dům čp. 39 a garáž, tj. nemovité věci ve společném jmění účastníků. V kupní smlouvě ze dne 18. září 2003 je však uvedena kupní cena za veškeré převáděné nemovitosti, nelze z ní však zjistit, jaká byla kupní cena nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované a kolik činila kupní cena nemovitostí ve společném jmění účastníků. Nikdo z účastníků ani nikdo ze slyšených svědků se k této otázce nevyjádřil. Soud prvního stupně proto mohl a měl vycházet ze znaleckého posudku vypracovaného 24. února 2005 právě pro účely určení daně z převodu nemovitostí. Podle tohoto posudku činila cena pozemků 21 849,93,- Kč. Odvolací soud proto učinil „pro skončení sporu maximum možného a vycházeje z hodnoty, z níž byla vyměřena daň, odečetl od kupní ceny 22 000,- Kč.
Ve vztahu k vypořádání závazku z úvěru odvolací soud uvedl, že při uzavírání kupní smlouvy se žalovaná dohodla s kupujícím, že kupující bude místo účastníků splácet nedoplatek tohoto úvěru včetně příslušenství, aniž by dohodla převzetí dluhu. Kdyby tomu tak bylo, zůstatek úvěru by byl povinen doplatit kupující. Jestliže by kupní cena byla zvýšena o nedoplatek úvěru, musel by být vypořádací podíl o nejméně 200 000,- Kč vyšší. Za této situace nelze podle názoru odvolacího soudu po žalobci spravedlivě žádat, aby neobdržel celý podíl na kupní ceně a aby byl navíc zavázán doplatit spolu s žalovanou zbytek úvěru. Odvolací soud od poloviny kupní ceny odečetl jednak částku 140 000,- Kč, kterou již žalovaná žalobci zaplatila, a částku 21 850,- Kč jako hodnotu pozemků ve výlučném vlastnictví žalované. Současně shodně jako soud prvního stupně zdůraznil, že při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů vycházel ze zásady rovnosti podílů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Především namítla, že při určování ceny pozemků ve výlučném vlastnictví žalované nebyl odvolací soud oprávněn vyjít ze znaleckého posudku zpracovaného znalkyní Z. H., neboť smyslem tohoto znaleckého posudku o administrativní ceně nemovitosti bylo pouze stanovení základu daně z převodu nemovitosti, tj. byl vypracován pro účely daňového řízení. Nepoužitelnost znaleckého posudku vyplývá ostatně již z toho, že celková cena převáděných nemovitostí byla tímto posudkem určena ve výši 2 194 910,- Kč, přičemž byly nemovitosti souhrnně prodány za kupní cenu 1 000 000,- Kč. Nelze přitom ani vycházet ze závěru, že byla-li skutečná souhrnná kupní cena nižší než cena stanovená znaleckým posudkem, byla i skutečná cena pozemků nižší než cena stanovená znalecky, neboť je naopak možné, že hodnotnými byly právě pozemky a budova měla vzhledem ke svému stavu zcela minimální hodnotu. Analogicky jako nelze při vypořádání SJM vycházet z celkové administrativní ceny nemovitostí v SJM stanovené uvedeným posudkem, nelze tuto administrativní cenu použít ani u stanovení hodnoty pozemků ve výlučném vlastnictví žalované. Postup odvolacího soudu podle názoru dovolatelky odporuje pravidlům občanského soudního řádu pro provádění důkazů, neboť odvolací soud měl žalovanou poučit podle §118a o. s. ř. o tom, jakým způsobem hodlá soud otázku stanovení hodnoty pozemků ve výlučném vlastnictví žalované vyřešit, pokud žalovaná nenavrhne další důkazy k prokázání svého tvrzení o hodnotě pozemků ve výši 220 000,- Kč. Tím, že soudy obou stupňů takové poučení žalované nesdělily, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka nesouhlasila ani se způsobem vypořádání závazku vyplývajícího z hypotéčního úvěru. Žalovaná zdůraznila, že ačkoliv se v rámci vyjednávání podmínek prodeje nemovitostí dohodla s kupujícím, že tento závazek za oba manžele převezme, nedošlo k uzavření žádného závazného právního úkonu, a proto tento závazek účastníků vůči hypotéční bance stále trval a trvá. Tímto postupem se žalovaná na úkor společného jmění nijak neobohatila a vypořádání tohoto závazku mělo být provedeno tak, že oba účastníci budou povinni tento závazek splnit rovným dílem. V souvislosti s vypořádáním tohoto závazku pak soudy obou stupňů dospěly k závěru, že směnka na částku 510 000,- Kč měla sloužit k zajištění závazku doplacení hypotéčního úvěru. Podle názoru dovolatelky soudy nesprávně zhodnotily důkazy potud, že směnka byla vystavena k zajištění splácení hypotéčního úvěru, ačkoliv byla vystavena z důvodů jiných. I kdyby se však jednalo o zajišťovací směnku, měla být zahrnuta do SJM jako aktivum a závazek z hypotéčního úvěru zahrnut do vypořádání jako pasivum a oba rozděleny rovným dílem mezi účastníky. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Podle §149 odst. 2 věta první občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné.
Podle §150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Dovolatelka především namítá nesprávnost rozsudku v části týkající se vypořádání nemovitosti ve společném jmění manželů. V daném směru sice soudy obou stupňů vycházely z kupní ceny ve výši 1 000 000,- Kč, odvolací soud však od této kupní ceny odečetl cenu pozemků ve výlučném vlastnictví žalované a oproti soudu prvního stupně vyšel z toho, že garáž je součástí společného jmění manželů. Soudy v daném směru neposoudily práva a povinnosti účastníků shodně, ale odlišně, a proto je dovolání v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Postup odvolacího soudu při vypořádání nemovitostí z hlediska odpočtu ceny pozemků ve výlučném vlastnictví žalované neobstojí již z toho hlediska, že za výlučný majetek žalované považoval toliko pozemky a odpovídajícím způsobem se nevypořádal s otázkou, zda ve výlučném vlastnictví žalované není také garáž; pokud by totiž byla, již z tohoto důvodu by nemohla obstát jako věcně správná úvaha odvolacího soudu založená na odpočtu toliko ceny pozemků.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku – s odkazem na shodná tvrzení účastníků ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř. – výslovně vyšel z toho, že žalovaná byla výlučnou vlastnicí též garáže, která byla předmětem kupní smlouvy ze dne 18. září 2003. Naproti tomu odvolací soud učinil závěr, že i uvedená garáž je ve společném jmění účastníků. V daném směru tuto skutečnost založil na tom, že jednoznačně vyplývá „z listiny založených ve spise, jimiž soud I. stupně provedl důkaz“ jakkoliv blíže však v odůvodnění rozsudku nekonkretizovaných.
Podle §213 odst. 1 – 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 3. prosince 2008 vyplývá, že odvolací soud zopakoval důkaz toliko kupní smlouvou o prodeji nemovitostí (vedle důkazu znaleckým posudkem Z. H., jenž odvolacímu soudu sloužil jako podklad pro odpočet ceny pozemků od poloviny kupní ceny). Ani tato kupní smlouva však neskýtá oporu pro závěr, že i garáž je ve společném jmění manželů, neboť součástí uvedené kupní smlouvy je naopak výslovná formulace v čl. I., že žalovaná je výlučnou vlastnicí mimo jiné garáže bez čp/če. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není jakkoliv zřejmé, jakým způsobem dospěl k závěru odlišnému oproti soudu prvního stupně, totiž že uvedená garáž je ve společném jmění účastníků. Jestliže za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že garáž tvoří součást společného jmění manželů, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Nicméně bez ohledu na tuto okolnost závěr odvolacího soudu neobstojí ani v dalším ohledu. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 18. září 2003 bylo prodáváno více nemovitostí, sjednána byla jedna celková kupní cena za všechny převáděné nemovitosti, aniž by ze smlouvy (a z provedeného dokazování) bylo možno učinit závěr, jaká část kupní ceny připadla na jednotlivé nemovitosti. Odvolací soud od celkové kupní ceny odečetl cenu pozemků zjištěnou ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely určení daně z převodu nemovitostí a zbylou část považoval za část kupní ceny připadající na nemovitost ve společném jmění manželů.
Tento postup není správný.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 3974/2007, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 4, str. 136 a násl., jehož závěry jsou aplikovatelné i v souzené věci, vyložil, že není vyloučeno, aby účastníci kupní smlouvy ohledně více věcí sjednali cenu souhrnnou bez ocenění jednotlivých věcí s tím, že taková smlouva není bez dalšího neplatná pro neurčitost. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí dále také uvedl způsob určení části kupní ceny připadající na jednotlivé věci tak, že takovou cenu lze zjistit tím, že bude nejprve znalecky určena cena předmětné věci a cena všech ostatních současně prodaných věcí, a to k době jejich (úhrnného) prodeje. Poté na základě takto určených cen bude procentem nebo zlomkem stanoven podíl ceny předmětné věci na souhrnné ceně podle uvedeného určení. Rozhodnou či hledanou cenou předmětné věci pak bude zjištěný podíl ze souhrnné ceny, jež byla skutečně sjednána.
Tímto způsobem však odvolací soud nepostupoval, a jeho rozhodnutí v daném ohledu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolatelka dále vyjádřila nesouhlas s tím, jakým způsobem soudy provedly vypořádání hypotéčního úvěru. Při vypořádání této části masy společného jmění manželů nalézací soudy postupovaly shodně, neboť celý zůstatek nesplaceného úvěru přikázaly k úhradě žalované. Dovolání by tak v této části bylo přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud shledal přípustnost dovolání, neboť soud rozhodly v rozporu s hmotným právem.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Základní nesprávnost postupu soudů obou stupňů vychází z toho, že výslovně uvedly, že vycházejí z principu rovnosti podílů, ačkoliv ve skutečnosti se od tohoto principu odchýlily. Vyjma vypořádání zůstatku hypotéčního úvěru totiž soudy – jak vyplývá z obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí – z principu rovnosti podílů skutečně vycházely a postupovaly v souladu s ním; nicméně zůstatek hypotéčního úvěru přikázaly k úhradě toliko žalované, aniž by tuto skutečnost nějakým způsobem dále ve vypořádání (např. uloženou povinností žalobci zaplatit žalované polovinu částky odpovídající zůstatku hypotéčního úvěru) zohlednily. Tímto postupem ve vypořádání faktickou nerovnost podílů účastníků založily.
Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury potud, že odklon od rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů přichází do úvahy, přičemž dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o důvodech opodstatňujících odklon od výchozího principu rovnosti podílů přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7492).
V daném případě se o zjevnou nepřiměřenost při posouzení tzv. disparity podílů jedná, a navíc soudy ani při vypořádání zůstatku úvěru nepostupovaly v souladu s hmotným právem.
Odvolací soud faktický odklon od rovnosti podílů vyjádřený tím, že žalované byl přikázán k úhradě celý nesplacený zůstatek úvěru, odůvodnil tím, že kdyby došlo k právně relevantní dohodě o tom, že kupující nemovitostí bude místo účastníků splácet zůstatek úvěru, přešla by platební povinnost na kupujícího a jestliže by byla kupní cena zvýšena o nedoplatek úvěru, musel by být vypořádací podíl nejméně o 200 000,- Kč vyšší. Za této situace nelze podle názoru odvolacího soudu spravedlivě žádat, aby žalobce neobdržel celý podíl na kupní ceně a aby byl navíc zavázán doplatit spolu s žalovanou zůstatek úvěru.
Podle názoru dovolacího soudu v daném případě podklad pro odklon od rovnosti podílů nemohou zakládat odvolacím soudem uvažované okolnosti, neboť jde o okolnosti hypotetické, které v daném případě nenastaly. Při uzavírání kupní ceny jednala žalovaná ostatně i za žalobce na základě plné moci v jeho zastoupení a dovolací soud nezjistil nic, co by důvodnost disparity podílů založilo. Samotná skutečnost, že v rámci vyjednání kupních podmínek nebylo právně relevantním způsobem sjednáno převzetí dluhu z úvěru kupujícím, zjevně nemůže být důvodem pro odklon od principu rovnosti, neboť tato okolnost vyjadřuje toliko to, že i nadále jsou dlužníky ze závazkového vztahu založeného smlouvou o poskytnutí hypotéčního úvěru oba účastníci. Důvodem pro disparitu podílů nemůže být okolnost, že v důsledku nepřevzetí dluhu se kupní cena nezvýšila. Dovolacímu soudu se ostatně nejeví logická již výchozí úvaha odvolacího soudu. Jestliže by totiž došlo k převzetí dluhu z úvěrové smlouvy kupujícím, spíše by to nasvědčovalo úvaze, že se taková platební povinnost promítla do snížení kupní ceny a nikoliv do jejího zvýšení.
Soud v rámci vypořádání společného jmění manželů vypořádá dosud nesplacený společných dluhu u banky, zatížený vyšším příslušenstvím, zpravidla tak, že povinnost zaplatit zůstatek dluhu uloží oběma manželům jednou polovinou (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze den 5. prosince 2001, sp. zn. 30 Cdo 1881/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 890). S ohledem na konkrétní okolnosti případu nelze vyloučit možnost, aby soud v řízení o vypořádání SJM přikázal celý zůstatek společného dluhu účastníků k úhradě každému z nich rovným dílem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4612).
Judikatura tedy připouští vypořádání závazku tvořícího součást společného jmění manželů podle okolností případu jak přikázáním dluhu oběma manželům, tak i některému z nich. Výchozí úvahu nalézacích soudů o přikázání zůstatku dluhu výhradně žalované nelze považovat za nesprávnou, nesprávná v daném případě je však okolnost, že přikázáním dluhu žalované se soudy neopodstatněně odchýlily od principu rovnosti podílů, a nesprávným je dále také způsob, jakým nalézací soudy provedly přikázání dluhu.
Stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu. Není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků) – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4610, C 4611).
Tímto způsobem však nalézací soudy nepostupovaly, neboť rozhodly o vypořádání dluhu podle stavu ke dni zániku společného jmění manželů, nikoliv podle stavu ke dni rozhodování soudu se zohledněním toho, co případně po zániku SJM bylo na dluh uhrazeno. Ze zjištění soudu prvního stupně se podává, že po zániku SJM je „úvěr řádně splácen platbami ze tří účtů“, což soudy do svého rozhodnutí žádným způsobem nepromítly a v odůvodnění rozsudků se s touto okolností nevypořádaly a z rozhodnutí není ani jakkoliv zřejmé, zda se jedná o vypořádání úročeného dluhu (což lze u hypotéčního úvěru podle obecných zkušeností předpokládat). I potud tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Naproti tomu není důvodná dovolací námitka, že „směnka měla být zahrnuta do SJM jak aktivum“.
Soud může do vypořádání zaniklého společného jmění manželů zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061). Žalovaná však nároky ze směnky jako aktivum, jež by mělo tvořit součást společného jmění manželů, v průběhu řízení neuplatnila. Pokud se účastníci vyjadřovali k okolnostem se směnkou spojeným, jednalo se výhradně o dokreslení průběhu, za kterého došlo k uzavření kupní smlouvy na nemovitosti. Ostatně ani žalovaná v dovolání netvrdí, že tento nárok ze směnky v řízení uplatnila, pouze namítá, že směnka měla být jako aktivum vypořádána.
Předmětem řízení tento nárok neučinil řádně ani žalobce. Ten pouze v závěrečném návrhu z 20. 5. 2008 uvedl, že z pohledávky za K. Š. v částce 510 000,- Kč, které se směnka měla týkat, požaduje od žalované na svůj vypořádání podíl částku 255 000,- Kč. I kdyby bylo možno tuto část závěrečného návrhu považovat za požadavek, aby pohledávka ze směnky byla v řízení vypořádána jako součást masy zaniklého SJM, byla by žalobcem uplatněna opožděně.
Praxe dovolacího soudu je jednotná potud, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud České republiky za využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061), kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné pohledávky v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM), pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle §150 odst. 4 obč. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti „pátrá“ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Závěr o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí společné pohledávky do režimu zaniklého BSM po uplynutí zákonné tříleté lhůty v rámci jeho vypořádání soudem, od něhož se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit, a který lze vztáhnout i na vypořádání zaniklého SJM, je použitelný i v souzené věci (k tomu dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008, uveřejněný tamtéž).
Z obsahu spisu se podává, že společné jmění manželů v daném případě zaniklo 26. března 2004. Pro možnost vypořádat pohledávku uváděnou v dovolání žalovanou by tato musela být učiněna předmětem řízení do tří let od zániku společného jmění manželů, tj. do 26. března 2007, což se nestalo, neboť příslušné podání žalobce je datováno až 20. května 2008. Z uvedeného je zřejmé, že v zákonné lhůtě tato pohledávka předmětem řízení učiněna nebyla, a nemohla být proto jako aktivum vypořádána.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu