ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2625.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2625/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Z. H. a b) Z. H. , zastoupených JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 6, proti žalovanému Z. S. , zastoupenému JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1234, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 296/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 26 Co 398/2015-416, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, č. j. 26 Co 398/2015-416, se ve výroku pod bodem I., pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a ve výroku pod bodem II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 14 C 296/2012-342, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 757, jehož součástí je budova a kolna bez č. p./ č. ev. v obci a katastrálním území N.. Nemovitou věc se součástmi a příslušenstvím přikázal do společného jmění žalobců, kterým uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 800 000 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 231 716,10 Kč (výrok II.) a České republice – Okresnímu soudu v Benešově plnou náhradu nákladů řízení ve výši a lhůtě stanovené v samostatném usnesení (výrok III.).
O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle §142 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a o náhradě nákladů řízení státu podle §148 odst. 1 o. s. ř. Žalobce považoval za plně úspěšné a přiznal jim právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který v řízení nebyl úspěšný, uložil i povinnost k náhradě nákladů řízení, které vznikly státu. Při hodnocení úspěchu ve věci vzal v úvahu, že žalobci od počátku řízení navrhovali přikázání věci do svého vlastnictví. Později sice připustili další možnosti, jako přikázání věci do vlastnictví žalovaného, případně vypořádání spoluvlastnictví dražbou mezi spoluvlastníky, ale činili tak pouze z toho důvodu, aby umožnili jakékoliv vypořádání vyjma reálného rozdělení věci. Důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. soud neshledal, ačkoliv žalovaný trpí zdravotními potížemi a je již vyššího věku, neboť přesto, že mu soud již při prvním jednání poskytl poučení o předběžném závěru o nedělitelnosti (právní) nemovitosti a znal návrhy žalobců, a byl tedy plně informován, stále trval na reálném rozdělení věci. Právě pro návrh žalovaného na způsob vypořádání soud prováděl složité znalecké dokazování, na něž museli žalobci permanentně reagovat, a docházelo tak ke zvyšování jejich nákladů řízení. Žalovaný získal poměrně vysokou náhradu na vypořádání svého podílu ve výši 800 000 Kč. Za této situace by nebylo spravedlivé, kdyby soud úspěšným žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Podle úspěchu ve věci soud prvního stupně rozhodl i o náhradě nákladů řízení státu, které mu vznikly zaplacením znalečného.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 26 Co 398/2015-416, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích II. a III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že povinnost k náhradě nákladů státu nese každá strana jednou polovinou. Ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud změnu rozsudku soudu prvního stupně v nákladových výrocích II. a III. odůvodnil tím, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje iudicium duplex, ve kterém obě strany mají postavení žalobce i žalovaného, soud není návrhy účastníků vázán, přičemž způsob vypořádání je dán přímo zákonem. Soud uzavřel, že za těchto okolností nelze podle výsledku sporu rozumně posuzovat úspěch či neúspěch jedné ze stran jako předpoklad pro použití §142 a §148 o. s. ř. Proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a náklady řízení státu nese každá ze stran jednou polovinou.
O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle §150 o. s. ř. se zdůvodněním, že žalobci sice byli v odvolacím řízení úspěšní, žalovaný však se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví souhlasil, přičemž preferoval způsob vypořádání, který z hlediska závazné posloupnosti odpovídal zákonné úpravě. Nelze mu proto přičítat k tíži, že se soudy posléze přiklonily k jinému způsobu vypořádání. Tyto důvody považoval odvolací soud za hodné zvláštního zřetele, umožňující nepřiznat jinak úspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu pouze proti části výroku I., kterou byly změněny nákladové výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, a proti nákladovému výroku II., podávají žalobci a) a b) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které i v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení podle úspěchu účastníků ve věci. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně právo na náhradu nákladů řízení v prvním stupni posuzoval podle charakteru řízení (iudicium duplex) a nikoliv podle skutečného úspěchu účastníků ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve vztahu k nároku žalobců na náhradu nákladů řízení. Žalobci byli v řízení plně úspěšní. Před podáním žaloby se bezvýsledně pokoušeli vyřešit vzájemné rozpory se žalovaným dohodou. Od počátku se domáhali zrušení spoluvlastnictví, a protože již v žalobě předpokládali neúčelnost reálného rozdělení nemovitosti, navrhovali její přikázání do svého výlučného vlastnictví. Tento jejich postoj byl neměnný, i když se v řízení vyjadřovali k jednotlivým variantám reálného rozdělení nemovitosti navrhovaných znalkyní a byli ochotni i k vypořádání přikázáním celé nemovitosti do vlastnictví žalovaného, aby se do budoucna vyhnuli problémům s ním.
Odvolací soud ohledně nákladů odvolacího řízení nesprávně aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., ačkoliv důvody pro použití tohoto ustanovení žalovaný v řízení před nalézacími soudy ani netvrdil ani neprokazoval. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces. Žalobci navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soud v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání polemizuje s tvrzením žalobců, že po celou dobu řízení setrvali na vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitosti do jejich výlučného vlastnictví. Během řízení byli přístupní i jiným možnostem vypořádání, byli ochotni přistoupit i na variantu rozdělení nemovitosti, a navíc se před podáním žaloby snažili s žalovaným dohodnout i na reálném rozdělení nemovitosti. Nelze tedy dospět k jednoznačnému závěru, že žalobci byli procesně úspěšní. Rovněž žalovaný požadoval zrušení spoluvlastnictví, pouze navrhl jiný způsob vypořádání rozdělením společné věci, který odpovídal zákonné úpravě. Uložení povinnosti hradit náklady řízení by bylo v dané věci zcela v rozporu s dobrými mravy, neboť pokud by musel z vypořádacího podílu zaplatit náhradu nákladů řízení, zbyla by mu pouze částka 500 000 Kč. Je osobou relativně vyššího věku, je invalidním důchodcem s poměrně závažnými zdravotními potížemi, proto zde byly podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je přípustné i důvodné. Při rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení i odvolacího řízení se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o. s. ř.).
Plný procesní úspěch žalobce v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu (Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a v stanovisku občianskoprávneho kolégia ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněném pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nově viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). „Jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3549/2014).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, se uvádí: „Poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech“.
V nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, Ústavní soud uvedl: „Základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.), nebo přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§143 o. s. ř.). Okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání, a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti aplikace §142 o. s. ř., ale ve způsobu, jak stanovit úspěch ve věci.
Vypořádání společného jmění manželů není jediným řízením, v němž mají obě procesní strany postavení žalobců a žalovaných (iudicium duplex), kde návrh mohou podat obě strany, a soud není návrhem vázán. Takový charakter má mimo jiné rovněž řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. I v tomto řízení judikatura a literatura vycházejí ze zásady úspěchu ve věci, samozřejmě s tím, že vzhledem k okolnostem případu není vyloučeno použití §150 o. s. ř, případně §143 o. s. ř. K tomu srov. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 257-258, jakož i judikaturu tam citovanou“.
Spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byli žalobci, kdo podali žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, nebo že – jak tomu bylo v dané věci – strany od počátku souhlasily s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, odhlíželo od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015).
Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. V některých případech může být posouzení této otázky na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí. Obecně však platí, že nelze klást straně k tíži to, že – ač navrhla jak v žalobě, tak i v závěrečném návrhu stejný způsob vypořádání a ten po celou dobu řízení preferovala – v zájmu ukončení sporu připouštěla i jiné způsoby vypořádání, vycházející vstříc požadavkům protistrany.
V projednávané věci byla mezi účastníky shoda ohledně zrušení spoluvlastnictví, ale od počátku řízení byl mezi nimi spor (střídavé intenzity) o způsobu jeho vypořádání. Soud přikázal předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví žalobců v souladu s jejich žalobou a konečným návrhem na vypořádání, v průběhu řízení však žalobci připustili i jiné způsoby vypořádání (viz č. l. 125, 201, 141, 176, 235). Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byli účastníci úspěšní, tak závisí na úvaze soudu, který vezme do úvahy jejich postoje ke způsobu vypořádání.
Z uvedeného vyplývá, že úvaha odvolacího soudu, že ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze podle výsledku sporu posuzovat úspěch či neúspěch účastníků v řízení, není správná, neodpovídá judikatuře dovolacího soudu, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na odvolacím soudu bude, aby znovu přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně ve světle uvedených hledisek a zabýval se důvody, o které soud prvního stupně opřel své rozhodnutí.
K rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení: Aplikace §150 o. s. ř. z důvodů uvedených odvolacím soudem neodpovídá citované judikatuře dovolacího soudu. Je totiž třeba nejprve zvážit, že odvolání žalovaného ve věci samé bylo nedůvodné a neúspěšné, a jen jeho podání vedlo k tomu, že žalobci vynaložili náklady na právní zastoupení. Podal-li odvolání přesto, že soud prvního stupně zřetelně vyložil, proč jím navržený způsob vypořádání nelze akceptovat, a odvolací soud názoru tohoto soudu přisvědčil, pak nelze jen s ohledem na to, že zákon připouští více možností vypořádání, dovodit, že jsou tu důvody zvláštního zřetele hodné pro rozhodnutí podle §150 o. s. ř. Pokud by byl správný právní názor odvolacího soudu, opírající de facto postup podle §150 o. s. ř. o to, že rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, vyloučilo by to v rozporu s citovanou (a další) judikaturou v těchto typech sporů obecně přiznání práva na náhradu řízení. Eventuální aplikace uvedeného ustanovení musí tedy vycházet z jiných skutečností. Při zkoumání, zda existují důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou významné i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a postoj účastníků v průběhu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014).
Dovolací soud opakovaně vyslovil: „Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Tento prostor zahrnuje i legitimní očekávání strany, že bude soudem explicitně vyzvána, aby se ve věci vyjádřila, zamýšlí-li soud aplikaci §150 o. s. ř.“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014, či dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014). Pokud odvolací soud nedal účastníkům příležitost se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu ve všech nákladových výrocích včetně výroku o náhradě nákladů státu zrušit a věc v uvedeném rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu