ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.245.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 245/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. K. , b) Mgr. L. P. , a c) PaedDr. J. Š. , všech zastoupených advokátem, proti žalovanému S. a. s., zastoupenému advokátem, jako obecným zmocněncem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 783/2004, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 27 Co 287/2005-60, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 27 Co 287/2005-60, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 12. ledna 2005, č. j. 12 C 783/2004-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci uvedli, že žalovaný S. a. s., „pro případ, že žaloba nebude úspěšná z důvodu nedostatku pasivní legitimace, je označen druhý žalovaný T. I. C. C. R. a. s., a pro případ, že žaloba nebude úspěšná z důvodu nedostatku pasivní legitimace, je označen třetí žalovaný B. T. s. r. o.,“ zřídil v roce 2001 na základě územního rozhodnutí z téhož roku na jejich pozemcích parc. č. 462/5 a 440/2 v k. ú. a obci B. stavbu podzemního telekomunikačního vedení, aniž s nimi uzavřel dohodu o zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., telekomunikačního zákona (dále „telekomunikační zákon“). Požadovali, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jim „náhradu za vše, co získal z bezdůvodného obohacení výkonem práva“, a aby soud zřídil „za náhradu navrhovatelům věcné břemeno podzemní komunikační sítě na pozemcích navrhovatelů ve prospěch žalovaného.“ Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15.6.2004, č. j. 12 C 783/2004-13, žalobce vyzval, aby ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení výzvy doplnili chybějící náležitosti podání a odstranili jeho neurčitost tak, že jednoznačně uvedou, kterou osobu žalují a jakou částku bezdůvodného obohacení požadují, přesné znění návrhu na zřízení věcného břemene, a to koho věcným břemenem zatížit, ve prospěch koho má být zřízeno a v jakém rozsahu, co má být jeho obsahem. Poučil je také, že nebude-li podání řádně opraveno a doplněno, bude odmítnuto. Žalobci ve stanovené lhůtě v podání ze dne 12. 7. 2004 uvedli, že jako žalovaného označují S. a.s., že požadují, aby jim zaplatil každému stejný díl peněžité částky rovnající se jednorázové náhradě za zřízení věcného břemene vedení podzemní telekomunikační sítě na jejich pozemcích ve prospěch žalovaného S. a.s. a „zaplacení užitků z bezdůvodného obohacení ve výši 2% z částky, kterou je povinen žalobcům zaplatit, počítanou ode dne zahájení stavby“. Dále navrhli, aby soud zřídil věcné břemeno vedení podzemní komunikační sítě na jejich pozemích ve prospěch žalovaného, spočívající v právu zřízení a provozování podzemní telekomunikační sítě, vstupu nebo vjezdu v souvislosti se zřízením a provozováním telekomunikační sítě, kácení dřevin a zaplacení jednorázové náhrady za jeho zřízení. Usnesením z 15. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-24, soud prvního stupně odmítl žalobu v části, „v níž se žalobci domáhají rozhodnutí, kterým soud rozhodne, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, každému stejný díl, peněžitou částku, rovnající se výši jednorázového náhrady za zřízená věcného břemene ve prospěch žalovaného, spočívajícího ve vedení pozemní telekomunikační sítě na pozemcích č. parc. 462/5 a 440/2 k. ú. B., a to s užitky z bezdůvodného obohacení ve výši 2% za rok z částky, kterou je povinen žalobcům zaplatit ode dne zahájení stavby.“ Shodný návrh na zaplacení peněžité částky učinili žalobci i v podání z 16. 9. 2004, doručeném soudu prvního stupně 17. 9. 2004, avšak namísto zřízení věcného břemene požadovali, aby žalovaný stavbu vedení podzemní telekomunikační sítě z jejich pozemků odstranil. Soud prvního stupně usnesením z 17. 9. 2004, č j. 12 C 783/2004-23, připustil změnu žaloby, kterou se domáhají namísto zřízení věcného břemene, vyklizení nemovitostí žalovaným.
Dalším usnesením ze dne 12. 1. 2005, č. j. 12 C 783/2004-41 (v záhlaví uvedeno, že ve věci zřízení věcného břemene) soud prvního stupně řízení zastavil, že „po právní moci usnesení bude spis postoupen Č. t. ú. se sídlem v P. 9, S. 219“ a dále rozhodl o vrácení soudního poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci zřízení věcného břemene na pozemcích žalobců pro stavbu telekomunikační sítě zřízené žalovaným není dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou pro vedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“), a proto muselo být řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno. Věc postoupil Č. t. ú., kterému přísluší rozhodovat podle §95 telekomunikačního zákona ve sporech ze vztahů vyplývajících z tohoto zákona, nestanoví-li zákon jinak, přičemž „ohledně smlouvy o věcném břemeni včetně náhrad za takové břemeno“ jiný orgán určen není (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000).
Krajský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 30. 8. 2005, č. j. 27 Co 287/2005-60, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmět sporu se týká zřízeného podzemního vedení telekomunikační sítě žalovaným na dotčených pozemcích žalobců podle §90 odst. 1 telekomunikačního zákona a uzavření dohody o zřízení věcného břemene za úhradu podle §91 odst. 3 téhož zákona, přičemž rozhodování sporů podle zákona o telekomunikacích, nestanoví-li tento zákon jinak, přísluší podle §95 bod 1 písm. c) tohoto zákona do působnosti Úřadu, tj. Č. t. ú., zřízeného podle §3 zákona o telekomunikacích. Pokud žalobci namítají, že požadují také vydání bezdůvodného obohacení z titulu nevyplacení jednorázové náhrady za věcné břemeno, pak z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně již usnesením z 15. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-24, žalobu v této části odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost uplatňují podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uvedli, že jak ze skutkového stavu vylíčeného v žalobě, tak z odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá, že žalovaný nesplnil povinnosti dané mu telekomunikačním zákonem, platným v době zahájení stavby, a dále nesplnil svou povinnost předcházet při své činnosti hrozícím škodám. Rozhodovat ve sporech z odpovědnosti za škodu způsobené vlastníkům pozemků dotčených stavbou podzemního telekomunikačního vedení je v pravomoci soudů. Soud se proto měl návrhem věcně zabývat a rozhodnout spor mezi účastníky o odpovědnosti za škodu způsobenou jednáním žalovaného. Soudy se dostatečně nezabývaly charakterem právního vztahu mezi držitelem telekomunikační licence a vlastníkem nemovitosti dotčené telekomunikační stavbou. Zákon o telekomunikacích, je sice veřejnoprávní normou, která upravuje vztah mezi držitelem telekomunikační licence a vlastníkem pozemku, avšak k tomu, aby mohl držitel licence zřídit svou stavbu, nestačí jen veřejnoprávní titul, nýbrž musí mít i titul soukromoprávní – dohodu o zřízení věcného břemene s vlastníkem dotčené nemovitosti, uzavřenou před zahájením stavby (§91 odst. 3 telekomunikačního zákona). V případě že nedojde k dohodě, má držitel licence z titulu veřejnoprávní normy možnost prosadit svůj záměr bez ohledu na vlastníka dotčené nemovitosti, a to návrhem na vyvlastnění podaným u příslušného stavebního úřadu. Tuto možnost mu však zákon skýtá jen do doby zahájení stavby. Zřídí-li však stavbu bez zmíněného soukromoprávního titulu (dohody o zřízení věcného břemene), případně dalšího veřejnoprávního titulu (vyvlastnění) nahrazujícího prokazatelně odepřený soukromoprávní titul, ztratil v daném vztahu své nadřazené postavení. Je pak na vlastníku dotčené nemovitosti, jaký způsob obrany proti nezákonnému postupu zvolí. Žalobci požadovali, aby dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že soud prvního stupně nemůže odmítat „alternativní uvádění žalovaných“, neboť žalobcům nebylo v době podání žaloby známy skutečnosti, na základě kterých mohlo dojít ke změně vlastníka podzemního telekomunikačního vedení, když žalovaný tvrdí, že vedení prodal jiné společnosti, také žádají, aby dovolací soud vyslovil, že žalobu o vydání bezdůvodného obohacení nelze postoupit stavebnímu úřadu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že žalobci v průběhu řízení o umístění stavby telekomunikačního vedení na jejich pozemcích nepodali žádné námitky. O uzavření dohody o zřízení věcného břemene se žalobci se žalovaný, zastupující společnost T. C. C. R. a. s., která zřídila a provozuje podzemní telekomunikační vedení na pozemích žalobců, usiloval, avšak vzhledem k tomu, že jedna ze spoluvlastnic pozemků zemřela, a pro neshodu ohledně výše náhrady za věcné břemeno, k uzavření dohody nedošlo. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal a rozhodl o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009, který nabyl účinnosti 1. 7. 2009, (dále „o.s.ř.“), neboť napadené rozhodnut bylo vydáno před tímto datem (čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §7 odst. 1 o.s.ř. soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Pro rozsudek i pro usnesení je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1, §167 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §103 o.s.ř. soud přihlíží kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci. Mezi podmínky řízení patří i podmínka pravomoci soudu ve věci jednat a rozhodnout. Pokud tato podmínka splněna není, jde o takový nedostatek podmínky řízení, který je neodstranitelný.
Podle §104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu.
Aby soud mohl podle §103 o. s. ř. zkoumat, zda je dána jeho pravomoc ve věci jednat a rozhodovat, musí podání obsahovat stanovené náležitosti a musí být srozumitelné a určité, aby bylo zřejmé o jakou věc jde. Není-li tomu tak, předseda senátu vyzve účastníka k opravě nebo doplnění v určené lhůtě a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Pokud přes výzvu není podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (§43 odst. 1, 2 o.s.ř.).
V daném případě soud prvního stupně žalobce usnesením ze dne 15. 6. 2004, č. j. 12 C 783/2004-13, jak už shora uvedeno, k opravě a doplnění jejich podání postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř. vyzval. Na základě jejich podání z 12. 7. 2004 pak podání zčásti odmítl usnesením ze dne 15. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-24, a usnesením ze 17. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-23, připustil změnu žaloby tak, že namísto zřízení věcného břemene se žalobci domáhají vyklizení nemovitostí (svých pozemků). Jak vyplývá z doručenek na č. l. 28 spisu, přímo žalobcům bylo 15. 11. 2004 doručeno toliko usnesení o připuštění změny žaloby (č. j. 12 C 783/2004-23) poté, co 24. 9. 2004 bylo soudu doručeno podání z téhož dne, kterým odvolali plnou moc udělenou původně V. S. Soud prvního stupně jednal ve věci 12. 1. 2005 a u tohoto jednání byl přítomen zástupce žalobců JUDr. V. L., podle předložené plné moci udělené mu žalobci 24. 9. 2004. Při tomto jednání soud prvního stupně vyhlásil usnesení, kterým řízení zastavil, s tím, že po právní moci bude „spis“ postoupen Č. t. ú. se sídlem v P. Z takto popsaného průběhu řízení je zřejmé, že ačkoliv soud prvního stupně připustil změnu žaloby ze zřízení věcného břemene na vyklizení pozemků, přesto posuzoval pravomoc soudu ve věci zřízení věcného břemene, které však již žalobci nepožadovali. To přehlédl i odvolací soud (který nezval ani v úvahu, že ke dni jeho rozhodování byl již zákon č. 151/2000 Sb. zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektrotechnických komunikacích, který nabyl účinnosti 1. 5. 2005). Vycházel také nesprávně z toho, že žaloba byla zčásti již pravomocně odmítnuta usnesením ze dne 15. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-24.
Z uvedeného vyplývá, že aplikace §7 odst. 1 a §103 odst. 1 o.s.ř. odvolacím soudem nebyla správná, neboť otázku pravomoci soudu posuzoval ve vztahu k věci, která však po změně žaloby již nebyla předmětem řízení (nebyla žalobci uplatněna). Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil, a protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na usnesení soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
Soud prvního stupně doručí žalobcům k rukám jejich zástupce usnesení z 15. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-24. Teprve až bude najisto postaveno, o jakou věc, resp. věci, v řízení jde, může otázku pravomoci soudu znovu posuzovat. Žalobci také v dovolání uvedli, že jim v době podání žaloby nebyly známy skutečnosti, které vedly ke změně vlastníka podzemního telekomunikačního vedení. Jejich námitkou se dovolací soud nezabýval, neboť podle §243c o.s.ř. pro dovolací řízení neplatí ustanovení §92 o.s.ř. (přistoupení účastníka nebo záměna účastníků) ani §107a o.s.ř. (procesní nástupnictví k návrhu účastníka na základě převodu práva, k němuž došlo po zahájení řízení).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu