ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2507.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2507/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. V., a b) Z. V., obou zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému Domu zdraví „U Pramene“ a. s., se sídlem v Praze 9, Náchodská 646/132, IČO 25717774, zastoupenému JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 116/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. 25 Co 409/2008-240, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. 25 Co 409/2008-240, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2008, č. j. 15 C 116/2007-115, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zřízení věcného břemene spočívajícího v právu jízdy, v rozsahu podle geometrického plánu vypracovaného soudem ustanoveným znalcem, přes pozemek parc. č. 1934/1 o výměře 234 m2 – ostatní plocha, zapsaný na listu vlastnictví č. 3409 pro k. ú. a obec P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk, ve prospěch vlastníka stavby garáže – budovy bez č. p. nebo č. e. stojící na pozemku parc. č. 1929 o výměře 18 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 2233 pro k. ú. a obec P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají ve společném jmění manželů garáž bez č. p./č. e. na st. parc. č. 1929, a další navazující nemovitosti v k. ú. Poděbrady. Žalovaný je vlastníkem domu č. p. 178 na st. parc. č. 1931 a pozemků st. parc. č. 1931 a parc. č. 1934/1 o výměře 234 m2 – ostatní plocha, vše v k. ú. P. Žalobci nemají možnost příjezdu z veřejné komunikace ke garáži přes pozemky ve svém vlastnictví. Do garáže je vjezd pouze ze sousedního pozemku žalovaného parc. č. 1934/1. Tento příjezd ke garáži žalobci užívali a žalovaný jim v tom nebránil. Odmítl jim však dát souhlas ke stavebním úpravám jejich garáže, a stavební řízení proto bylo zastaveno. Žalobci uvedli, že pozemek žalovaného parc. č. 1934/1 mohou užívat, ale mezi účastníky neexistuje žádná smlouva, která by tento vztah upravovala.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný žalobcům v přístupu ke garáži nebrání. Měl za prokázané, že průjezd k předmětné garáži není možný přes nemovitosti žalobců. Věc posoudil podle §151o odst. 3 občanského zákoníku („obč. zák.“) a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle uvedeného ustanovení, neboť žalobci mají se souhlasem žalovaného zajištěný průchod i průjezd do své garáže přes pozemek žalovaného parc. č. 1934/1 v zásadě ve stejném rozsahu, jaký by zajistilo požadované věcné břemeno. Na uvedené nemůže mít vliv, že se nejedná o vztah založený písemnou smlouvou. Požadavek žalobců na zajištění přístupu ke garáži zřízením věcného břemene s poukazem na to, aby měli zajištěnou větší míru právní jistoty, než jim poskytuje vztah závazkový, považoval soud za nedůvodný, nemající oporu v zákoně. Soud tak nemohl vyhovět žalobě, neboť nebyla splněna zákonná podmínka, že přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak. Návrhy žalobců na provedení dalších důkazů zamítl, neboť je považoval za nadbytečné.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 25 Co 409/2008-240, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve prospěch vlastníků stavby – garáže stojící na st. parc. č. 1929 v k. ú. a obci P., zapsané na listu vlastnictví č. 2233 pro k. ú. a obec Poděbrady u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj zřídil věcné břemeno – právo chůze a jízdy osobním automobilem po pozemku parc. č. 1934/1 v k. ú. a obci P., zapsaném na listu vlastnictví č. 3409 pro k. ú. a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 2240-9932/2009 zpracovaném a ověřeném Ing. E. S. a odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk dne 30. 7. 2009 pod č. 737/09, který učinil nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok pod bodem I). Výrokem pod bodem II. uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 8.750,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že pouhá skutečnost, že vlastník pozemku, tj. žalovaný, průjezd žalobců pouze trpí, není sama o sobě důvodem k zamítnutí žaloby. Při posouzení věci vyšel se závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutích ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, a ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, podle kterých nemůže soud zřídit věcné břemeno nezbytné cesty, má-li žalobce zajištěn přístup ke stavbě na základě obligačního práva. Jestliže však takový důvod neexistuje nebo jde-li jen o výprosu, která znamená, že vlastník přilehlého pozemku průchod a průjezd vlastníka stavby jen trpí, aniž vzniklo nějaké právo a vlastník pozemku se brání uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, může se vlastník stavby domáhat zřízení věcného břemene žalobou podle §151o odst. 3 obč. zák. Odvolací soud vzhledem k odlišnému právnímu názoru zopakoval některé důkazy a provedl další důkazy (ohledání na místě samém, důkaz zprávou Městského úřadu Poděbrady z 11. 12. 2008 a znaleckými posudky znalkyně Ing. Evy Soukupové a Ing. Jiřího Švece). Vzal za prokázané, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o nájmu pozemku parc. č. 1934/1 pro zajištění přístupu ke garáži z toho důvodu, že žalovaný trval na tom, že nájemní smlouvu bude možné vypovědět v krátké výpovědní lhůtě. Při ohledání na místě samém zjistil, že garáž je přístupná pouze z pozemku žalovaného parc. č. 1934/1. Ten nenavazuje přímo na veřejnou komunikaci, ale sousedí s pozemkem jiných vlastníků parc. č. 1934/2, který je zastavěný domem, přičemž průchod a průjezd tímto domem mají žalobci zajištěný smluvním věcným břemenem. Ze zprávy Národního památkového ústavu ze 14. 5. 2008 (č. l. 98) a Městského úřadu Poděbrady z 11. 12. 2008 (č. l. 158) soud zjistil, že průchod a průjezd přes dům žalobců č. p. 34 je z hlediska památkové ochrany nežádoucí a není možný i proto, že po značném zásahu do zdiva, ke kterému by došlo při budování průjezdu, se dá předpokládat narušení statiky domu. Odvolací soud vzal za prokázané, že přes dům žalobců č. p. 34 není možné zřídit vjezd a že nemají jinou možnost přístupu ke garáži, než přes pozemek žalovaného. Žalovaný sice jejich průchod a průjezd přes svůj pozemek trpí, ale odmítl s nimi uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene a nájemní smlouvu s ním žalobci neuzavřeli, protože si vymiňoval možnost smlouvu kdykoliv vypovědět. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky §151o odst. 3 obč. zák. pro zřízení věcného břemene práva jízdy a chůze. K vymezení rozsahu věcného břemene provedl důkaz znaleckým posudkem znalkyně Ing. Evy Soukupové a ze dvou předložených variant přístupu vybral tu, která nejméně zatěžuje žalovaného. Nepřisvědčil jeho námitkám, že zaměřený přístup ho nepřiměřeně zatěžuje, neboť nevede těsně kolem zdi žalovaného. Tato námitka byla vyvrácená výslechem znalkyně, která uvedla, že průjezd stanovila v nejnižší možné šířce odpovídající jednomu jízdnímu pruhu (2,5 m) a zachovala ochranné pásmo stavby žalovaného v šíři 0,5 m.
Výši náhrady za zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni odvolací soud stanovil ve výši 8.750,- Kč, přičemž vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Švece. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že tato cena je příliš nízká (žalovaný ji porovnával s cenami sousedních pozemků) a zdůvodnil, že pozemek parc. č. 1934/1 není pozemkem stavebním, ale ostatní plochou. Svým určením a umístěním nemůže sloužit jinému účelu než jako dvůr - komunikační plocha, přes kterou je možné zajíždět nejen ke garáži žalobců, ale i k dalším garážím umístěným na pozemku parc. č. 1938/3 a k prostorám domu žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil §151o odst. 3 obč. zák. Odvolací soud dovodil, že nebyla splněna podmínka uvedeného ustanovení, že je přístup ke garáži žalobců zajištěn jinak. V řízení před soudem prvního stupně však byl prokázán opak, tj. že mezi účastníky existuje ústní dohoda, podle které mají žalobci právo průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaného do garáže v zásadě ve stejném rozsahu, v jakém se domáhají zřízení věcného břemene. Na pozemek žalovaného parc. č. 1934/1 je možné se dostat pouze přes vjezdová vrata žalovaného, od kterých žalobci mají klíče, což bylo rovněž v řízení prokázáno. Ústní dohoda mezi účastníky umožňuje žalobcům procházet a přejíždět přes pozemek žalovaného již po dobu několika let a tento stav trvá. Nejedná se o výprosu, jak uvedl odvolací soud, ale uvedené právo vzniklo na základě ústní dohody výše uvedeného obsahu, uzavřené na dobu neurčitou, zahrnující i právo užívat průjezdová vrata žalovaného a obdržet klíče od nich. V této souvislosti žalovaný uvádí, že navrhoval žalobcům uzavření písemné nájemní smlouvy (čl. 147), kterou odmítli uzavřít s tím, že jim neposkytuje takovou míru jistoty, jako smlouva o zřízení věcného břemene, že budou moci uvedený průjezd užívat i v budoucnosti. Podotýká, že žádný vztah netrvá věčně, ani závazkový, ani vyplývající ze smlouvy o zřízení věcného břemene. Pokud odvolací soud opírá své rozhodnutí o judikát Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, není to na místě, protože judikát svědčí spíše ve prospěch žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobci měli a mají průchod i průjezd přes pozemek žalovaného zajištěn jinak, tj. ústní dohodou, nebyly splněny zákonné podmínky pro zřízení práva věcného břemene podle §151o obč. zák. Požadavek větší právní jistoty vlastníka stavby, na který se odvolává soud druhého stupně, nemá oporu v zákoně.
Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabýval jeho námitkou možnosti zbudování průjezdu ke garáži žalobců přes jejich dům čp. 34 a pozemky parc. č. 1928 a 1930 po provedení určitých stavebních úprav. Vycházel pouze ze zprávy Národního památkového ústavu ze 14. 5. 2008 a z vyjádření Městského úřadu Poděbrady z 11. 12. 2008 (vyžádané v odvolacím řízení). Žalovaný argumentoval tím, že stanovisko Národního památkového ústavu má pouze poradní charakter, a nesouhlasil ani s vyjádřením Městského úřadu Poděbrady, neboť předmětný dům není kulturní památkou. Proto z hlediska památkové péče nemohou být takové stavební úpravy nepřípustné. Nemohou mít vliv ani na vzhled památkové zóny, ve které se stavba nachází, neboť její vzhled by byl zachován, pouze místo vchodových dveří by byly dveře vjezdové. Proti tomuto vyjádření Městského úřadu Poděbrady nemá žalovaný možnost obrany. Z uvedených důvodů navrhoval vyžádání důkazu stanoviskem nadřízeného orgánu památkové péče, který odvolací soud jako nadbytečný neprovedl. Takto odvolací soud nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav, a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle žalovaného je řízení postiženo i další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V odvolacím řízení byly vypracovány dva znalecké posudky - ke stanovení rozsahu věcného břemene a ke stanovení hodnoty věcného břemene. Podle prvního posudku byl rozsah věcného břemene stanoven nad míru nezbytně nutnou. Postačovala by šíře průjezdu 2,20 m a žalovaný by potom zbylou část svého pozemku mohl použít pro parkování vozů. Proto navrhoval provedení revizního znaleckého posudku, v čemž mu odvolací soud nevyhověl. K druhému posudku namítal, že hodnota věcného břemene je nepřiměřeně nízká. Znalec stanovil hodnotu zatíženého pozemku 2x nižší, než byla stanovena cena sousedního pozemku parc. č. 1938/3 jiným znalcem. Poukazoval na to, že oba pozemky jsou vedeny jako pozemky stavební, nejde o ostatní plochu. Není na místě argument, že na předmětném pozemku nelze stavět z důvodu zřízeného věcného břemene. Nelze vycházet ze snížené ceny pozemku, jehož hodnota klesla právě v důsledku zřízení věcného břemene. Rovněž nesprávné je tvrzení, že na pozemku parc. č. 1938/3 jsou garáže, když odvolacímu soudu muselo být známo z jiné věci, kterou rozhodoval ve stejném senátě, že zde je postavená stavba kůlny. Odvolací soud nepřipustil provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaného uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné, neboť vychází z právních názorů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004. Mezi účastníky nebyla uzavřená ústní dohoda o umožnění průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaného, která by byla dostatečným právním důvodem k jeho užívání žalobci. Žalovaný jim pouze užívání pozemku trpí. Nedošlo k uzavření jakékoliv dohody, která by postavila právní vztahy mezi nimi najisto. V řízení byla prokázána neochota žalovaného k uzavření dohody umožňující žalobcům užívat jeho pozemek k příjezdu ke garáži. Výhrady žalovaného vůči znaleckým posudkům nepovažují za oprávněné. Odvolací soud se s nimi vypořádal, znalci k nim byli vyslechnuti a vyjádřili se k nim. Rovněž další námitku žalovaného ohledně nedostatečně zjištěné možnosti průjezdu přes pozemek žalobců, nepovažují za důvodnou. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm.a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek (§151o odst. 3 obč. zák.).
S tvrzením, že žalobci mají zajištěn příjezd ke stavbě na základě ústní smlouvy a svědčí jim tak obligační právo, přichází žalovaný až v dovolacím řízení; v nalézacím řízení s výjimkou ojedinělé zmínky o ústní dohodě (č. l. 36), nic takového netvrdil a nenavrhoval k prokázání dohody důkazy. Naproti tomu v odvolacím řízení tvrdil, že žalobci mají průchod a průjezd „fakticky zajištěn“ se souhlasem žalovaného, který jim v přístupu nebrání (č. l. 134), a později uvedl, že k dohodě mezi stranami nedošlo (č. l. 222). Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že věc posoudil shodně s právním názorem Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), č. C 3689, uvedl, že podmínky pro zřízení práva nezbytné cesty jsou dány i v případě, že vlastník přilehlého pozemku průchod a průjezd vlastníka stavby jen trpí, aniž vlastníku stavby vzniklo nějaké právo. V takovém případě je totiž vlastník stavby v nejistotě ohledně trvání možnosti přístupu ke stavbě, kterému může vlastník pozemku kdykoliv zabránit. Lze dodat, že podobně jsou dány podmínky ke zřízení práva nezbytné cesty i v případě, že vlastník stavby má sice smluvně zajištěn přístup, jestliže vlastník pozemku může smlouvu kdykoliv bez udání důvodů vypovědět.
Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování možnosti zřídit vstup přes dům žalobců vyšel pouze ze zprávy Národního památkového ústavu ze 14. 5. 2008 a z vyjádření Městského úřadu Poděbrady z 11. 12. 2008; nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu stanoviskem nadřízeného orgánu památkové péče. Odvolací soud nezdůvodnil, proč navržený důkaz neprovedl. Stejně tak nevysvětlil, proč nevyhověl návrhu na provedení revizního znaleckého posudku ohledně vymezení i ocenění věcného břemene (viz č. l. 229 a násl.); pouze uvedl, že „v řízení nebudou prováděny žádné další důkazy“ (č. l. 230).
Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o. s. ř.). V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné jasně vyloží, proč neprovedl i další důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže soud neprovedl navržený důkaz a v rozhodnutí nevyložil, proč jej neprovedl, trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, Soubor č. C 2086). Protože odvolací soud nevysvětlil, proč navržené důkazy neprovedl, je touto vadou postiženo i toto řízení.
Dovolání je důvodné, pokud polemizuje se způsobem určení náhrady za zřízení věcného břemene. Výši náhrady soud stanovil na základě posudku znalce Ing. Jiřího Švece (č. l. 199 a násl.). Ten sice konstatoval, že výše náhrady pro tento případ není stanovena žádným předpisem, nicméně ji nakonec určil podle pravidel vyplývajících z §18 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a to tak, že stanovil roční užitek vyplývající z věcného břemene a násobil jej „maximální možnou uvažovanou hodnotou 5 let“. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu však při stanovení výše náhrady vychází z jiných hledisek, která souhrnně uvádí rozsudek ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008, Soubor č. C 9326, a též rozsudek ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, publikovaný v ASPI:
„V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007, publikovaném v ASPI, dovolací soud konstatoval, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. nelze vycházet jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene, ale je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena a k újmě postihující vlastníka pozemku. Tyto závěry jsou přiměřeně použitelné i pro zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. Nelze přehlédnout, že rozhodnutím soudu dochází k trvalému omezení vlastnického práva vlastníka pozemku. Je tedy třeba vycházet nejen z obvyklé ceny pozemku, ale je třeba zvážit konkrétní okolnosti, za kterých stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese.
Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. tak nelze vycházet ani z ceny věcného břemene určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná. Proto je při stanovení výše náhrady nutné přihlížet ke všem okolnostem věci. Je třeba zejména zvážit, proč stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady - práva cesty svědčící žalobci - zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že právo cesty se zřizuje bez časového omezení (i když není v konkrétní věci vyloučeno ani jeho zřízení na určitou dobu - srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. října 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04). Stanovení výše náhrady je tak na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna“.
V projednávané věci vyšel odvolací soud z posudku znalce, který ocenil právo odpovídající věcnému břemeni v podstatě podle cenového předpisu. I když samotné stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní. Při stanovení výše náhrady v této věci se odvolací soud nezabýval skutečným omezením vlastníků zatíženého pozemku (nakolik jim zřízení věcného břemene ztíží nebo znepříjemní užívání jejich nemovitostí), ani tím, jaký bude mít zřízení věcného břemene vliv na obvyklou cenu jejich nemovitostí. Při zjišťování výše náhrady nevycházel z náležitých kritérií a jeho rozhodnutí v této části tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu