ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2465.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2465/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. Ž. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Töglem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalované Mgr. I. Ž. , zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 150/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 53 Co 307, 308/2009-819, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 53 Co 307, 308/2009-819, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2008, č. j. 24 C 150/2002-695, ve znění opravného usnesení ze dne 11. července 2008, č. j. 24 C 150/2002-707, a usnesení ze dne 6. února 2009, č. j. 24 C 150/2002-788, rozhodl tak, že ze zaniklého společného jmění manželů („SJM“) výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce „přívěs nákladní, výroba J. Podlešák, České Budějovice, VIN CODE TK9205TTTX2BP3066, RZ 31 ABA 04, rok výroby 1999, v ceně 5.000,- Kč“, výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalované „budovu č. p. 8 – objekt bydlení s příslušenstvím“ dále podrobně specifikovaným, včetně venkovních úprav, porostů a pozemkových parcel „vše v k. ú. V., okr. R., zapsané u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Rokycany, pro k. ú. V., na LV č. 3 v ceně celkem 830.000,- Kč“ a výrokem pod bodem III. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 1.958.500,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku“. Výrokem pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně postupoval podle §149 a §150 občanského zákoníku („obč. zák.“). Do masy nevypořádaného SJM zahrnul majetkové složky, z nichž do vlastnictví žalobce přikázal věci v ceně 13.000,- Kč, žalované v ceně 3.930.000,- Kč, a uložil jí povinnost uhradit žalobci vypořádací podíl částkou 1.958.500,- Kč. K aktivům žalované připočetl mimo jiné hodnotu členského podílu v Bytovém družstvu U Jezera 2034 ve výši 2.800.000,- Kč, jak ji znalec stanovil ke dni zániku SJM, do aktiv žalobce zahrnul částku 8.000,- Kč, na kterou znalec ocenil hodnotu auta Škoda Favorit pořízeného za trvání manželství účastníků, které žalobce po rozvodu manželství prodal. Do SJM podle soudu nepatří 741.031,80 Kč, které žalovaná dne 29. 6. 2000 vybrala ze svého spořicího účtu, neboť se nepodařilo prokázat existenci této peněžní částky ke dni právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství. K této částce proto při vypořádání nepřihlédl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 10. prosince 2009, č. j. 53 Co 307,308/2009-919, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku „o věci samé“ tak, že ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobce: 1. rekreační nemovitosti zapsané na LV 3 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Rokycany, k. ú. V., obec Vejvanov, a to budovu č. p. 8 – objekt k bydlení, pozemek parc. č. 20/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 877 m2, pozemek parc. č. 20/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 55 m2 a pozemek parc. č. 101 – zahrada o výměře 1.225 m2 a veškeré příslušenství k nemovitosti náležející, vše v hodnotě 830.000,- Kč, 2. přívěsný vozík, výroba J. Podlešák, České Budějovice, VIN Code TK9205TTTX2BP30666, RZ 31 ABA 04, rok výroby 1999 v hodnotě 5.000,- Kč, 3. osobní automobil Škoda Favorit 136L, RZ AEJ 62-43 v hodnotě 8.000,- Kč – celkem věci v hodnotě 843.000,- Kč; do výlučného vlastnictví žalované: 1. hodnotu členského podílu v Bytovém družstvu U Jezera 2034 se sídlem U Jezera 2034/28, Praha 5, Stodůlky, vztahujícího se k bytu č. 32 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 10. patře domu čp. 2034 v Praze 5, Stodůlkách, U Jezera 28, ve výši 2.800.000,- Kč a 2. úspory 741.030,80 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 3.541.030,80 Kč a uložil jí povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl částkou 1.455.365,90 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že SJM účastníků zaniklo 14. 3. 2001, a k tomuto dni byly zjišťovány hodnoty věcí, jež účastníci nabyli za trvání manželství a tvořily SJM. S jeho vypořádáním, jak je provedl soud prvního stupně, se neztotožnil. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy do vypořádání nezahrnul členský podíl v Družstvu vlastníků garáží LUKA ve výši 300.000,- Kč, neboť členkou družstva byla pouze žalovaná. Do vypořádání naopak zahrnul mimo jiné společné úspory účastníků ve výši 741.031,80 Kč. Shrnul, že masa SJM činila 4.384.031,80 Kč (polovina tedy 2.192.015,90 Kč) a při respektování zásad plynoucích z §149 odst. 2 obč. zák. toto SJM vypořádal tak, jak plyne z výrokové části jeho rozsudku.
Odvolací soud stanovil výši hodnoty členského podílu v Bytovém družstvu U Jezera částkou 2.800.000,-Kč ke dni 14. 3. 2001; odmítl odvolací argumentaci žalované, že tento byt neměl být do SJM zahrnut, neboť byl a nadále je ve vlastnictví družstva. Žalovaná podle něj přehlíží, že „není vypořádáván družstevní byt“, ale majetková hodnota práv a povinností spojená s členstvím v bytovém družstvu, za kterou by bylo možno členský podíl převést na jinou osobu.
Ohledně obnosu 741.0031,80 Kč odvolací soud konstatoval, že jde evidentně o společné úspory účastníků, uložené původně na účtu vedeném na jméno žalobce u Československé obchodní banky; žalovaná využila své dispoziční právo a opakovaně je převedla na jiné účty, a 29. 6. 2000 zmíněnou sumu peněz vyzvedla. Nevěrohodnou shledal její výpověď, že peníze uložila do domácího trezoru a po návratu z dovolené zde již nebyly, a její další výhrady; kromě jiného poukázal na to, že ztrátu peněz neoznámila policii. Tvrzení žalobce ohledně úspor a toho, jak s nimi bylo naloženo, shledal naopak věrohodným, zvláště s ohledem na obsah jeho podání z ledna 2001, resp. vyjádření k žalobě ohledně řízení o zrušení práva společného nájmu bytu, v němž poukazoval na to, že žalovaná má k dispozici 750.000- Kč v hotovosti a má možnost si za ně v Praze opatřit jiný byt.
Pokud jde o částku 8.000,- Kč, tj. hodnotu osobního auta zn. Škoda, kterou odvolací soud započítal do objemu prostředků přikázaných ze SJM žalobci, odkázal na znalecký posudek a odmítl odvolací námitku žalované, že tento vůz nebyl oceněn ke dni zániku SJM.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř.
První námitkou napadá výrok odvolacího soudu, jímž do jejího vlastnictví přikázal hodnotu členského podílu v tamním bytovém družstvu a jeho právní závěr ohledně hodnoty tohoto podílu. S poukazem na dodatek znaleckého posudku znalce Ing. Luďka Nováka z 28. 3. 2008 uvádí, že tato hodnota byla stanovena k uvedenému datu, což je naprosto chybný postup; vypořádání SJM se provádí v cenách platných ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, byť se postupuje podle předpisů platných ke dni ocenění. Toto ocenění znalec provedl podle posudku č. 1744 a hodnotu členského podílu stanovil částkou 1.250.000,- Kč ke dni právní moci rozsudku o rozvodu. V této souvislosti dovolatelka zdůrazňuje jednak logický výklad §149 obč. zák., jednak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 522/2005 a 22 Cdo 3285/2007; k tomu uzavírá, že by bylo nelogické a pro účastníka nespravedlivé, jestliže by u movitých a nemovitých věcí bylo vypořádání prováděno podle stavu ke dni právní moci rozsudku o rozvodu, zatímco v případě hodnoty členského podílu v družstvu by bylo vypořádání provedeno podle hodnoty stanovené ke dni vypracování znaleckého posudku. Odvolací soud tedy vyšel z chybného znaleckého posudku, takže řízení zatížil vadou mající za následek poškození žalované a zvýhodnění žalobce.
Druhá námitka se týká rozhodnutí, kterým soud přikázal žalobkyni úspory 741.030,80 Kč; tento jeho závěr opět nemá oporu v provedeném dokazování. Nejen že chybí důsledné zdůvodnění, podle čeho odvolací soud stanovil přesně tuto částku, z jakých důkazů pro to vycházel a že s těmito penězi ke dni rozvodu disponovala sama žalovaná, ale nedbal jednoty v jejích tvrzeních, zatímco žalobce výpovědi o výši částky měnil. Odvolací soud v tomto směru opřel svůj závěr o pouhé spekulace, neuvedl žádný odpovídající důkaz použitelný podle části třetí, hlavy druhé o. s. ř., přičemž nemůže být důvodem takového rozhodnutí pouhá skutečnost, že se žalobkyně o „krádeži peněz“ nezmínila ve svém návrhu na rozvod manželství. Důrazně se proto ohrazuje proti tomu, že by s těmito penězi disponovala sama a trvá na tom, že je v době rozvodu manželství v držení neměla; bylo by proto kuriózní, aby jí soud přikázal do vlastnictví věc, kterou nikdy ke dni rozvodu nedržela. V důsledku „nabytí“ této hodnoty (a v kombinaci s pochybením soudu stran hodnoty členského podílu) jí soud přiřkl nesprávné hodnoty ve výši 2.391.030,80 Kč, což ji a její dítě ve svých důsledcích přivádí na pokraj životního krachu. K tomu dovolatelka podotýká, že odvolací soud v odvolacím řízení neprovádí dokazování; jestliže však rozhodl na základě svých pouhých domněnek, tedy bez jakéhokoliv dokazování, nelze než tuto vadu odstranit v rámci dovolacího řízení.
Třetí námitka se týká hodnoty osobního auta Škoda Favorit, již znalec stanovil částkou 8.000,- Kč. Rovněž tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Nejen že znalec tento vůz neměl možnost vidět, ale soud se nevypořádal s tím, že ač v závěru znaleckého posudku je časová cena auta uvedena částkou 41.800,- Kč, je následně, s odkazem na nečitelný a nezdůvodněný tzv. koeficient prodejnosti, snížena o 33.800,- Kč. S tímto rozporem se odvolací soud vůbec nevypořádal.
V dodatku dovolání se žalovaná domáhá posouzení a vyjádření k tomu, zda lze vůbec tržně vypořádat byt za okolností: 1) Družstevní byt získali bývalí manželé od státu za vklad 60.000,- Kč do družstva, tržně ho tedy nekupovali a nevložili do něho prostředky ze SJM. 2) Nejedná se o převod bytu ani o přechod bytu, ale o zánik členství žalobce, když vypořádání zániku členství řeší obč. zák. v §714 a §705 odst. 2 a stanovy družstva. 3) Žalobce se z bytu odstěhoval v roce 2003, prokazatelně neplatil nájem a nepodílel se na platbách do fondu oprav. 4) O bytě již „právoplatně“ rozhodl tamní soud bez jakéhokoliv tržního vypořádání (v této souvislosti klade otázku, „proč by žalobce měl mít nárok na náhradní byt a ještě tržní vypořádání“). V souvislosti s tím dále připomíná, že družstevní byt není v osobním vlastnictví, nelze jím ručit v bance a nelze si „na něj“ obstarat úvěr; sama má podprůměrný plat a bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby z družstevního bytu žalobce vyplácela „tržně“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu „v napadeném výroku I.“ a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
K vypořádání a ocenění členského podílu v bytovém družstvu:
Skutečnost, že členský podíl v bytovém družstvu spojený s právem užívat družstevní byt je majetkovou hodnotou, kterou je třeba v případě zániku společného jmění manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, vypořádat, vyplývá z konstantní judikatury. Již ve stanovisku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, poř. č. 42 (dále jen R 42/1972) Nejvyšší soud uvedl, že členský podíl v bytovém družstvu je majetkovou hodnotou, ke které soudy při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů musí přihlédnout stejně jako k jiným majetkovým hodnotám, které jsou rozvedeným manželům společné a navazují na jejich spotřební společenství. Z této premisy vychází i dále citovaná judikatura. Samotná skutečnost, že žalobce poté, co se odstěhoval a tak zaniklo jeho právo v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet, nemá na určení hodnoty členského podílu vliv. Přitom vypořádání hodnoty členského podílu se podle konstantní soudní praxe, vycházející z R 42/1972 provádí až v rámci vypořádání společného jmění manželů, nikoliv již v rámci rozhodování o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, jakož i o tom, kdo z bývalých manželů bude jako člen družstva dále nájemcem bytu (§705 odst. 2 obč. zák.).
V řízení o vypořádání společného jmění manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož součástí je i hodnota členského podílu, nelze při stanovení její výše vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu, jde o hodnotu, jejíž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Soubor“ – č. C 1528). Je však třeba vyložit, co je třeba rozumět „rozhodnou dobou“ pro ocenění členského podílu.
Soudy v projednávané věci vyšly z judikatury Nejvyššího soudu, podle které platilo: „Také při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva - se vychází ze stavu tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, avšak z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává“ (např. rozsudek ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004). Od tohoto právního názoru se velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu odchýlil v rozsudku ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, a vyslovil: „Je-li však předmětem vypořádání členský podíl v bytovém družstvu, který již - ať na základě dohody či rozhodnutí soudu - připadl jen jednomu z manželů, který jako výlučný člen družstva je oprávněn nadále byt užívat, pak představuje členský podíl majetkovou hodnotu, se kterou může nadále výlučný člen družstva disponovat již od okamžiku zrušení společného členství v družstvu. Tímto okamžikem je zřejmá hodnota toho, čeho se v důsledku zrušení společného členství jednomu z bývalých manželů - společných členů družstva dostalo, stejně jako je zřejmé, o co se majetek druhého zmenšil. Proto je třeba při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva - vyjít ze stavu (tj. stavu družstevního bytu) i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu“.
V dané věci bylo právo společného nájmu družstevního bytu zrušeno a členský podíl byl přikázán žalované jako výlučné člence družstva rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 28 C 133/2001. Soud prvního stupně ocenil hodnotu členského podílu pro účely vypořádání částkou 2.800.000,- Kč; vyšel z posudku znalce Ing. Luďka Nováka (č. l. 598 a násl.), který byt oceňoval podle jeho stavu v den zániku společného jmění a cen dosažitelných k 28. 3. 2008, tedy ke dni ocenění. Namístě však bylo vyjít ze stavu družstevního bytu i obvyklé ceny členského podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu, tedy ke dni, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 28 C 133/2001. Odvolací soud pak vyšel z obdobné úvahy jako soud prvního stupně a částku takto zjištěnou zahrnul do vypořádání; jeho rozhodnutí tak v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K námitce, „proč by žalobce měl mít nárok na náhradní byt a ještě tržní vypořádání“: V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 5231/2008, i v usnesení ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1183/2008, uveřejněných např. v ASPI, vyslovil dovolací soud názor, podle kterého soudy při vypořádání společného jmění manželů k tzv. právu bydlení osoby, které svědčilo právo bydlení do zajištění bytové náhrady, správně nepřihlédly v situaci, kdy oprávněná osoba byt po jejím svémocném vyklizení osobou povinnou neužívala a povinná oprávněnému bytovou náhradu nezajistila.
Závěry uvedené judikatury jsou aplikovatelné i v dané věci. Žalobce se odstěhoval z bytu, ve kterém tak nebydlí, přičemž žalovaná žalobci bytovou náhradu nezajistila. Postup odvolacího soudu, který při zjišťování obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů vycházel ze skutečnosti, že hodnota tohoto členského podílu není zatížena tzv. právem bydlení žalobce, je třeba považovat za správný.
K otázce zahrnutí částky 741.031,80 Kč do vypořádání:
Nelze přisvědčit názoru, že odvolací soud učinil skutková zjištění k této otázce, aniž by provedl dokazování. Odvolací soud provedl mimo jiné důkaz spisy Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 13 C 11/2000 a sp. zn. 28 C 133/2001, a své závěry zjevně opřel o obsah těchto spisů. Je sice skutečností, že v odůvodnění rozsudku na tyto spisy výslovně neodkázal, nicméně nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. V dané věci nebylo hodnocení důkazů zjevně nepřiměřené.
Zmíněnou částku měla žalovaná vybrat bez souhlasu žalobce z účtu; poté – podle tvrzení žalované – měla za nezjištěných okolností zmizet z trezoru, kam ji žalovaná uložila. Soud prvního stupně v této souvislosti učinil zjištění, že „bylo prokázáno, že ke dni 29. 6. 2000 žalovaná měla v držení částku ve výši 741.031, 81 Kč“, nebylo však prokázáno, že by byly na účtu k 17. 3. 2001 společné prostředky. Odvolací soud pak provedl důkaz obsahem spisů Obvodního soudu pro Prahu 8 a na základě takto doplněného dokazování učinil závěr, že žalované se nepodařilo dokázat, jak se zmíněnou částkou naložila. Proto odvolací soud vyšel z toho, že ke dni zániku SJM měla žalovaná uvedenou částku u sebe, a tak ji zahrnul do vypořádání.
Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (§145 obč. zák.).
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (§40a obč. zák.).
Jestliže jeden z manželů nakládal s věcí nebo úsporami, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, způsobem, který je v rozporu s ustanovením §145 odst. 2 obč. zák., pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas (jestliže nakládání s majetkem spočívá v právním úkonu, pak způsobem uvedeným v §40a obč. zák.), nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat. Přikázání peněžních prostředků na účtu v peněžním ústavu některému z účastníků výrokem rozsudku však nepřichází v úvahu, jestliže ke dni zániku společného jmění tyto prostředky na účtu již nebyly uloženy. Jestliže účastník peníze z účtu bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do společného jmění účastníků a vypořádat ji. Přitom však není třeba, aby povinnost prvého účastníka tuto částku do společného majetku nahradit byla vyslovena výrokem rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, Soubor č. C 45) .
Důsledky takového nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., musí to jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže tedy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání společného jmění nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil nebo mu byly odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). I v tomto případě je třeba k těmto peněžním prostředkům přihlédnout při vypořádání, a to k tíži toho, kdo s nimi protiprávně nakládal. Je totiž třeba vyjít i z toho, že nebýt protiprávního nakládání s penězi, ke ztrátě by nedošlo.
Nicméně v dané věci bylo nepochybně zjištěno, že žalovaná zmíněný obnos měla k dispozici a přitom ani netvrdila, že by jej vynaložila v rámci obvyklé správy společného majetku. Odvolací soud pak na základě obsahu spisů, jimiž provedl důkaz, konstatoval, že žalovaná tyto prostředky „měla v držení i ke dni zániku SJM“. Hodnocení důkazů zmíněných v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (podání, protokoly a jiné listiny ze zmíněných spisů) tak není zjevně nepřiměřené a dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., tak není dán. Lze poznamenat, že i kdyby bylo prokázáno, že peníze „zmizely“ z trezoru za okolností uvedených žalovanou, pak by to – vzhledem k právnímu názoru uvedenému shora – za předpokladu, že s penězi nakládala bez souhlasu žalobce, nic neměnilo na správnosti vypořádání této částky v její neprospěch.
K ocenění automobilu zn. Favorit:
Jestliže odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768). Nejvyšší soud pak již v usnesení uveřejněném jako R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Ve vztahu k tomuto automobilu je rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující, a do úvahy by tak přicházela přípustnost dovolání za podmínek §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatelka však žádnou takovou otázku, která by navodila zásadní význam této části rozhodnutí, neuvedla a dovolací soud ji ani neshledal. Proto se touto dovolací námitkou nemohl zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je – byť zejména vzhledem ke změně judikatury dovolacího soudu - důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu