ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2284.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2284/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J.S. a b) M.S. , zastoupených Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420, proti žalovaným 1) I.K. , 2) P.M. , 3) P.M. , 4) Y.M. , všem bytem v D., všem zastoupeným Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Npor. O. Bartoška 15, o odstranění stavby plotu, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2009, č. j. 56 Co 538/2008–238, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám k advokáta Mgr. Miroslava Schüllera.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali odstranění 6 kusů kovových sloupků postavených podél hranice pozemků parc. č. st. 1064/1 ve vlastnictví žalobců a pozemku parc. č 1033/3 ve vlastnictví žalovaných, vše v obci a k. ú. D. Jelikož mezi účastníky probíhá spor o skutečný průběh hranic mezi oběma pozemky před místně příslušným stavebním úřadem a jelikož podle zjištění žalobců z vytyčovacího náčrtu společnosti AGROREAL CZ s. r. o., který si nechali zpracovat, plotové sloupky nepostavili žalovaní na skutečné hranici mezi oběma pozemky, nýbrž na pozemku žalobců, domáhali se žalobci odstranění této rozestavěné stavby na náklady žalovaných.
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2008, č. j. 3 C 262/2006–203, zamítl „žalobu, podle které jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně na vlastní náklady odstranit stavbu plotu, postavenou na pozemku číslo parcelní 1064/1 v obci D.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaní postavili na pozemku žalobců parc. č. st. 1064/1 v k. ú. a obci Domažlice kovové sloupky v počtu šesti kusů za účelem vybudování oplocení svého pozemku parc. č. 1033/3 podél hranic s pozemkem parc. č. st. 1064/1 ve vlastnictví žalobců. Výstavba oplocení byla povolena na základě dodatečného povolení Stavebního úřadu v D. ke zřízení oplocení z jedné strany pozemku v délce 9,9 m, s výškou jeklů 130 až 150 cm, 3,5 x 3,5 cm, s dřevěnou výplní trámky a plaňkami s tím, že oplocení bude ukončeno umístěním posuvných vrat. Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje a věc byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po zhodnocení vytyčovacích náčrtů sporných hranic předložených každou ze stran a přihlédnutí k závěrům znaleckého posudku Ing. Pekarské, jímž byla správnost těchto náčrtů přezkoumána, soud prvního stupně dospěl k závěru, že průběh vlastnické hranice mezi oběma pozemky byl v terénu správně vymezen náčrtem společnosti AGROREAL CZ, s. r. o. z roku 2006, když na rozdíl od vytyčení vlastnické hranice provedeného měřičskou kanceláří Ing. J. H. v roce 2000 bylo postupováno v souladu s předpisy a hranice byla vytyčena s nejvyšší možnou přesností. Zákres zpracovaný Ing. H. a předložený žalovanými nenavázal na předcházející již v katastru nemovitostí zapsaný geometrický plán č. 1731-44/1999, podle něhož byla vlastnická hranice v té době již posunuta o 30 cm západním směrem. Uvedený posun hranice Ing. H. nevzal při zaměřování v roce 2000 v úvahu a na základě toho chybně určil polohu zaměřovacího bodu 1731/1 a tedy i chybně zaměřil hranici mezi pozemky.
S ohledem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že neobstojí závěr učiněný v jeho předchozím rozsudku (rozsudek ze dne 19. června 2007, č. j. 3 C 262/2006-91, který byl k odvolání žalobců zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2008, č. j. 56 Co 437/2007-173), že stavbou plotu nebylo zasaženo do vlastnických práv žalobců. Aby se však mohlo jednat o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák. je třeba, aby byl naplněn předpoklad zřízení stavby, ačkoliv stavebník na zřízení neměl právo. Jelikož žalovaní v průběhu předchozího řízení před odvolacím soudem předložili listinu označenou jako ohlášení drobné stavby a podepsanou oběma žalobci, která prokazuje, že žalovaní postupovali v souladu s tím, s čím souhlasili žalobci, a jelikož soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že rozestavěná stavba plotu není nemovitostí, neboť jednotlivé sloupky jsou přišroubovány k tarasu žalobců, což není spojení nerozebíratelné, a taras, který je ve vlastnictví žalobců, součástí plotu není, žalobci se nemohou domáhat odstranění stavby podle §135c obč. zák., ale za splněných předpokladů vyklizení pozemku, pokud by věc bez souhlasu žalobců byla na něm umístěna. Žalobci však k umístění plotu souhlas dali a jejich tvrzení, že plot chtěli stavět sami a souhlas k umístění plotu na svém pozemku dávali sami sobě, je třeba považovat za nepravdivé. I v případě, že by plot nemovitostí byl, s ohledem na souhlas žalobců s umístěním plotu a zcela nepatrný přesah na pozemek žalobců by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby bylo žalobě na odstranění stavby vyhověno.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobců (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. února 2009, č. j. 56 Co 538/2008–238, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaní jsou povinni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku společně a nerozdílně na vlastní náklady odstranit rozestavěnou stavbu plotu, postavenou na pozemku parc. č. st. 1064/1 v obci D., katastrální území D., okres D., jak je zapsán v katastru nemovitostí České republiky u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště D., na listu vlastnictví č. 122 pro obec D., katastrální území D., okres D., sestávající z šesti kovových sloupků, z toho jeden sloupek z obdélníkového jeklu o stranách 100 mm x 60 mm a výšce 1300 mm a pět sloupků z čtvercového jeklu o stranách 35 mm a výšce 1400 mm, z toho prvně jmenovaný spojený se zemí pevným základem a ostatní osazené k betonovému zvýšenému nájezdu ke garáži žalobců na pozemku žalobců parc. č. st. 1064/1 v obci a katastrálním území Domažlice s pravidelnými odstupy mezi jednotlivými sloupky v linii o délce cca 9,9 m“ a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. S odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech vedených pod sp. zn. 22 Co 1997/2000 a 22 Cdo 2261/2001 zejména konstatoval, že pokud vlastník pozemku a stavebník uzavřou smlouvu, na jejímž základě vznikne stavebníkovi věcné nebo obligační právo mít nadále na cizím pozemku stavbu, nelze se domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby podle §135c obč. zák., nýbrž podle §126 obč. zák. Vyjádření souhlasu vlastníka pozemku s existencí stavby není právní skutečností, která by takové právo trvale zakládala. V takovém případě se jedná o pouhou výprosu, která spočívá v tom, že vlastník dovolí užívat svou věc, aniž by uživateli k věci vzniklo nějaké právo a vlastník věci může výprosu kdykoliv odvolat (§582 obč. zák.). Pokud byla stavba zřízena na základě časově omezeného práva, které již zaniklo, může se vlastník pozemku domáhat odstranění stavby. Podle názoru odvolacího soudu je posuzovaná stavba plotu „stavbou neoprávněnou, avšak nikoli od samého počátku, nýbrž od doby, kdy žalobci svůj původní souhlas se stavbou plotu vyjádřený v listině nadepsané jako „Ohlášení drobné stavby“, jíž soud provedl v řízení jako důkaz, odvolali“ tím, že vyzvali žalované k odstranění stavby plotu. Žalobci se tak právem domáhají odstranění stavby ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák., přičemž se jedná o stavbu rozestavěného plotu ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák., a to „zčásti o stavbu nemovitou (pokud jde o první sloupek z obdélníkového jeklu spojený se zemí pevným základem a umístěný zčásti na pozemku žalobců, jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Pekarské) a zčásti o stavbu movitou z hlediska zbylých pěti sloupků“, které žalovaní připevnili k betonovému zvýšenému nájezdu ke garáži žalobců umístěnému na pozemku žalobců. Jelikož písemný souhlas žalobců nebyl koncipován jako časově neomezený a byl tedy vypověditelný, po jeho odvolání žalovaní ztratili právo mít nadále na pozemku žalobců umístěnou stavbu plotu a nelze dovodit jinak, než že žalovaní neoprávněně zasahují do vlastnického práva vlastníka pozemku - žalobců, a tito se tak právem ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. domáhají odstranění stavby, přičemž podle výkladu §126 odst. 1 obč. zák. se nelze domáhat odstranění stavby, která je nemovitou věcí, žalobou na vyklizení pozemku, neboť na základě rozsudku ukládajícího vlastníku stavby vyklizení pozemku by nebylo provedení výkonu rozhodnutí možné, neboť §343 a násl. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nelze na věci nemovité (stavby) aplikovat. Z písemného souhlasu vyplývá jen to, že ke dni 20. srpna 2002 žalobci vyslovili ve vztahu k žalovaným souhlas ke stavbě plotu na pozemku žalobců, přičemž vymezení tohoto souhlasu bylo takové, že stavba plotu bude zbudována na pozemku žalobců č. 1064, a to maximálně ve vzdálenosti 15 cm od hranice pozemku. Stavba plotu započala v roce 2005 a po jejím vzniku v současné její podobě žalobci svůj souhlas odvolali. Žalovaní tím ztratili právo mít na pozemku žalobců umístěnou stavbu plotu a od tohoto okamžiku neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobců jako vlastníků pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podávají je podle obsahu z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Za správný považují rozsudek soudu prvního stupně, který podle jejich názoru správně odráží skutkový stav věci. Ve vztahu k právnímu posouzení odvolacího soudu mají za to, že předmětný plot není stavbou „v pravém slova smyslu“, když předmětný plot je rozebíratelný – kovové sloupky jsou pouze přišroubovány na betonovém tarasu ve vlastnictví žalobců. Co se týče prvního sloupku, tento je sice pevně zabetonován do země, a to z důvodu, že je k němu napojen pojezd pro posuvná vrata, to vše však není umístěno na pozemku žalobců, nýbrž na pozemku města D., které s umístěním sloupku a posuvných vrat souhlasí. Žalovaným tedy není zřejmé, proč odvolací soud rozhodl o odstranění tohoto sloupku, když uvedené město nebylo účastníkem řízení. Žalovaní dále namítají, že nejdůležitějším důkazem ve sporu je písemný souhlas žalobců s umístěním plotu, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že podmínkám tohoto souhlasu bylo ze strany žalovaných zcela vyhověno. Námitky žalobců proti této listině učiněné v řízení pak žalovaní považují za ryze účelové i proto, že při umísťování jednotlivých sloupků byl žalobce sám přítomen a v podstatě si diktoval kam a jakým způsobem budou předmětné sloupky umístěny. Podle žalovaných je jednání žalobců třeba hodnotit jako rozporné s dobrými mravy, protože i sami žalobci s umístěním sloupků napřed souhlasili, umísťování se aktivně účastnili a nyní se domáhají ochrany svých vlastnických práv. Pokud jde o výprosu, která byla ze strany žalobců odvolána, a o niž odvolací soud opírá své závěry, dovolatelé nechápou úvahy odvolacího soudu, když výprosa by se podle jejich názoru měla týkat bezplatného užívání věci náležející jinému vlastníkovi (půjčiteli), kdy „půjčitel pak může žádat zpět kdykoli dle libosti“. Dovolatelé mají za to, že projev vůle žalobců byl jednoznačný a že není možné jej jednoduše odvolat a domáhat se odstranění stavby. Žalovaní rovněž nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů odvolacího řízení žalobcům, když žalovaní nezavdali příčinu pro zahájení sporu. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a označili námitky dovolatelů za nedůvodné. K námitce dovolatelů, podle níž je první sloupek postaven na pozemku města D., žalobci uvedli, že tato námitka neodpovídá výsledkům dokazování, z nichž bylo zjištěno, že sloupek je umístěn z části na pozemku žalobců. Odkazují-li dovolatelé na souhlas města D. se zřízením sloupku na jeho pozemku, dovolatelé opomenuli uvést, že tento souhlas město vydalo s podmínkou, že umístěním a provozem posuvných vrat, jimž předmětný sloupek slouží, nebudou dotčeni vlastníci sousedících nemovitostí. Navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami - účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že žalovaní postavili na pozemku žalobců sloupky pro oplocení, z nichž pět bylo přišroubováno v pravidelných rozestupech k betonové podezdívce umístěné na pozemku žalobců a vedoucí podél hranice mezi dotčeným pozemkem žalobců a pozemkem žalovaných ve vzdálenosti 30 cm od této hranice a v řadě s nimi šestý sloupek, který je částečně zabetonován do pozemku žalobců při vstupu na něj. Ačkoliv žalovaní vybudovali uvedených šest sloupků na pozemku žalovaných s jejich předchozím písemným souhlasem, jelikož žalobci tento svůj souhlas později odvolali a z obsahu jejich předchozího souhlasu není zřejmé, že by se jednalo o souhlas na dobu časově neomezenou, žalobu na odstranění rozestavěného oplocení, kterou posoudil jako nemovitou stavbu ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. (zabetonovaný sloupek) a zčásti jako movitou věc (pět přišroubovaných sloupků), označil odvolací soud za důvodnou ve smyslu §126 obč. zák. a nařídil odstranění těchto stavebních konstrukcí, neboť postup podle §135c obč. zák. je za situace, kdy stavba byla zřízena se souhlasem vlastníků pozemku, byť jej dodatečně odvolali, vyloučen.
Namítají-li žalovaní, že sloupek, který je zabetonován, není umístěn na pozemku žalobců, jak dovodil odvolací soud, nýbrž na pozemku města D., jež s instalací sloupku na svém pozemku poskytlo žalovaným souhlas, tato námitka zpochybňující skutkové zjištění odvolacího soudu není důvodná, neboť ze zjištění učiněného odvolacím soudem vyplývá, že sloupek je postaven na pozemku žalobců a toliko částečně jeho umístění zasahuje také do pozemku města D. Tato výhrada dovolatelů ostatně zůstala v dovolání blíže nekonkretizována, když dovolatelé tuto námitku nijak blíže neodůvodňují zejména z hlediska, jaké skutkové zjištění odvolacího soudu opírající se o konkrétní důkaz by nemělo mít v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nicméně ani v případě, kdy by jeden ze sloupků jako části stavby plotu byl na pozemku města D. by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Poukazují-li totiž žalovaní v této souvislosti na to, že město D. jako vlastník dotčeného pozemku nebylo účastníkem řízení o odstranění oplocení, tato námitka není způsobilá k tomu, aby založila nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k odstranění předmětného sloupku, neboť podle ustálené judikatury vlastník pozemku je aktivně legitimován k žalobě na odstranění části stavby, i když její další část nestojí na jeho pozemku, ale na pozemku jiné osoby, jež není účastníkem řízení (stavebníkem), a to i v případě, že důsledkem splnění této povinnosti žalovaného stavebníka je nezbytnost odstranění i té části stavby na pozemku, jež žalobcům nepatří, a že vlastník jiného pozemku s tímto odstraněním nesouhlasí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 458/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým číslem C 3372, přičemž uvedený závěr vyslovený v poměrech řízení o vypořádání neoprávněné stavby ve smyslu §135c obč. zák. je co do obecného principu odstranění stavby zčásti zasahující na pozemek třetí osoby odlišné od účastníků řízení použitelný i pro řízení o odstranění stavby opírající se o §126 odst. 1 obč. zák.).
Námitka žalovaných, že odvolací soud nesprávně posoudil písemný souhlas žalobců jako výprosu, kterou lze kdykoliv odvolat, je rovněž nedůvodná. Není správný názor dovolatelů, podle kterého výprosa dopadá výhradně na případy „bezplatného užívání věci náležející jinému vlastníkovi (půjčiteli), kdy půjčitel pak může žádat kdykoliv podle libosti. V tomto případě žalovaní však neměli od žalobců nic „výpůjčeného“, aby žalobci mohli toto žádat kdykoliv zpět“. Dovolací soud v usnesení ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1480 vyslovil ve vztahu k výprose názor, podle kterého „nebyla-li v ujednání mezi vlastníkem a tím, komu bylo umožněno užívat cizí věc, určena ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa a vlastník může kdykoliv žádat vrácení půjčené věci. Výprosa byla upravena v §974 OZO, podle kterého nebyla-li určena ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa (prekarium) a půjčitel může žádati za vrácení věci půjčené, kdy je mu libo; i když pozdější právní úpravy výprosu výslovně neupravily, zásada vyslovená ve zmíněném ustanovení platí i nadále.“ Okolnost, že v případě výprosy nemusí jít o případ, kdy na jejím základě dochází k výpůjčení (předání) věci vyplývá jednoznačně např. z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551, podle kterého o výprosu může jít i v případě přecházení přes cizí pozemek, aniž by mělo dojít k umožnění nakládání s tímto pozemkem na základě smluvního ujednání, za situace, kdy vlastník pozemku takové přecházení umožňuje, aniž by tím osobám pozemek využívajícím vzniklo k tomuto pozemku jakékoliv vynutitelné právo přechod umožňující. Ustanovení o výprose v obecném zákoníku občanském bylo upraveno v rámci smlouvy o půjčce (§971 OZO a násl.) a o výprosu šlo v případě, kdy smluvní strany neujednaly ani dobu ani účel užívání půjčené věci.
V daném případě se však z rozhodnutí odvolacího soudu nepodává (a žalovaní to ostatně ani netvrdí), že by užívání pozemku žalobců žalovanými bylo založeno na smlouvě mezi účastníky jako dvoustranném právním úkonu, když v dovolání žalovaní poukazují na souhlas udělený žalobci jakožto jednostranný právní úkon. Tento souhlas udělili žalobci v listině označené jako „ohlášení drobné stavby“. Dovolací soud navíc nemohl přehlédnout, že souhlas žalobců se podle skutkových zjištění vázal na zásah do jejich pozemku v rozsahu 15 cm, zatímco podle zjištění odvolacího soudu jsou plotové sloupky umístěny ve vzdálenosti 30 cm od hranice pozemku žalobců. Jestliže pak odvolací soud přisoudil právní relevanci odvolání souhlasu ze strany žalobců s umístěním stavby plotu žalovaných, nespočívá jeho právní posouzení na nesprávných právních závěrech.
V daném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, že stavba plotu byla postavena se souhlasem vlastniků pozemku, byť smlouva ohledně výstavby nebyla uzavřena. Toto zjištění dovolatelé nenapadají; proto dovolací soud vychází z toho, že šlo o výprosu, kterou bylo možno kdykoliv odvolat (ovšem ani v případě, že by šlo o ústní smlouvu, by se právní postavení žalovaných zásadně nezměnilo – viz §582 obč. zák.) – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, publikovaný pod C 1909 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Pokud tedy vlastnicí pozemku souhlas odvolali, nejsou nadále povinni trpět cizí stavbu na svém pozemku.
Co do základního právního východiska reflektujícího důsledky odvolání souhlasu žalobců s umístněním stavby plotu žalovaných je tudíž rozsudek odvolacího soudu s výše uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu v souladu. Odvolací soud správně posoudil, že stavba oplocení provedeného žalovanými byla postavena jako oprávněná, ale tím, že žalobci svůj předchozí souhlas, který nebyl dán na časově neomezenou dobu, dodatečně odvolali, odpadlo oprávnění žalovaných k umístění stavby na pozemku žalobců. V uvedeném rozsudku, na který odvolací soud odkazuje a částečně jej i cituje, se uvádí: „Dovolací soud nesdílí názor, že by šlo o konflikt dvou rovnocenných vlastnických práv, a to práva vlastníka stavby a vlastníka pozemku. Takový přístup vychází z mechanického hodnocení věci a opomíjí skutečnost, že ten, kdo stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva, musel nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené a vědomě na sebe vzal rizika z toho plynoucí. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, příp. s možností výpovědi, by bylo (v podstatě časově neomezeným) omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky, stanovené v čl. 11 LPS“. Tyto závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc, kdy žalovaní v době, kdy sporné sloupky oplocení na pozemku žalobců s jejich souhlasem zřizovali, si museli být vědomi toho, že jejich právo k pozemku není podle obsahu písemného souhlasu žalobců dáno na časově neomezenou dobu a že tito byli oprávněni jej kdykoliv odvolat. Stejné závěry vyslovil dovolací soud i v dalších rozhodnutích, např. rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 72/2000, nebo v rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2001, na nějž odvolací soud rovněž poukázal a kde se uvádí: „Pokud však stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle §126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění stavby. Vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu“. Už i s ohledem na neurovnané vzájemné sousedské vztahy se žalobci z minulosti si dovolatelé při získání prostého souhlasu žalobců museli být vědomi právních rizik souvisejících se zřízením oplocení na jejich pozemku.
Zpochybňují–li žalovaní dále závěr odvolacího soudu, že plot je stavbou tím, že tvrdí, že plot není stavbou „v pravém slova smyslu“, když předmětný plot je rozebíratelný – kovové sloupky jsou pouze přišroubovány na betonovém tarasu ve vlastnictví žalobců, směřují tím podle obsahu k argumentaci soudu prvního stupně, podle níž v daném případě nelze žalovat na odstranění neoprávněné stavby, nýbrž na vyklizení pozemku. Tato námitka je v převážné části nedůvodná již proto, že odvolací soud učinil tento závěr jen ve vztahu ke sloupku, který je zabetonován v zemi a ve zbývající části odvolací soud posoudil sloupky jako movité věci. Nicméně pokud jde o samotné posouzení zabetonovaného sloupku jako samostatné nemovitosti, i s tímto závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit, neboť z učiněného skutkového zjištění vyplývá, že se jedná o součást oplocení s výškou 130 cm, sestávajícího z celkem šesti sloupků postavených v řadě za sebou v pravidelných rozestupech v celkovém rozpětí 9,9 m. Podle názoru dovolacího soudu je pak třeba posuzovat rozestavěné oplocení, tj. všech šest sloupků, jako celek, přičemž tento celek je samostatnou věcí v právním smyslu a nemovitou stavbou ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. (srov. a contrario výklad v díle Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 659). Uvedený závěr tedy platí i z hlediska zbývajících pěti sloupků o stejné výšce jako první sloupek, které jsou přišroubované do tarasu ve vlastnictví žalobců. Nesprávné dílčí posouzení charakteru oplocení jako celku odvolacím soudem nicméně přesto nemá vliv na správnost jeho věcného závěru, že žaloba na odstranění všech šesti sloupků je důvodná ve smyslu §126 obč. zák.
Dovolací soud nepřisvědčil ani další námitce žalovaného, že odvolací soud nesprávně posoudil věc ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy. V rozsudku ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001, Nejvyšší soud uvedl: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“. V posuzovaném případě samotné odvolání souhlasu s umístěním stavby nemůže bez dalšího zakládat předpoklady pro závěr, že výkon práv žalobců je v rozporu s dobrými mravy, a to zvláště v situaci, kdy faktické umístění stavby plotu z hlediska rozsahu zásahu do pozemku žalobců přesáhlo souhlas udělený žalobci. Dovolací soud nezjistil nic, co by zakládalo úvahu o rozporu výkonu práv žalobců s dobrými mravy. Dovolací soud ostatně v daném směru vychází ve vztahu k dobrým mravům z ustálené judikatury potud, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2004, svazek 26, pod pořadovým č. C 2084).
Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy pak je svěřeno především soudům prvního a druhého stupně. Dovolací soud je v daném směru výrazně limitován při respektování dvou judikatorních závěrů, podle kterých otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit s tím, že dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod pořadovým č. C 3761 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2008, pod pořadovým č. C 5309).
Dovolatelé výslovně napadli i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Na základě uvedeného Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl, když dovolací soud nezjistil vady řízení (a dovolatelé je ani netvrdí) specifikované v §242 odst. 3 o. s. ř., k nimž by byl dovolací soud povinen přihlédnout, i kdyby nebyly uplatněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce
5 850,-- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle §8, §10 odst. 3, ve spojení s §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby u každého z žalobců (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 2 x 300,-- Kč, celkem 6 450,-- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovaným, jako společně a nerozdílně povinným, nahradit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným shora uvedenou částku odpovídající nákladům dovolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní–li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu