ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2568.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2568/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) M. S., B) M. S. a C) M. T., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. S. a 2) J. S., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 6 C 83/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2003, č. j.18 Co 30/2003-301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k níže uvedeným nemovitostem a jejich přikázání do podílového spoluvlastnictví žalobců s tím, že společně a nerozdílně zaplatí žalovaným jejich podíly v penězích.
Okresní soud Plzeň – jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2002, č. j. 6 C 83/98-277, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to k domu čp. 339 na pozemku st. p. č. 324, k pozemku st. p. č. 324, k pozemkům st. p. č. 1467 a st. p. č. 1468, k pozemku zapsanému ve zjednodušené evidenci – parcely původ. pozemkového katastru (PK) p. č. 206/2 (část), vše zapsáno na LV č. 1140 pro obec a k. ú. S. a k pozemku p. č. 206/2 zapsanému na LV č. 2661 pro obec a k. ú. S. u Katastrálního úřadu P.“. Výrokem pod bodem II. „dům čp. 339 na pozemku st. p. č. 324, pozemek st. p. č. 324, pozemky st. p. č. 1467 a 1468 a nově vytvořený pozemek p. č. 206/2 podle geometrického plánu č. 1502 – 6/2002 potvrzeného Katastrálním úřadem P. dne 1. 2. 2002 pod č. 37/02, vše v obci a k. ú. S.“ přikázal „do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to M. S., podílem 8/14 z celku, M. S. podílem 3/14 z celku a M. T., r. č. 765814/2085 podílem 3/14 z celku“. Výrokem pod bodem III. přikázal „nově vytvořený pozemek p. č. 206/55 podle geometrického plánu č. 1502 – 6/2002 potvrzeného Katastrálním úřadem P. dne 1. 2. 2002 pod č. 37/02 do výlučného vlastnictví J. S.“. Výrokem pod bodem IV. vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí návrh v části, „která se týká pozemku p. č. 206/2 (část) zapsaného ve zjednodušené evidenci – parcely původ. pozemkového katastru (PK) na LV č. 1140 pro obec a k. ú. S. u Katastrálního úřadu P.“. Výroky pod body V., VI., VII. a VIII. žalobcům uložil povinnost vypořádat spoluvlastnické podíly žalovaných tak, že žalobce A) uhradí žalovanému 1) částku 377.165,- Kč, žalobce B) uhradí žalovanému 1) částku 141.437,- Kč, žalobkyně C) uhradí žalovanému 1) částku 1.149,- Kč a žalobkyně C) uhradí žalovanému 2) částku 140.292,- Kč, vše do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Výroky pod body IX. a X. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a žalovaní byli podílovými spoluvlastníky domu čp. 339, a stavebních parcel č. 324, č.1467 a č.1468 v katastrálním území S., a to žalobce A) s podílem 4/12, žalobce B) s podílem 1/8, žalobkyně C) s podílem 1/8, žalovaný 1) s podílem 4/12, a žalovaný 2) s podílem 1/12. K těmto nemovitostem přiléhající pozemek parcelní č. 206/2 se nacházel ve spoluvlastnictví žalobců s celkovým podílem 7/12 a žalovaného s podílem 5/12. Nevyhověl návrhu žalobců, aby uvedené nemovitosti přikázal do jejich podílového spoluvlastnictví každému s podílem jedné třetiny s tím, že žalovaným jejich podíly uhradí v penězích; žalovaní naopak navrhli reálné rozdělení nemovitostí za současného zřízení věcných břemen čerpání vody ze studny umístěné na zahradě č. 206/2 a elektrické přípojky ve prospěch nově vytvořeného pozemku. Soud vyšel z §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a s přihlédnutím ke způsobům vypořádání, majícím zde stanovené pořadí, dospěl na základě znaleckých posudků k závěru, že ze sporných nemovitostí je reálně dělitelný toliko pozemek č. 206/2 o výměře 2.008 m². Na základě geometrického plánu Ing. J. Z. část tohoto pozemku o výměře 955 m² pod č. 206/55 přikázal do vlastnictví žalovaného 1) a druhou část o výměře 1.053 m² vypořádal jeho přikázáním žalobcům, kterým přikázal též dům čp. 339 se stavebními parcelami č. 324, 1467 a 1468, a stanovil výši přiměřené náhrady, kterou byli žalobci uznáni povinnými uhradit žalovaným podle ocenění provedeného znaleckým posudkem. Námitku žalobců, nesouhlasících s reálným rozdělením zmíněného pozemku, že takto nebude účelně využit jako zahrada, jak byl dosud užíván, neshledal opodstatněnou.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců i žalovaných (odvolání žalovaných směřovalo toliko do výroku o nákladech řízení), rozsudkem ze dne 11. června 2003, č. j. 18 Co 30/2003-301, změnil rozsudek soudu prvního stupně kromě výroku v odstavci IV. tak, že výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to k domu čp. 339 na pozemku st. p. č. 324, k pozemku st. p. č. 324, k pozemkům st. p. č. 1467 a st. p. č. 1468, vše zapsáno na LV č. 1140 pro obec a k. ú. S. a k pozemku p. č. 206/2 zapsanému na LV č. 2661 pro obec a k. ú. S. u Katastrálního úřadu P.“. Výrokem pod bodem II. „dům čp. 339 na pozemku st. p. č. 324, pozemek st. p. č. 324, pozemky st. p. č. 1467 a 1468 jakož i nově vytvořený pozemek p. č. 206/2 podle geometrického plánu č. 1502 – 6/2002 potvrzeného Katastrálním úřadem P. dne 1. 2. 2002 pod č. 37/02, vše v obci a k. ú. S.“ přikázal „do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to žalobci a) podílem 8/14 z celku, žalobci b) podílem 3/14 z celku a žalobkyni c) podílem 3/14 z celku“. Výrokem pod bodem III. přikázal „nově vytvořený pozemek p. č. 206/55 podle geometrického plánu č. 1502 – 6/2002 potvrzeného Katastrálním úřadem P. dne 1. 2. 2002 pod č. 37/02 do výlučného vlastnictví 1. žalovaného“. Výrokem pod bodem IV. zrušil „výrok rozsudku v odstavci I., pokud jím bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku zapsanému ve zjednodušené evidenci – parcele původ. pozemkového katastru (PK), p. č. 206/2, zapsáno na LV č. 1140 pro obec a k. ú. S.“. Výroky pod body V., VI., VII. a VIII. žalobcům uložil povinnost vypořádat spoluvlastnické podíly žalovaných tak, že žalobce A) uhradí žalovanému 1) částku 377.165,- Kč, žalobce B) uhradí žalovanému 1) částku 141.437,- Kč, žalobkyně C) uhradí žalovanému 1) částku 1.149,- Kč a žalobkyně C) uhradí žalovanému 2) částku 140.292,- Kč, vše do šesti měsíců od právní moci rozsudku.Výroky pod body IX. a X. rozhodl o nákladech řízení. Výrokem pod bodem XI. rozhodl, že „geometrický plán Ing. J. Z. č. 1502-6/2002 ze dne 17. 1. 2002, který byl potvrzen Katastrálním úřadem P. dne 1. 2. 2002 pod č. 37/02, je nedílnou součástí tohoto rozsudku“.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a správnými shledal i jeho právní závěry. K aplikaci §142 odst. 1 ObčZ soudem prvního stupně poukázal zejména na to, že způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví mají zákonem stanovené pořadí, které byl soud povinen respektovat. Zdůraznil, že prvním a přednostním způsobem je reálné rozdělení věci a není-li rozdělení věci dobře možné, nastupuje další způsob, to je přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům V daném případě byl reálně dělitelný jen pozemek č. 206/2 a soud prvního stupně nepochybil, pokud přistoupil k jeho rozdělení při respektování spoluvlastnických podílů účastníků. Správným shledal i přikázání ostatních nemovitostí do vlastnictví žalobců. Při rozhodování o peněžní náhradě spoluvlastnických podílů soud prvního stupně vyšel z ocenění nemovitostí provedeného znaleckým posudkem; na ceně nemovitostí se účastníci řízení shodli, když respektovali i početní chybu ve znaleckém posudku, vzhledem k níž by ale žalovaným příslušela výplata v nepodstatně vyšší částce. Odvolací soud posléze konstatoval, že předmětem jeho přezkumu nebyl výrok soudu prvního stupně pod bodem IV., týkající se pozemku č. 206/2 (část) vedeného na listu vlastnictví č. 1140, vyloučený k samostatnému projednání, který samostatně nabyl právní moci. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ve výroku pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví i k tomuto pozemku, odvolací soud pouze formálně jeho rozsudek změnil podle §220 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), když o případném zrušení podílového spoluvlastnictví k této části pozemku č. 206/2 bude třeba rozhodnout až ve vyloučeném řízení. Rozsudek soudu prvního stupně doplnil o výrok týkající se geometrického plánu jako nedílné součásti rozsudku a změnil výrok o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a namítají, že odvolací soud řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem, přičemž napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když pro otázky v něm řešené existují v právní teorii odlišné výklady. S odkazem na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ shrnuli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S podrobným připomenutím skutkových zjištění a právních závěrů, k nimž soudy obou stupňů v dané věci dospěly, dovolatelé upozorňují na stěžejní zásadu plynoucí z §142 ObčZ, že nikdo nemůže být spravedlivě donucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu zejména za situace, kdy mezi spoluvlastníky není možná dohoda o způsobu užívání nemovitostí a stará se o ně pouze jeden ze spoluvlastníků. Dále připomínají způsoby zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s tím, že právní teorie sice dává přednost rozdělení věci, ale není-li toto rozdělení dobře možné, nastupuje další způsob, to je přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků; zde zdůrazňují, že soud má přihlédnout k tomu, aby věc byla účelně využita. Namítají, že se soudy obou stupňů „držely“ jen jazykového výkladu §142 ObčZ; na této skutečnosti své dovolání zakládají. V této souvislosti shrnují, že rodina žalobců obývající předmětný dům s přiléhajícími pozemkovými parcelami se o nemovitosti starala řadu let včetně investování do oprav a údržby, zatímco žalovaní se o dům nestarali. Problémem se stal pozemek č. 206/2 – zahrada, který je součástí oploceného areálu, souvisejícího s domem. Na polovině zahrady přidělené soudem žalobcům, přiléhající blíže k domu, se nacházejí okrasné stromy, odpadová žumpa a studna. Druhá část, která připadla žalovanému 1), již ale má kulturní a rekreační charakter. Jde o zahradu s ovocnými stromy, trávníkem, záhony; přesto zde žalovaný hodlá vystavět pro svého syna dům. Řešením zvoleným soudem došlo k tomu, že žalobci sice do svého vlastnictví získali dům, ale současně přišli o jeho příslušenství, obvyklé ve středoevropských poměrech, to je o tu jeho část, sloužící jako zahrada k uspokojování jejich osobních potřeb, na něž byli desítky let zvyklí. Dobrali se sice zrušení spoluvlastnictví, ale za cenu, že jim byla odebrána nejdůležitější část předmětného pozemku, to je zahrada, která byla přikázána osobě, která jiný dům se zahradou již vlastní na jiném místě vesnice. Tak došlo k porušení rovnovážného stavu, který předpokládá mít k dispozici dům s vlastní zahradou. Dovolatelé zastávají názor, že v obci je řada míst, kde by mohl žalovaný pro svého syna vybudovat dům po obdržení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl, aniž by musel zasahovat do prostoru, který řadu let tvořil sídlo pro jednu rodinu, odpovídající tradici v místě. Uzavřeli, že rozdělil-li soud předmětný pozemek na dvě části, nesprávně vycházel z pragmatického výkladu zákona, když preferoval jen hledisko dané geometrií. Nevzal v úvahu další nabízející se výklady vztahující se k aspektu „účelné využití věci“ tak, aby pozemek neztratil zásadní význam, to je rekreační a užitkovou funkci s přihlédnutím k tomu, aby každá rodina měla své teritorium. Nesouhlasí ani s výrokem odvolacího soudu, pokud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dodatku dovolání žalobci poukazují na to, že žalovaný 1) v mezidobí podal MÚ S. žádost o povolení stavby domu s kanceláří, prodejnou a sociálním zázemím pro provozovny kamenické dílny včetně dalších staveb pro podnikání na pozemku č. 206/55, ač v řízení před soudem tvrdil, že pozemek využije pro stavbu rodinného domku pro syna, a soud při úvaze o účelnosti rozdělení pozemku patrně z jeho tvrzení vycházel.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Názor, že §142 odst. 1 ObčZ stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity, odpovídá konstantní soudní praxi (viz např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/88, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění zákona. Soud může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné. Je-li takto věc možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které ostatně není rozhodující a navíc se toto kritérium uplatňuje jen při rozhodování o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Od principů vyjádřených v uvedených judikátech se soudy v dané věci neodchýlily. Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit (včetně toho, zda má být rozdělena zahrada o výměře přesahující 2000 m2), je vždy výsledkem individuálního posouzení věci, které nemá obecnější význam a nemůže být důvodem k připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Konečně lze poznamenat, že ke skutečnostem nastalým až po skončení řízení nelze přihlížet (§154 odst. 1 OSŘ).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu