ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2288.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2288/2019-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. Ch. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalovanému L. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Hanečkem, advokátem se sídlem v Ivanovicích na Hané, Palackého náměstí 796, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 9 C 36/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2019, č. j. 16 Co 25/2018-591, takto:
Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2019, č. j. 16 Co 25/2018-591, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 10. 2017, č. j. 9 C 36/2009-554, a výroku II. o nákladech řízení, se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud ve Vyškově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 9 C 36/2009-554, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pozemky par. č. XY v katastrálním území a obci XY („sporné pozemky“), jak jsou polohově a geometricky určeny v geometrickém plánu č. 281/262/2010 ze dne 08. 11. 2010, vypracovaném V. S. a potvrzeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm XY dne 2. 12. 2010 (u něhož jsou také pozemky zapsány), jsou v jejím výlučném vlastnictví (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 16 Co 25/2018-591, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně („dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jde o vztah žaloby na určení průběhu hranice mezi pozemky a žaloby na určení vlastnického práva. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Podstata věci je v tomto: Žalobkyně v roce 1993 nabyla na základě rozhodnutí o vypořádání dědictví po matce pozemky par. č. XY v obci a katastrálním území XY; vlastníkem sousedních pozemků par. č. XY je žalovaný. Sporné pozemky, jak jsou vyznačeny geometrickým plánem, tvoří část pozemků evidovaných v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaného, který je od roku 2001 i užívá; do té doby byly užívány nejprve právními předchůdci žalobkyně a následně žalobkyní. Nyní se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k těmto sporným pozemkům. Tvrdí, že tyto pozemky jsou součástí těch pozemků, které zdědila po matce, a jejichž nabytí jí potvrdil soud v dědickém řízení již v roce 1993; jen kvůli chybě v katastrálním operátu byly zděděné pozemky v katastru vymezeny jako menší, než ve skutečnosti jsou, a ona se teď domáhá jen opravy této nepřesnosti. Dědické rozhodnutí z roku 1993 je titulem, o který opírá své vlastnické právo. Nicméně v době, kdy bylo toto rozhodnutí vydáno, byly sporné pozemky evidovány v katastru nemovitostí jako součást sousedních parcel, parcely, která žalobkyně zdědila, byly evidovány v menších výměrách a jiných hranicích, než které měly podle žalobkyně správně mít.
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně neprokázala žádný právní titul, o který by bylo možno její vlastnické právo opřít; má-li se opírat o dědický titul, pak je třeba nejprve určit, že sporné pozemky byly ke dni úmrtí ve vlastnictví matky žalované a tyto pozemky projednat v dědickém řízení; bez toho nelze žalobě vyhovět.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od níže uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobkyně uvádí, že podstatou věci je spor o hranice pozemků. Nečiní si nárok na žádné další pozemky, než které již vlastní; pouze tvrdí, že hranice mezi jejími stávajícími pozemky a pozemky žalovaného vede jinudy a zahrnuje části pozemku žalovaného označené geometrickým plánem. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že vlastníkem sporných pozemků je žalovaný, odchýlil se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, uveřejněný pod číslem 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní –„R 15/2006“, a další rozhodnutí řešící obdobnou problematiku).
Protože k nabytí vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlédl k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci je problém dovolání v záměně podmínek samotného nabytí vlastnického práva k pozemkům děděním na straně jedné a podmínek pro vyhovění vlastnické žalobě ohledně pozemků, které dědic nabyl za platnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Dědictví se nabývalo dnem úmrtí zůstavitele (§460 obč. zák.). Nicméně „právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99). V případě, že zůstavitel byl objektivně vlastníkem nemovitosti, která však je v katastru nemovitosti evidována jako vlastnictví jiné osoby, je pro dědice již vzhledem k presumpci existence práva evidovaného v katastru nemovitostí třeba dosáhnout projednání nemovitosti v dědickém řízení. Pro tento případ zformulovala judikatura pravidlo, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Vyhoví-li soud takové žalobě, otevírá se prostor pro (dodatečné) projednání dědictví. Tento spor tedy nelze řešit žalobou na určení, že vlastníkem je dědic, a to bez ohledu na to, že např. je-li tu jediný dědic, vlastníkem zpravidla bude; takové rozhodnutí by totiž fakticky a nepřípustně nahradilo rozhodnutí o projednání dědictví.
Dovolací soud opakovaně vysvětlil, že rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle §80 o. s. ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001). Nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010). Ani jediný dědic se totiž nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014).
Z uvedeného vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi nabytím vlastnického práva děděním a splněním podmínek pro úspěch žaloby na určení dědicova vlastnictví na straně druhé. Odvolací soud nevyslovil, že by žalobkyně nemohla být vlastnicí sporného pozemku, jen konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro úspěch určovací žaloby (byť pod bodem 7. rozsudku ne zcela přesně uvedl, že žalobkyně neprokázala právní titul vlastnictví – ten tu může být - nabytí dědictví ve smyslu §460 obč. zák.), nebyly však splněny podmínky pro to, aby se domáhala určení svého vlastnictví. Z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Žalobkyně pak přichází s touto myšlenkou: Pozemky nabyla na základě rozhodnutí v dědickém řízení, jen v nesprávně uvedené výměře; žádá tedy žalobou jen opravu nesprávných údajů v katastru, v podstatě určení správné vlastnické hranice. Je však třeba zvážit rozdíl mezi pozemkem a parcelou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006); stručně řečeno, pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly, a v rozhodnutí soudu jsou také uváděny v podobě parcel; účinky rozhodnutí se tak týkají pozemku v těch mezích, ve kterých je evidován jako parcela. Parcela pak může zahrnovat více pozemků (jsou-li do ní zahrnuty např. pozemky dvou vlastníků, protože někdo vydržel část sousedního pozemku), naopak pozemek ve smyslu §27 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. může zahrnovat více parcel.
V nyní projednávané věci žalobkyně ke dni smrti zůstavitelky objektivně nabyla pozemky o výměře a v hranicích, jak je vlastnila její předchůdkyně; nicméně v rozhodnutí o projednání dědictví šlo o nabytí parcel (pozemků označených parcelními čísly), tedy pozemků tak, jak byly zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly v době vydání rozhodnutí. Pokud zůstavitelka ve skutečnosti vlastnila více, byť jen proto, že hranice mezi sousedními pozemky byly v katastru nesprávně zakresleny, pak část pozůstalosti zůstala v dědickém řízení neprojednána. Jestliže dědička (žalobkyně) tvrdí, že ve skutečnosti zůstavitelka vlastnila větší plochu a že hranice mezi pozemky (nikoliv mezi parcelami, ty jsou jasně dány stavem katastrální mapy) jsou jiné, a že zasahují do parcel evidovaných ve vlastnictví jiné osoby („katastrálního vlastníka“), správný postup je ten, že se sporná část vymezí v geometrickém plánu (to žalobkyně učinila) a poté se může proti knihovnímu vlastníkovi domáhat určení, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastnicí takto vymezeného pozemku; bude-li žaloba úspěšná, poslouží jako podklad pro dodatečné projednání dědictví.
Lze uzavřít, že v případě, že dědic, kterému bylo v dědickém řízení potvrzeno nabytí pozemku určitého parcelního čísla (v podobě parcely) tvrdí, že rozloha a hranice nabytého pozemku byly větší a jiné, než jaké byly evidovány v katastru nemovitosti ke dni rozhodnutí o projednání dědictví, nemůže žádat o určení svého vlastnického práva ke spornému pozemku, ale musí žalovat knihovního vlastníka sporné části pozemku na určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí jejím vlastníkem; jestliže soud žalobě vyhoví, otevře to cestu k dodatečnému projednání pozůstalosti.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož se dovolatelka musí nejprve domáhat určení vlastnického práva právní předchůdkyně ke dni jejího úmrtí (netvrdí-li jiný právní titul nabytí vlastnického práva), tak odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Další tvrzené důvody přípustnosti dovolání pod body 2. a 3. nemohou založit jeho přípustnost, neboť jde o podle obsahu o tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí; k těm však lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc v dané věci z důvodů uvedených výše nemohla mít žaloba naději na úspěch, a proto ani případné vady řízení nemohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné. Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani proti výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť odvolací soud ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu