ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3368.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3368/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. J. P. , zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou Advokátní kanceláře Chladová & Vybíral, se sídlem v Brně, Rybníček 4, proti žalované Mgr. D. J. , zastoupené JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 6, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 324/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2009, č.j. 14 Co 808/2008-298, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2009, č.j. 14 Co 808/2008-298, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. června 2008, č.j. 42 C 324/94-275, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 2005, č.j. 42 C 324/94-180, zamítl žalobu o určení, že „žalobkyně jako právní nástupkyně původního žalobce je podílovou spoluvlastnicí nemovitosti parcela č. 960 – zastavěná plocha o výměře 276 m2, objekt bydlení, parcela č. 959 – zahrada o výměře 464 m2 a parcela č. 961 – zahrada o výměře 552 m2, zapsaná na LV č. 116 pro okres Brno – město, obec B., k. ú. Š. (dále též „předmětné nemovitosti“) a to v id. ½.“ , a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl tehdy k právnímu závěru, že žalobkyně na této určovací žalobě nemá naléhavý právní zájem, „neboť není nositelkou tvrzeného hmotného práva, když na základě usnesení Městského soudu v Brně č.j. 60 D 1353/97 ze dne 5. 6. 2002, které nabylo právní moci dne 2. 7. 2002, nabyla dědictví po zemřelém žalobci Ing. J. P., jehož předmětem nebyl podíl v ideální ½ popsané nemovitosti.“
K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) ze dne 1. února 2007, č.j. 14 Co 317/2006-210. Odvolací soud zaujal (pro soud prvního stupně závazný) právní názor, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení, že je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. odkázal na ustanovení §460 a násl. obč. zák. a také uvedl: „dědicové se ...až do skončení dědického řízení nemohou domáhat určení, že jsou spoluvlastníky věci. Zcela jiná situace však nastane, jakmile je dědické řízení ukončeno potvrzením nabytí dědictví jednomu z dědiců, případně ještě před ukončením dědického řízení, pokud zůstavitel zanechal pouze jednoho z dědiců, který dědictví neodmítl či svým počínáním dal najevo, že dědictví odmítnout nechce (§465 o. z.). V takovém případě totiž je zcela zjevné, že tento jediný dědic nabyl vlastnické právo po svém právním předchůdci a je věcně legitimován k podání žaloby na určení, že mu takové právo náleží. V daném případě je žalobkyně jedinou dědičkou po zemřelém Ing. J. P., původním žalobci, které již usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2002, č.j. 60 D 1353/97-406, bylo potvrzeno nabytí dědictví po tomto zůstaviteli. Znamená to tedy, že pokud byl její otec, původní žalobce, ke dni své smrti spoluvlastníkem sporných nemovitostí v rozsahu jedné poloviny, pak žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl a je věcně legitimována k podání žaloby na určení, že jí takové právo náleží.“
Soud prvního stupně posléze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 30. června 2008, č.j. 42 C 324/94-275, zamítl shora cit. žalobu a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 44.839,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně (zpochybňující platnost dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, uzavřené mezi právním předchůdcem /otcem/ žalobkyně a žalovanou) „neunesla důkazní břemeno, ani břemeno tvrzení ve vztahu k uzavřené smlouvě z hlediska nápadně nevýhodných podmínek a tísně.“
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 1. října 2009, č.j. 14 Co 808/2008-298, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 52.494,- Kč k rukám jejího advokáta, a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28.556,- Kč rovněž k rukám advokáta žalované, vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že není důvod pro závěr, že dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, uzavřená dne 16. listopadu 1993 mezi původním žalobcem a žalovanou, je neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) „a také písm. c)“ o. s. ř. a uplatňuje v něm – jak lze zjistit z jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu a naopak dospívá k závěru, že předmětná dohoda o zrušení spoluvlastnictví a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že podané dovolání je zmatečné a nesmyslné. Rozsudek odvolacího soudu ve svém poučení správně uvádí, že dovolání proti němu není přípustné, ledaže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Už z toho je patrné, že by se muselo jednat o rozsudek po právní stránce zásadního významu, jak má na mysli ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Kromě toho oba soudy perfektně zjistily a zhodnotily skutkový stav věci, který rovněž správně právně posoudily. Žalovaná navrhla, aby bylo rozhodnuto, že dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, bylo odmítnuto a aby žalované byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř .), obsahuje náležitosti ve smyslu §241a o. s. ř., a je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jak je totiž zřejmé ze shora učiněné rekapitulace tohoto sporu, soud prvního stupně v prvně vydaném rozsudku žalobu zamítl z důvodu, že žalobkyni na požadovaném určení nesvědčil naléhavý právní zájem. Ve shora cit. kasačním usnesení, jímž bylo zrušeno uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud zaujal odlišný právní názor, kterým byl soud prvního stupně vázán. Přípustnost dovolání v této věci je tedy založena ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž nesprávné poučení odvolacího soudu v jeho rozsudku ze dne 1. října 2009, č.j. 14 Co 808/2008-298, na této právní (procesní) situaci pochopitelně nic nemění.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnila správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V souzené věci oba soudy (soud prvního stupně ovšem tak učinil v důsledku závazného právního názoru, jak byl vyjádřen odvolacím soudem ve shora cit. kasačním usnesení) dospěly k právnímu závěru, že dovolatelce svědčí naléhavý právní zájem na určení jejího spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem, který vychází ze skutkového zjištění, že tyto nemovitosti nebyly projednány v rámci dědictví po právním předchůdci (a původním žalobci) dovolatelky, od nějž dovolatelka odvozuje své spoluvlastnické právo k těmto nemovitostem. Uvedený právní názor je ovšem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, usnesení téhož soudu ze dne 10. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 335/2010, in www.nsoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a ani nereflektuje dosavadní judikaturu dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto tento rozsudek včetně jeho akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu také o nákladech původního řízení (§243d ost. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu