ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.335.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 335/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce JUNÁK - svaz skautů a skautek ČR , středisko 04 se sídlem v Lánech 8, Ivančice, zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, proti žalovaným: 1) Mgr. H. K ., 2) J. R ., a 3) H. R ., zastoupenému JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Poštovská 6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 1052/2000, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2009, č. j. 12 Co 683/2006-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Marie Karasové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2006, č. j. 4 C 1052/2000-250, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce je vlastníkem chaty evidenční číslo 21 postavené na p. č. st. 115 (pozemek jiného vlastníka) v k. ú. L., zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu – Katastrální pracoviště Třebíč pro obec a katastrální území L. na LV č. 196“, výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalovaných na určení, že 1. žalovaná M. R. je vlastníkem chaty evidenční číslo 21 postavené na parcele p. č. st. 115 (pozemek jiného vlastníka) v obci a k. ú. L., okr. T., zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč, na LV č. 196 pro obec a k. ú. L.“ a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného 3) H. R. a M. R. (původně žalované 1., jež v průběhu odvolacího řízení zemřela), rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 12 Co 683/2006-316, výrokem pod bodem I. připustil změnu „vzájemné žaloby, v její části, ve vztahu k žalovanému H. R. tak, že se určuje, že žalovaný H. R. je vlastníkem chaty evidenční číslo 21 zapsané na listu vlastnictví č. 196 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč postavené na pozemku p. č. st. 115 zapsaném na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč“, výrokem pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho „výroku I. tak, že se žaloba žalobce na určení, že je vlastníkem chaty evidenční číslo 21 zapsané na listu vlastnictví č. 196 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč postavené na pozemku p. č. st. 115 zapsaném na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč, zamítá“, výrokem pod bodem III. rozhodl, že „ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje s tím, že se zamítá vzájemná žaloba žalovaných Mgr. H. K. a J. R. na určení, že M. R., nar. 26. 12. 1925, zemřelá dne 22. 6. 2008, je vlastníkem chaty evidenční číslo 21 zapsané na listu vlastnictví č. 196 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč postavené na pozemku p. č. st. 115 zapsaném na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč a že se zamítá vzájemná žaloba žalovaného H. R. na určení, že je vlastníkem chaty evidenční číslo 21 zapsané na listu vlastnictví č. 196 pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč postavené na pozemku p. č. st. 115 zapsaném na listu vlastnictví č. 10001 pro obec a katastrální území L., u katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Třebíč“ a výrokem pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti výroku pod body III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 3) dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá v nesprávném právním posouzení věci“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Závěr odvolacího soudu, že nelze určit vlastnické právo dědice k věci, pokud neproběhlo dědické řízení, odpovídá konstantní judikatuře. Tak např. v rozsudku ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3130, se uvádí: „Dědictví se podle §175a a násl. o. s. ř. projedná v řízení o dědictví, které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (§175a odst. 1 a 2 o. s. ř. ), a které podle §175s o. s. ř. vedle případu přenechání dědictví věřitelům (§175p o. s. ř.) končí mj. usnesením podle §175q odst. 1 písm. a) o. s. ř., kterým soud potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením podle §175q o. s. ř. se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že k potvrzení nabytí dědictví, tedy v podstatě potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o dědictví. Podle názoru dovolacího soudu nelze mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví … Lze tedy shrnout, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí vlastnictví“. V citovaném rozsudku je pak věc podrobněji objasněna.
Podle konstantní judikatury se dědic může domáhat jen určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech, 2001, č. 6). V dané věci bylo předmětem řízení též určení, že původní žalovaná Marie Růžičková je (výlučnou) vlastnicí chaty. V řízení však nevyšlo najevo nic, co by tento závěr podporovalo (např. že by chatu dostala darem, sama ji vybudovala v úmyslu mít ji pro sebe apod.). Chyběl tedy titul pro její výlučnou držbu věci; zamítavé rozhodnutí je tak v souladu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, Soudní rozhledy č. 8/2001.
Odvolací soud, vázán žalobním návrhem, nerozhodoval o tom, zda sporná chata byla v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (ke dni úmrtí prvního z nich); pokud jde o tuto otázku, nebyla rozhodnutím odvolacího soudu vytvořena překážka rozhodnuté věci. Proto se touto otázkou nemohl zabývat ani dovolací soud.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, Soudní rozhledy č. 1/2002)
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného 3) bylo odmítnuto a v dovolacím řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokátky za jeho právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 5.300,- Kč a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.060,- Kč, celkem tedy 6.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný 3) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobce oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu