ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2299.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2299/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Českého rybářského svazu, se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami č. 31, zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 36, proti žalovanému F. F. , zastoupenému JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, ul. Generála Svobody č. 17, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 3186/1992, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2009, č. j. 14 Cmo 34/2009-863, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2009, č. j. 14 Cmo 34/2009-863, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení vlastnictví k nemovitostem a jejich vyklizení, vydání movitých věcí a zaplacení částky 8.758.750,20 Kč.
Původně na straně žalované vystupovala též společnost Pstruhařství Salmonides, spol. s r. o. , se sídlem v Kaplici, Mostky č. 46, identifikační číslo osoby 14 50 25 85, jako žalovaná 1); nynější žalovaný byl označován jako žalovaný 2). Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 13 Cm 851/2006-8, které nabylo právní moci 16. 12. 2006, byla žalovaná 1) zrušena s tím, že vstupuje do likvidace, a ke dni 31. 7. 2012 byla vymazána z obchodního rejstříku. Pro srozumitelnost je v dalším textu rozhodnutí tato společnost nadále označována jako „žalovaná 1)“, a F. F. jako „žalovaný 2)“.
Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 18. dubna 2003, č. j. 13 Cm 3186/92-633, určil, že ve vlastnictví žalobce jsou věci: 1) dům č. 76 na poz. par. č. st. 79 (zast. pl.) a poz. parc. č. 79 (zast. pl.), pozemek parc. č. 41/3, 41/5 a 44 (zahrada), dům č. 53 na poz. parc. č. st. 53, vše v obci Hynčice, k. ú. H. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 61 pro k. ú. H. (dále „nemovitosti zapsané na LV č. 61 k. ú. H.“); 2) dům č. p. 441 na poz. parc. č. 1974 L., S. a poz. parc. č. 1974 (zast. pl.) v obci a k. ú. L. tak, jak jsou nemovitosti zapsány na LV č. 2983 pro k. ú. L. (dále „nemovitosti zapsané na LV č. 2983 k. ú. L.“); 3) dům č. p. 16 na poz. parc. č. st. 21 v obci Č., k. ú. Š. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 38 obec Čichalov, k. ú. Š. (dále „nemovitosti zapsané na LV č. 38 k. ú. Š.“) - (výrok I.), žalované 1) uložil, aby vyklidila a vyklizené žalobci předala nemovitosti ostatní stavební objekt č. st. 150, ostatní stavební objekt č. 152, ostatní stavební objekt č. st. 153 a dům č. 46 na parc. č. st. 151, vše v obci Kaplice, k. ú. M., zapsané na LV č. 1923 pro obec Kaplice, k. ú. M. (dále nemovitosti zaspané na LV č. 1923 k. ú. M.“) a b) nemovitosti zapsané na LV č. 38 k. ú. Š. (výrok II.), a žalovanému 2) uložil, aby vyklidil a vyklizené žalobci předal nemovitosti zapsané na LV č. 61 k. ú. H. (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z těchto skutečností: Žalobce zřídil k plnění svých úkolů hospodářská zařízení, a to ČRS Pstruhařství Kaplice, ČRS Pstruhařství Hynčice a ČRS Silenta Liberec. Dne 10. 8. 1991 byla se souhlasem rady žalobce uzavřena hospodářská smlouva mezi těmito hospodářskými zařízeními, která založila společnost s ručením omezeným Pstruhařství ČRS. Smlouva uvádí, že kmenové jmění založené společnosti činí 34.500.000,- Kč a je tvořeno vkladem hospodářského zařízení ČRS Pstruhařství Kaplice 22.800.000,- Kč, vkladem hospodářského zařízení ČRS Pstruhařství Silenta Liberec 9.300.000,- Kč a vkladem hospodářského zařízení ČRS Pstruhařství Hynčice 2.400.000,- Kč. Ze společnosti Pstruhařství ČRS spol. s r. o. se sídlem v Kaplici měl být na základě rozhodnutí valné hromady bezúplatně převeden majetek na dceřinou společnost Pstruhařství – Salmonides, spol. s r. o., - žalovanou 1), a to smlouvou o převodu vlastnictví z 27. 12. 1991. Podle smlouvy z 30. 12. 1991 pak převedlo Pstruhařství Salmonides, spol. s r. o., na žalovaného 2) nemovitosti nyní zapsané na LV č. 61 k. ú. H.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k převodu majetku žalobce na Pstruhařství ČRS spol. s r. o. Kaplice, Mostky, v likvidaci, tedy ani na žalovanou 1), neboť nebyl předložen žádný důkaz, který by takovýto převod prokazoval. Žalovaná 1) je jako „nevlastník“ nemohla platně převést na žalovaného 2) smlouvou z 30. 12. 1991.
K odvolání obou žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 1. července 2004, č. j. 14 Cmo 425/2003-685, rozsudek prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž bylo žalované 1) uloženo vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti zapsané na LV č. 1923 k. ú. M. s veškerým příslušenstvím a součástmi; ve zbytku rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal správným právní posouzení provedené soudem prvního stupně, týkající se povinnosti žalované 1) vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti zapsané na LV č. 1923 k. ú. M., neboť jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí je veden žalobce; za správný považoval také závěr soudu prvního stupně, že nedošlo k převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem na společnost Pstruhařství ČRS spol. s r. o. Kaplice (tedy následně ani na žalovanou 1).
Pokud jde o ostatní nemovitosti, jichž se částečný rozsudek soudu prvního stupně týká, zaujal k nim stejný právní názor, jako u nemovitostí, u nichž jako vlastník je žalobce na listu vlastnictví č. 1923 pro k. ú. M. zapsán s tím, že u zbylých nemovitostí žalobce jako vlastník veden není, jako vlastník je zapsána buď žalovaná 1) nebo žalovaný 2). Protože v tomto směru nebylo prokázáno vlastnictví žalobce k uvedeným nemovitostem a soud prvého stupně se nezabýval námitkou vydržení, rozsudek soudu prvého stupně částečně potvrdil, zčásti rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 5. dubna 2006, č. j. 32 Odo 207/2005-734. Uvedl, že odvolací soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2004, sp. zn. 29 Odo 748/2003, a jeho rozhodnutí je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. května 2008, č. j. 13 Cm 3186/1992-817, tak, že určil, že ve vlastnictví žalobce jsou věci: 1) nemovitosti zapsané na LV č. 61 k. ú. H.; 2) nemovitosti zapsané na LV č. 2983 k. ú. L.; 3) nemovitosti zapsané na LV č. 38 k. ú. Š. (výrok I.), žalované 1) uložil, aby vyklidila a do tří dnů od právní moci rozhodnutí vyklizené předala žalobci nemovitosti, zapsané na LV č. 38 pro obec Čichalov a k. ú. Š. (výrok II.), a žalovanému 2) uložil, aby vyklidil a vyklizené do tří dnů od právní moci rozhodnutí žalobci předal nemovitosti zapsané na LV č. 61 k. ú. H. (výrok III.).
Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobce byl nepochybně vlastníkem nemovitostí před tím, než došlo k jejich převodu na žalovanou 1) smlouvou z 27. 12. 1991 a žalovaného 2) smlouvou z 30. 12. 1991. Protože však šlo o smlouvy neplatné, a to z důvodu konstatovaného v předchozích rozhodnutích, žalobce vlastnické právo nepozbyl. Žalovaný 2) nenabyl vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č 61 k. ú. H. ani vydržením. Tvrdil sice, že nemovitosti převzal 30. 12. 1991, kdy uzavřel smlouvu se žalovanou 1), a držel je v dobré víře, že mu patří (platil daně z těchto nemovitostí) až do 1. 3. 2002, kdy soud rozhodl o jeho vstupu do řízení (který bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu 1. 10. 2002). Žalovaný 2) však byl vedoucím hospodářského zařízení ČRS Hynčice u Broumova a musel vědět, že převod majetku žalobce na obchodní společnost a poté na jeho osobu je neoprávněný. Nemohl tak být na základě smlouvy z 30. 21. 1991 v dobré víře, že mu nemovitosti patří.
K odvolání žalovaného 2) odvolací soud rozsudkem ze dne 10. září 2009, č. j. 14 Cmo 34/2008-863, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. – bod 1 a ve výroku III. tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 61 k. ú. H., a žalobu, aby žalovaný 2) tyto nemovitosti vyklidil.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný 2) argumentoval mimo jiné tím, že na základě smlouvy z 30. 12. 1991 byl v evidenci nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí na LV č. 61 k. ú. H., přičemž k registraci této smlouvy státním notářstvím nedošlo, a to vzhledem k tehdy převažujícímu výkladu, že jde o převod vlastnictví podle hospodářského zákoníku. Teprve následně byl vyžadován u smluv, které nebyly registrovány ke dni 31. 12. 1992, vklad práva podle zákona č. 265/1992 Sb., na což byl upozorněn katastrálním úřadem. Uzavřeli proto se žalovaným dne 16. 12. 1997 novou kupní smlouvu o prodeji nemovitostí zapsaných na LV č. 61 k. ú. H., na základě které byl proveden vklad vlastnického práva žalovaného 2) k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí.
Odvolací soud doplnil dokazování kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými 16. 12. 1997, spisem Katastrálního úřadu v Náchodě sp. zn. V- 5335/97 a výpisem z evidence nemovitostí - listu vlastnictví č. 61 k. ú. H. Tak zjistil, že žalovaní uzavřeli 16. 12. 1997 kupní smlouvu, podle které žalovaná 1) prodala žalovanému 2) nemovitosti (nyní zapsané na l. č. 61 k. ú. H.) uvedené již ve smlouvě, kterou uzavřeli 30. 12. 1991, za kupní cenu 655.046,- Kč. Jak vyplývá ze spisu katastrálního úřadu, právní účinky vkladu práva podle smlouvy z 16. 12. 1997 byly vyznačeny ke dni 22. 12. 1997. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 61 k. ú. H. (dále také „předmětné nemovitosti“) nenabyla platně žalovaná 1) smlouvou z 27. 12. 1991 ani žalovaný 2) smlouvou z 30. 12. 1991. Ze stejného důvodu (převod vlastnického práva nevlastníkem) považoval za neplatnou i kupní smlouvu z 16. 12. 1997. Oproti soudu prvního stupně však shledal, že žalovaný 2) vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržel, neboť byl jejich oprávněným držitelem po desetiletou vydržecí dobu (§134 odst. 1 a §130 odst. 1 občanského zákoníku – dále „obč. zák.“). Nemovitosti držel v dobré víře, že mu patří od 30. 12. 1991. Neobstojí argument soudu prvního stupně, že jako vedoucí hospodářského zařízení věděl o neoprávněné dispozici s majetkem žalobce. O založení Pstruhařství ČRS, spol. s r. o., rozhodli jeho nadřízení, za platný byl považován i následný převod majetku (včetně nemovitosti) na žalovanou 1). Teprve rozsudkem Nejvyššího soudu z 8. června 2004, sp. zn. 29 Odo 748/2003, bylo najisto postaveno, že založení a vznik Pstruhařství ČRS spol. s r. o. včetně vkladu majetku do této společnosti hospodářskými zařízeními žalobce neodpovídaly právu. Dobrou víru žalovaný 2) nepozbyl ani tím, že 16. 12. 1997 uzavřel z podnětu katastrálního úřadu se žalovanou 1) ohledně předmětných nemovitostí novou kupní smlouvu. Byl totiž zapsán jako jejich vlastník v evidenci nemovitostí už na základě smlouvy z 30. 12. 1991 a posléze na základě rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu práva podle smlouvy z 16. 12. 1997. Dobrou víru by žalovaný 2) pozbyl až v roce 2002, kdy se stal v této věci účastníkem řízení. To však již v roce 2001 uplynula desetiletá vydržecí doba, kdy vlastnické právo k nemovitostem vydržel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a podle obsahu dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že rozsudek soudu prvního stupně změnil, ačkoliv dokazování nedoplňoval, a uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Přesto však dospěl k závěru, že žalovaný 2) byl po dobu deseti let od roku 1991 do roku 2001 v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti patří, a že nemovitosti vydržel. Ze spisu však vyplývá, že jeho dobrá víra byla narušena již v roce 2000. Už v roce 1999 žalobce doložil „procesní nástupnictví žalovaného 2)“ – viz č. l. 235, 236, 271, 401. Soud prvního stupně také opakovaně připustil upřesnění žaloby vůči žalovanému 2) - viz č. l. 260 a 290. Žalovaný 2) byl předvolán jako účastník řízení k jednání soudu prvního stupně na 1. 2. 2000 a spolu s předvoláním mu byly doručeny dne 6. února 2000 stejnopisy podání žalobce včetně rozšíření žaloby vůči němu (č. l. 283, 358, 455, 498). Doručení žaloby je přitom standardní judikaturou považováno za zpochybnění dobré víry. Kromě toho byla v roce 2001 vyznačena v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 61 k. ú. H. poznámka. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání odkazuje na obsah odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že předmětné nemovitosti nabyl již smlouvou z 30. 12. 1991. Poukazuje na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 307/2007 Sb., ze kterého vyplývá ochrana vlastnického práva nabyvatele, které nabyl v dobré víře. Tu prokázal nepochybně tím, že žalované 1) zaplatil kupní cenu 1.612.369,- Kč a nemovitosti opravoval a rekonstruoval nákladem 600.000,- Kč. Obstojí proto i závěr odvolacího soudu, že nemovitosti nabyl vydržením. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 obč. zák., věta první). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Žalobce namítal, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž dokazování nedoplňoval, a přesto dospěl k odlišnému závěru o dobré víře žalovaného 2), že mu předmětné nemovitosti patří.
Dovolací soud v prvé řadě uvádí, že k povaze dobré víry držitele se vyslovil již v rozsudku ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, nakladatelství C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 1816. Uvedl, že „otázka, zda držitel věc byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní“. Jak již shora uvedeno, odvolací soud dokazování doplňoval, mimo jiné výpisem z evidence nemovitostí listu vlastnictví č. 61 pro obec a k. ú. H., sice s nečitelným datem (č. l. 508), ale vyhotoveným Střediskem Geodézie Náchod před 1. 1. 1993, odkdy již evidence nemovitostí byla vedena katastrálními úřady. Z toho důkazu odvolací soud dovodil, že žalovaný 2) byl v dobré víře o nabytí předmětných nemovitostí smlouvou z 30. 12. 1991, neboť byl jako jejich vlastník v evidenci nemovitostí na základě této smlouvy zapsán.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 7. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 1405/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2966, dospěl k závěru, že právní omyl nabyvatele, který se v roce 1991 na základě neregistrované smlouvy o převodu nemovitostí chopil její držby v přesvědčení, že smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené mezi podnikateli – fyzickými osobami nepodléhaly registraci státním notářstvím, může být omluvitelný. I převod vlastnického práva k nemovitostem smlouvou uzavřenou žalovanými 30. 12. 1991 tedy vyžadoval registraci této smlouvy, případně od 1. 1. 1993 vklad práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí, neboť jejím účastníkem byl žalovaný 2) jako podnikatel - fyzická osoba.
Jestliže však odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl po doplnění dokazování k právnímu závěru, že žalovaný 2) byl od tohoto data v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti patří, pak bylo jeho povinností zkoumat, zda jeho dobrá víra trvala nepřetržitě po desetiletou vydržecí dobu (§134 odst. 1 obč. zák.). [Odvolací soud tak posuzoval skutečnost, že z podnětu katastrálního úřadu žalovaní uzavřeli 16. 12. 1997 novou smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, kterou také dokazování doplnil, se závěrem, že tím k narušení dobré víry žalobce 2) nedošlo. S tímto závěrem dovolatel nepolemizuje a dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, se jím proto dále nezabývá, zejména pak pokud jde o otázku, proč byla uzavřena v roce 1997 nová smlouva, když účastníci měli – jak vyplývá z názoru odvolacího soudu - mít tu původní z roku 1991 za platnou a neměli mít pochybnost o vlastnictví vzniklém na jejím základě]. Podle odvolacího soudu tak žalovaný 2) vydržel předmětné nemovitosti uplynutím desítileté vydržecí doby v roce 2001, respektive 30. 12. 2001, a teprve až následně vydaným usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. března 2002, kterým bylo rozhodnuto o přistoupení žalovaného 2) do řízení, by žalovaný 2) dobrou víru pozbyl.
Posouzením okamžiku ztráty dobré víry se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1176, v němž vyslovil právní názor: „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržení dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“.
Dovolateli nelze přisvědčit, že žalovanému 2) byly doručeny již 6. 2. 2000 spolu s předvoláním k jednání na 29. 6. 2001 jako účastníku řízení (kterým v té době ještě nebyl a k jednání se nedostavil) návrh na jeho přistoupení do řízení a změna žaloby ze 17. 6. 1999 (č. l. 235 a násl.). Podle údajů na doručence nacházející se na č. l. 283 byl pouze předvolán k jednání, listiny mu doručeny nebyly.
Avšak podle referátu soudce z 28. 5. 2001 byl žalovaný 2) opět předvolán jako účastník řízení (kterým stále nebyl) k jednání na 29. 6. 2001 s pokynem, aby mu byla doručena žaloba č. l. 1-6 a č. l. 401-404. Na č. l. 401-404 se nachází podání žalobce z 14. 5. 2001, nazvané „Důkazní návrh a Upřesnění (omezení) žalobního petitu“. Podle doručenky byly žalovanému 2) doručeny 4. 6. 2001 návrh a přílohy. I když v žalobě a na první stránce podání ze 14. 5. 2001, nazvaném upřesnění žaloby, nebyl žalovaný 2) uveden, pak z těchto listin je zřejmé zpochybnění dispozice s majetkem žalobce, včetně nemovitostí zapsaných na LV č. 61 k. ú. H., a je požadováno jejich vyklizení.
Uvedenou skutečností, která v řízení vyšla najevo, se odvolací soud z hlediska dobré víry žalovaného 2) a jejího objektivního zpochybnění nezabýval; jeho závěr o vydržení je tak předčasný a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Další listiny, na které žalobce v dovolání odkazuje, nebyly žalovanému 2) doručovány, a o jeho přistoupení do řízení rozhodl soud prvního stupně až při jednání 1. 3. 2002 poté, co ho vyslechl ještě jako svědka.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.
předseda senátu