ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2357.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2357/2018-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K. Š. , zastoupeného JUDr. Janem Urbancem, advokátem se sídlem v Prasku 155, proti žalované obci Dlouhopolsko , se sídlem v Dlouhopolsku, Poděbradská 24, IČO: 00239054, zastoupené JUDr. Lucií Brejchovou Faridovou, advokátkou se sídlem v Poděbradech, U Bažantnice 1480, o odstranění neoprávněných staveb, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 157/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 25 Co 432/2017-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Lucie Brejchové Faridové, advokátky se sídlem v Poděbradech, U Bažantnice 1480.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2017, č. j. 14 C 157/2017-95, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované odstranit vodovod a asfaltovou komunikaci postavené částečně na pozemku žalobce parc. č. v k. ú. D., zapsaném u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrálního pracoviště N., a uvést pozemek do původního stavu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 25 Co 432/2017-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř., neboť „rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“. Odvolacímu soudu žalobce vytýká nesprávné právní posouzení věci. V napadeném rozhodnutí odvolací soud učinil závěr, že stavbu vodovodu nelze považovat za stavbu zasahující neprávem do vlastnického práva žalobce, neboť souhlas právního předchůdce zavazoval i žalobce, a to i přesto, že vodovod byl uložen v pozemku žalobce v rozporu s pozemkovou dokumentací a že byl následně zkolaudován na základě zfalšovaného písemného souhlasu. Dále žalobce tvrdí, že vyjádření právního předchůdce žalobce ohledně souhlasu s uložením vodovodu v řízení před soudem prvního stupně bylo pouze obecným vyjádřením, nikoliv ústním souhlasem s uložením vodovodu, protože statutární zástupce žalované o uložení vodovodu v rozporu s projektovou dokumentací v době výstavby ani nevěděl, a proto ani nežádal právního předchůdce žalobce o souhlas. Stavbu vodovodu je nutno považovat za stavbu zasahující neprávem do vlastnického práva žalobce. Ve vztahu k pozemní komunikaci žalobce tvrdil, že komunikace vznikla na pozemku žalobce v 60. letech 20. století bez stavebního povolení a bylo na žalované jako vlastnici komunikace, aby pokud má patřičné doklady o tom, že komunikace vznikla na pozemku žalobce se souhlasem tehdejšího vlastníka a na základě řádného stavebního řízení, takové doklady doložila, neboť na ní leží důkazní břemeno. Žalovaná však žádné takové doklady nedoložila a zjevně žádné takové doklady neexistují. S ohledem na dobu, v níž komunikace vznikla, je v rozporu s dobrými mravy odkazovat na to, že souhlas vlastníka v době stavby komunikace může být dán i konkludentně tím, že proti výstavbě nebrojil. K zasažení pozemku žalobce výstavbou nebyl žádný důvod, nejde jen o stavbu neoprávněnou, ale i o černou stavbu. Závěr odvolacího soudu hodnotící postup žalobce jako zjevné zneužití práva považuje za libovůli soudní moci vůči jeho osobě. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasí s rozsudkem soudu prvního stupně i soudu odvolacího; soudy se v nich nijak neodchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Postup žalobce hodnotí jako zjevné zneužití práva. Proti zařazení komunikace do kategorie místní komunikace III. třídy a do pasportu místních komunikací mohl žalobce podat odvolání nebo uplatnit námitky, což neučinil. Dovolání žalobce navíc nesplňuje zákonné náležitosti; není z něj patrno, v čem spatřuje vady napadeného rozhodnutí a ani nespecifikuje, které právní posouzení pokládá za nesprávné a v čem tato nesprávnost spočívá. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ) ]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ) ], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání vůbec nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je navíc jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, dovolací soud je tak a contrario skutkovým stavem, jak jej zjistily nalézací soudy, vázán a nemůže jej v dovolacím řízení jakkoliv revidovat. Obsahem předloženého dovolání v části vztahující se k uložení vodovodu je přitom pouhý nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, k němuž dospěly nalézací soudy. V části dovolání vztahující se ke komunikaci pak dovolání představuje polemiku s napadeným rozhodnutím bez patřičného vymezení otázky přípustnosti dovolání, proto se ani touto námitkou nemohl dovolací soud dále zabývat a podrobit ji revizi.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu