ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2344.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2344/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně obce K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. K. K. a 2) V. B., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 405/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 27 Co 417/2003-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. S.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí hráze rybníka O., postavené na jejích pozemcích uvedených ve výroku, s tím, že je též vlastnicí některých pozemků tvořících dno a břehy rybníka. Vycházela z toho, že stavba hráze je součástí pozemku, který je v jejím vlastnictví. Stavbu hráze rybníka převedl správce konkursní podstaty Zemědělského družstva M., v likvidaci, kupní smlouvou z 6. 8. 1998 do vlastnictví žalovaných; ti ale nevlastní žádný z pozemků tvořících dno a břehy rybníka. Stavba hráze není zapsaná v katastru nemovitostí. Okresní úřad v N. zamítl žádost žalobkyně o zřízení nové hráze, neboť za nositele povolení k zadržování vody považoval žalované. Jeho rozhodnutí potvrdilo Ministerstvo životního prostředí, které v odůvodnění rozhodnutí odkázalo žalobkyni na soud.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. října 2001, č. j. 12 C 405/2001-87, určil, „že žalobce je vlastníkem stavby hráze rybníka O. na pozemku parc. č. 348/3 a 355/4 a na pozemku vedeném ve zjednodušené evidenci dle původního pozemkového katastru jako č. 335/8, vše v katastrálním území K. u M. K.“, a dále rozhodl nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně svoje vlastnické právo ke sporným pozemkům prokázala a protože žalovaní uzavřeli kupní smlouvu o převodu stavby nacházející se na těchto pozemcích, má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S odkazem na §119 odst. 2, §120 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98, sp. zn. 3 Cz 3/90, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 a sp. zn. 2 Cdon 1192/97 uzavřel, že hráz rybníka je součástí pozemků ve vlastnictví žalobkyně, a je stavbou z hlediska veřejného práva. Pojem stavba z občanskoprávního hlediska má jiný význam, když musí jít o takový výsledek stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávního vztahu. Stavba hráze není vzhledem ke své povaze samostatnou věcí podle §119 ObčZ, nemůže být stavbou v občanskoprávním smyslu, a proto se na ni nevztahuje §120 odst. 2 ObčZ. Kupní smlouva ohledně stavby hráze rybníka je proto neplatná podle §37 odst. 2 ObčZ a žalobkyně je vlastníkem hráze stojící na jeho pozemku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. ledna 2002, č. j. 27 Co 486/2001-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že návrh na určení, že žalobce je vlastníkem stavby hráze rybníku O. na pozemcích parc. č. 348/3 a 355/4 a na pozemku vedeném ve zjednodušené evidenci dle původního pozemkového katastru jako číslo 335/8, vše v katastrálním území K. u M. K., se zamítá“, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zjistil, že pozemek č. 348/3 je veden jako trvalý trávní porost, pozemek č. 355/4 jako ostatní plocha a „pozemek č. 335/8 jako pozemek ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr“. Pokud jde o povahu stavby hráze rybníka dospěl k závěru, že jde o vodní (vodohospodářské) dílo a tudíž stavbu podle §55 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., účinného od 1. 1. 2002 – dříve §38 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách. Dospěl k závěru, že stavba hráze rybníka je samostatnou věcí, se kterou je možno nakládat odděleně od pozemků, na nichž se nachází (§120 odst. 1 a 2 ObčZ) a není součástí vodního díla. Navíc nebylo tvrzeno a ani prokazováno, že by stavba hráze rybníka splňovala znaky příslušenství věci stanovené v §121 odst. 1 ObčZ. V otázce posouzení právní povahy předmětu sporu – stavby hráze rybníka – tedy dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně a žalobu zamítl.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Cdo 1221/2002-122, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002, č. j. 27 Co 486/2001-109, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že v dané věci jde o posouzení otázky, zda stavba hráze rybníka je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (věcí), nebo zda je součástí pozemku, na kterém je zřízena. Občanský zákoník v §120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva nelze použít vymezení stavby provedené v §139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého za stavbu se považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, a to nejen proto, že toto vymezení je dáno jen pro účely stavebněprávní (je zařazeno v rubrice „Pojmy stavebního řádu“), ale též proto, že některé stavby, k jejichž provedení je třeba stavebního povolení, resp. ohlášení stavebnímu úřadu, netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. §120 odst. 2 ObčZ) používají pojem „stavba“, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997 sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1997). Stavba, která není věcí podle §119 ObčZ, je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. parkoviště, lom, meliorační zařízení, pozemní komunikace apod.). V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku. V projednávané věci šlo o posouzení toho, zda je samostatnou věcí hráz rybníka. Zákon nevymezuje, co to je hráz rybníka. Podle §4 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů, rybníkem se pro účely tohoto zákona rozumí uměle vytvořené vodohospodářské dílo určené především k chovu ryb s přírodním dnem a s technickou vybaveností nutnou k regulaci vodní hladiny. Rybník je tvořen hrází a pozemkem, na kterém je hráz postavena, a dalšími technickými doplňky, přítokovou částí, odpadem, zatopenými pozemky na úroveň hladiny vody při návrhovém průtoku, popřípadě obvodovou stokou. Hráz je sice vodním dílem podle §55 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), to ovšem ještě neznamená, že jde o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva. Vodním dílem jsou podle výslovného znění vodního zákona i některé objekty, o kterých je podle dosavadní judikatury zjevné, že samostatnými věcmi zpravidla nejsou (stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, stavby vodovodních řadů, stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování pozemků). Proto samotná okolnost, že hráz rybníka je vodním dílem, ještě neznamená, že tato hráz může být samostatným předmětem právních vztahů. Rybniční hráz je stavba vybudovaná k zadržení vody v průtočném rybníku. Je stavěna z nepropustného materiálu, utěsněná, odolná vůči tlaku vody. Návodní svahy se zpevňují kamennou dlažbou, betonovými prefabrikáty, u menších rybníků plůtky, vzdušné svahy zatravněním. K rybníku patří též vypouštěcí zařízení (viz Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Nakladatelský dům OP Diderot Praha 1997, díl 3, s. 735). V případě hráze rybníka je významný způsob jejího stavebního provedení, t. j. zda jde převážně o hráz vzniklou navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící, nebo zda převažují stavební materiály (beton apod.), které tvoří samostatnou stavbu na pozemku. Nelze tedy učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, bez posouzení konkrétní situace. Přitom bude třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze. Uzavřel, že pokud odvolací soud vyšel z toho, že hráz rybníka je samostatnou věcí, aniž se zabýval konkrétním provedením dané hráze, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 27 Co 417/2003-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Podle pokynů dovolacího soudu posoudil jednak konkrétní způsob stavebního provedení sporné hráze rybníka, jednak hledisko účelnosti stavby této hráze. Zjistil, že jde o hráz zřízenou vyhrnutím zeminy, resp. navrstvením dvou druhů zeminy a nejde tudíž o hráz postavenou ze stavebního materiálu. Betonovou část hráze tvoří toliko bezpečnostní přeliv a výpustní zařízení, které nebyly předmětem sporu. Nelze určit, kde končí pozemek a kde začíná hráz, která se plynule svažuje do rybníka. Ta tedy není samostatnou věcí v právním smyslu; je součástí pozemků, jejichž vlastníkem je žalobkyně a není předmětem občanskoprávních vztahů. Proto je kupní smlouva, kterou ohledně stavby hráze žalovaní uzavřeli, absolutně neplatná podle §37 odst. 2 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a odůvodňují je s odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že jakkoliv Nejvyšší soud zaujal právní názor, na jehož základě odvolací soud provedl na místě samém posouzení stavby hráze, jde o důkaz, který nesprávně zhodnotil. Ve snaze ozřejmit existenci věci ve smyslu hmotného práva, uvedl Nejvyšší soud jako příklad stav, kdy je hráz tvořena betonovými prefabrikáty, kamennou dlažbou apod., tedy se zdůrazněním stavebních prvků zvýrazňujících stavbu jako výsledek lidské činnosti na rozdíl od hrází, vytvořených navršením zeminy, aniž by takto navršená zemina tvořící terénní úpravu byla dále jakýmkoliv způsobem lidskou činností upravována. Odvolací soud ve smyslu tohoto názoru daný stav posoudil extrémně a vzhledem k tomu, že na části hráze se nenacházejí jiné prvky než zemina, dospěl k závěru, že nejde o věc ve smyslu §120 odst. 2 ObčZ, ale o pouhou součást pozemku. Takový názor by ale vyloučil hráze, které byly a jsou i dnes tvořeny jako sypané přehradní hráze, budované podle ČSN 736850 a 752410. V rybničním hospodaření v ČR tvoří takové hráze minimálně 1/3. Dovolatelé dále odkazují na projektovou dokumentaci předmětného rybníka, kde byla navržena výstavba jílové hráze s ochranným pláštěm; projekt byl respektován a stavba realizovaná, což odvolací soud vlastně potvrdil, zjistil-li, že na řezu hráze je patrno složení ze dvou druhů zeminy. Rozvrstvení zeminy není náhodné, ale je výsledkem lidské činnosti za účelem dodržení projektové dokumentace. Odvolací soud dále pochybil, hodnotil-li pouze krátké úseky hráze zbudované formou hráze sypané, ačkoliv podstatná část hráze v místě nejhlubšího koryta je zbudována s ohledem na přívalové deště jako celobetonový skelet, do něhož jsou zabudovány další prvky – železná česla a potrubí. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odkazuje na kritéria vytýčená Nejvyšším soudem při posuzování hráze předmětného rybníka, která odvolací soud respektoval. Samostatnou věcí je v daném případě pouze betonová část hráze, zatímco ostatní části hráze rybníka, které byly předmětem sporu, jsou pouze součástmi pozemků ležících pod touto hrází. Připomíná, že v průběhu řízení přikoupila další pozemky a v současnosti je již vlastníkem naprosté většiny pozemků, na nichž se hráz nachází. Dále se v podrobnostech vyjadřuje veskrze nesouhlasně k argumentaci žalovaných, kteří se podle jejího názoru při posuzování argumentace odvolacího soudu mýlí. Dovolání pokládá za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Soudy v nalézacím řízení posoudily věc v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Cdo 1221/2002-122, ve kterém se uvádí: „V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“. Z uvedeného právního názoru je zřejmé, že posouzení toho, zda hráz rybníka je v daném případě samostatným objektem právních vztahů nebo součástí pozemku záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu ( též v důsledku nejasné právní úpravy a opuštění zásady „superficies solo cedit“) široký prostor pro uvážení soudu. Při tomto posouzení jde vždy o jedinečný případ, význam jeho řešení nepřesahuje konkrétní věc a úvahy soudů se v dané věci nevymykají z hledisek vytýčených ve shora uvedeném rozhodnutí, naopak z nich vycházejí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalobkyni představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2.500,- Kč, a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. listopadu 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu