ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.900.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 900/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. S. zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 9/88, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2003, č. j. 14 Co 181/2002-477, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2003, č. j. 14 Co 181/2002-477, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. května 2001, č. j. 45 C 9/88-459, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 21. 5. 2002, č. j. 45 C 9/88-459, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů (dále „BSM“) tak, že „z věcí náležejících do BSM“ přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně pod bodem I. písm. A) „zůstatkovou hodnotu členského podílu družstevního bytu č. 13 v B. ke dni zániku práva společného užívání družstevního bytu ke dni 3. 11. 1987 v částce 34 672,- Kč,“ a dále věci specifikované pod písm. B) a C), celkem věci v částce 179 142,- Kč. Žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví pod bodem II. písm. A) hodnotu osobního automobilu zn. Škoda 120 GLS, v částce 19 500,- Kč, pod písm. B) nemovitosti v něm specifikované a pod písm. C) televizor zn. Zanussi, celkem věci v částce 332 880,- Kč. Pod bodem III žalovanému uložil, aby na dorovnání podílu uhradil žalobkyni částku 76 694,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze 4. 12. 2003, č. j. 14 Co 181/2002-477, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o přikázání věcí žalobkyni, ve výroku o přikázání věcí žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně v označení nemovitostí a údaji o jejich hodnotě tak, že nemovitosti specifikoval včetně soudem prvního stupně opomenutého pozemku, na kterém se nachází vypořádávaná stavba rodinného domu, a jeho příslušenství, s celkovou hodnotou 115 200,- Kč, a uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na vyrovnání podílu 15 706,- Kč. Dále rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 26. 8. 1986. Rozsudkem soudu prvního stupně z 30. 3. 1987, č. j. 31 C 550/86-15, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z 25. 8. 1987, sp. zn. 16 Co 326/87, který nabyl právní moci 3. 11. 1987, bylo zrušeno právo společného užívání účastníků k družstevnímu bytu č. 13 v domě č. 30 v B. s tím, že byt bude nadále jako členka družstva užívat žalobkyně a žalovanému bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů poté, co mu bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. K vypořádání BSM dohodou účastníků nedošlo a návrh na jeho vypořádání podala žalobkyně u soudu 15. 1. 1988. Soudy obou stupňů vzhledem k datu zániku BSM ke dni 26. srpna 1986 vypořádaly BSM účastníků podle §149 a §150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále ObčZ). Měly za to, že podíly obou účastníků jsou stejné, ceny movitých věcí a nemovitosti přikázané žalobkyni zjistily ze znaleckých posudků. Cenu nemovitostí přikázaných žalovanému odvolací soud oproti soudu prvního stupně snížil z částky 300 000,- Kč na 115 200,- Kč. Vycházel z toho, že ke dni vypořádání nemá dům v důsledku devastace „nezaviněné výlučně některým ze spoluvlastníků“ prakticky žádnou cenu a uvedená částka představuje podle znaleckého posudku cenu pozemků a příslušenství. Shodně dospěly soudy obou stupňů k závěru, že ke dni zániku práva společného užívání předmětného družstevního bytu, když tím došlo také k zániku společného členství, je třeba vypořádat zůstatkovou hodnotu členského podílu v družstvu. Ta podle zprávy Stavebního bytového družstva v D. v B. činila k tomuto dni 34 672,- Kč. Podle tehdejší právní úpravy byla dispozice s členským podílem omezena souhlasem bytového družstva a v kladném případě byla možná jen za částku danou zůstatkovou hodnotu členského podílu. Závěr, že před účinností obchodního zákoníku, tj. před 1. 1. 1992 nelze uvažovat o obvyklé ceně, tj. ceně, kterou by bylo možno dosáhnout při jeho převodu, vyplývá podle odvolacího soudu jak z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 717/99, na který poukázal již soud prvního stupně, tak z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 726/2001, když v obou těchto rozhodnutích je uvedeno, že zůstatková hodnota členského podílu není od 1. 1. 1992 v platném právu upravena.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a to pokud jde o cenu členského podílu družstevního bytu. Vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně vypořádaly práva a povinnosti účastníků v souvislosti se zrušením práva společného nájmu družstevního bytu, pokud vycházely ze zůstatkové hodnoty členského podílu. Podle žalovaného je třeba vycházet z ceny obvyklé, kterou by bylo možné v rozhodné době za převod majetkových práv dosáhnout a která respektuje reálné ekonomické vztahy. Žalovaný dovozuje, že „i když došlo ke zrušení společného nájmu družstevního bytu, kdy jeden z manželů zůstává nájemcem a členem družstva, dochází jen k redukci členství a v daném případě jeho členství v družstvu nezaniklo.“ Namítá, že počínaje dnem účinnosti odchodního zákoníku právní úprava nezná pojem zůstatková hodnota členského podílu a z této hodnoty „není tedy možné při vypořádání BSM nyní SJM vycházet.“ Tím, že z uvedené hodnoty soudy obou stupňů vycházely, došlo při vypořádání k porušení rovnosti podílů účastníků a zvýhodnění žalobkyně, která se stala výlučnou členkou bytového družstva a jediným nájemcem družstevního bytu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že v daném případě nedošlo k zániku práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu, ale k zániku práva společného užívání bytu, čímž současně zaniklo členství žalovaného v družstvu. To je výslovně uvedeno i v rozsudku soudu prvního stupně z 30. 3. 1987, sp. zn. 31 C 550/89. Proto soudy správně vypořádaly zůstatkovou hodnotu členského podílu, neboť tržní hodnota by připadala v úvahu, jen pokud by došlo k zániku práva společného nájmu po 1. 1. 1992. To vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2428/2000. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu jen pokud jde o cenu členského podílu družstevního bytu. I když odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v hodnotě nemovitostí a věcí přikázaných žalovanému a ve výši částky, kterou uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu, ve vztahu k ceně členského podílu družstevního bytu oba soudy shodně vycházely ze zůstatkové hodnoty členského podílu v částce 34 672,- Kč. V dovoláním napadené části rozsudek odvolacího soudu tak není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, poněvadž soudy obou stupňů řešená právní otázka správného ocenění členského podílu ve stavebním bytové družstvu ke dni zániku společného práva užívání družstevního bytu manžely a jejich společného členství v družstvu v rámci vypořádání BSM, jestliže uvedené právo a společné členství v družstvu zaniklo před 1. 1. 1992, je zásadní povahy, dovolací soud ji dosud neřešil a její zodpovězení Nejvyšším soudem má zobecňující význam pro právní praxi.
Otázkou, „zda při stanovení hodnoty, které se dostává účastníkům řízení o vypořádání společného jmění manželů, je třeba vycházet z tzv. účetní zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nebo z tzv. tržní hodnoty členského podílu“, se zabýval velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, kterým sjednotil soudní praxi v tom smyslu, že v případě zániku společného nájmu družstevního bytu manžely a jejich společného členství v bytovém družstvu v rámci vypořádání BSM může být jen členský podíl, jehož hodnotu je třeba vyjádřit obvyklou (tržní) cenou a nikoliv zůstatkovou hodnotou členského podílu nebo hodnotou vypořádacího podílu, a to proto, že „ pojem „zůstatková hodnota členského podílu“ počínaje dnem 1. ledna 1992, tj. počínaje účinností zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platná právní úprava družstev nezná“ a vypořádací podíl, který je odrazem hospodářské bilance družstva, se váže k zániku členství v družstvu, nikoli k tzv. přeměně členství, jak je tomu v případě, kdy jeden z manželů zůstává nájemcem bytu a členem družstva.
Členský podíl ve stavebním bytovém družstvu je a byl obecně předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kteří byli společnými členy bytového družstva a jejichž společné právo užívání či nájmu družstevního bytu a jejich společné členství ve stavebním bytovém družstvu zaniklo. Tak je tomu nejen v současnosti podle platné právní úpravy, ale bylo tomu tak i v době, která je určující pro vypořádání účastníků v daném řízení, tj. za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (§868 ObčZ v návaznosti na čl. VIII. odst. 5 zákona č. 91/1998 Sb.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 45, svazek 1, podle kterého „jestliže bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1. lednem 1992, je třeba v řízení o vypořádání takového spoluvlastnictví aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
Po sjednocení judikatury výše označeným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu již není sporu o tom, že v těch případech, kdy došlo k zániku společného nájmu družstevního bytu manželů a jejich společného členství v družstvu po 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti obchodní zákoník, je při vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, nyní společného jmění manželů, určující obvyklá cena členského podílu. Sporným zůstává, zda by měla být tato cena určující i pro dosud nevypořádané právní vztahy manželů v případě, jako je tento, kdy se podle právní úpravy platné v době zániku BSM účastníků vycházelo ze zůstatkové hodnoty členského podílu.
Při řešení této otázky není důvodu nevycházet z právního názoru, který Nejvyšší soud zaujal v odvolacím soudem zmiňovaném rozsudku z 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2244/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 334, svazek 4, podle kterého „v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, se při stanovení těchto majetkových práv vychází z ceny obvyklé, a to ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu“. Citovaný právní názor je v daných souvislostech třeba interpretovat v souladu s obecně zastávaným principem oceňování majetku v rámci řízení o vypořádání BSM. Právní praxí je obecně přijímáno, že při oceňování vypořádávaného majetku se vychází z jeho stavu v době zániku BSM, avšak z cen odpovídajících – ať již podle obecně závazných cenových předpisů či vývoje cen platných v době, kdy se provádí vypořádání. Jinými slovy - sporná vypořádávaná věc či majetek účastníků se ocení tak, jak se oceňují v současnosti, přičemž se nevychází z jejich současného stavu, ale ze stavu, kdy spoluvlastnictví účastníků zaniklo. Shodný právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 496, svazek 6, kdy uvedl, že „při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání“. V daném případě, kdy vypořádávaným majetkem je členský podíl, je třeba vzít zřetel na zvláštnosti úpravy zániku společného práva společného nájmu manželů k družstevnímu bytu a jejich členství v družstvu a tedy v souladu s výše citovaným judikátem (C 334) obdobně vycházet ze stavu členského podílu v jeho kvantitativní i kvalitativní podobě v době zániku společného členství manželů v družstvu.
Mezi významná hlediska pro hodnocení stavu členského podílu ve stavebním bytovém družstvu nepochybně patří především stav či kvalita družstevního bytu. Jako se v průběhu času mění ceny věcí v téže kvalitě i kvantitě, ať již vlivem cenových předpisů nebo vlivem nabídky a poptávky, stejně tak se měnila cena či hodnota členského podílu ve stavebním bytovém družstvu. Nejpozději do 1. 1. 1992 odpovídalo tehdejším předpisům i právní praxi, že určující pro ocenění do té doby vypořádávaného členského podílu byla zůstatková hodnota členského podílu. Jestliže však do uvedeného data nedošlo k vypořádání členského podílu mezi manžely (jako je tomu v daném případě), odpovídá již zákonu, aby se při oceňování členského podílu pro účely vypořádání BSM vycházelo z ceny obvyklé. Konkrétně to znamená, že je třeba vycházet z toho, jaká byla hodnota vypořádávaného členského podílu v době rozhodování soudu, kdyby byl ve stavu, v jakém byl v době zániku společného členství bývalých manželů v družstvu. Dovolací soud zkrátka neshledává důvodu, aby při oceňování členského podílu bylo postupováno odlišně od oceňování věcí, např. od oceňování nemovitosti v rámci řízení o vypořádání BSM, kdy je v zásadě rozhodující její stav v době zániku BSM a ocenění se provádí podle cen platných v době rozhodování. Je-li rozhodováno v současnosti, vychází se z cen obvyklých přestože v době, kdy došlo k zániku BSM byly určující ceny dané cenovými předpisy.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v plném rozsahu (tak, jak mu to ukládá ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999. Protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu