ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2669.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2669/2018-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně KM - PRONA, a. s. , se sídlem v Rynolticích 215, IČO: 25479733, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, proti žalovaným 1) P. R. a 2) H. R. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 83/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2018, č. j. 95 Co 197/2017-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. ledna 2018, č. j. 95 Co 197/2017-84, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 14 C 83/2016-67, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit na vlastní náklady stavbu pro rodinnou rekreaci – budovu (dále jen „předmětná stavba“), stojící na pozemku parc. (dále jen „předmětný pozemek“), v katastrálním území P., obec B. n. O., část obce P., zapsanou na LV u Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrálního pracoviště L., do 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 95 Co 197/2017-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. Soudy posoudily věc nesprávně jak v možnosti zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaných, tak i v otázce aplikace §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.; mají za to, že tyto otázky jsou řešeny dovolacím soudem a Ústavním soudem rozdílně, a pokud by tomu tak nebylo, pak by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Nesouhlasí s tím, že do úvahy nepřichází jiné řešení než odstranění předmětné stavby bez náhrady a na náklady vlastníků stavby. Soudy neřešily správně ochranu vlastnického práva vlastníka oprávněné stavby a vlastníka pozemku, byť jsou chráněni oba vlastníci. Paradoxně je poskytnuta větší ochrana vlastníku neoprávněné stavby podle §135c zákona č. 40/1964 Sb., nežli vlastníku stavby oprávněné. Soudy vyšly z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, nezohlednily však nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10, z nějž má vyplývat, že lze aplikovat řešení podle §135c odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, současně navrhují odklad vykonatelnosti rozsudků soudů obou stupňů, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by nastala závažná a nenapravitelná újma spočívající v odstranění stavby.
Žalobkyně se k dovolání žalovaných nevyjádřila.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaní mají za to, že otázka zřízení věcného břemene u stavby, která má být odstraněna, jakož i otázka aplikace §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je „rozhodována dovolacími soudy“ rozdílně, případně má být posouzena jinak. Samotnou argumentací pak žalovaní vyjadřují nesouhlas s judikaturou v tom, že při odstranění stavby postavené na základě nájemní smlouvy nelze analogicky aplikovat §135c odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava §135c obč. zák. Druhou skupinu potom tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby je nebo může být časově limitováno. V daném případě soudy obou stupňů uzavřely a žalovaní to ani nezpochybňují, že předmětná stavba byla postavena na základě časově omezeného práva (tedy posledně zmíněná varianta).
V těchto případech judikatura dovolacího soudu dovozuje, že pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47), ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004 (uveřejněný pod C 3405 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Stavba se ani po zániku dočasného práva mít ji na cizím pozemku umístěnou nestává stavbou neoprávněnou ve smyslu §135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle §135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. (nyní podle §8 o. z.) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod C 7489 v Souboru)], neboť analogickou aplikaci §135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009 (uveřejněné pod C 8615 v Souboru)].
K uvedeným závěrům, se souhrnně Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném pod č. C 14 249 v Souboru), nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013 (dostupném na www.nsoud.cz) ].
Při aplikaci uvedených judikatorních závěrů, které lze bez jakýchkoliv pochybností označit za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, je tedy zřejmé, že nařízení odstranění stavby je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Není pochyb o tom, že předmětná stavba byla postavena na (cizím) předmětném pozemku se souhlasem tehdejšího vlastníka na základě práva dočasného užívání. Jak přiléhavě zdůraznil odvolací soud, již původní stavebník, tak i jeho právní nástupci věděli, že právo je časově limitováno ukončením nájmu pozemku, na čemž ničeho nemění skutečnost, že předmětná stavba byla v roce 1980 zkolaudována. V roce 2007 pak došlo k uzavření nájemní smlouvy, na jejímž základě vzniklo žalovaným rovněž právo k užívání předmětného pozemku dočasného charakteru. Jestliže pak na základě výpovědi ze dne 14. 12. 2015 došlo k zániku nájmu dne 29. 2. 2016, mohla se žalobkyně domáhat vyklizení předmětného pozemku, tedy – v poměrech této věci – odstranění předmětné stavby. Z výše uvedené judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že soud není oprávněn analogicky podle §135c obč. zák. zřídit ve prospěch žalovaných věcné břemeno spočívající v právu umístit stavbu na cizí pozemek.
Poukaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, není přiléhavý. Ústavní soud sice uvedeným nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, současně však v tomto nálezu (aniž by ho dovolací soud hodnotil jako celek) výslovně uvedl – při zcela výjimečném připuštění analogické aplikace §135c obč. zák. na případy oprávněných staveb – že „v typických případech lze se závěry o nemožnosti aplikace §135c obč. zák. na oprávněné stavby souhlasit“, přičemž naznačená výjimka ve prospěch analogické aplikace byla odůvodněna mimořádnými, skutkově zcela jedinečnými okolnostmi daného případu majícími tzv. restituční prvek, které se vztahovaly k restitucím církevního majetku a mimo jiné důsledkům tzv. blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. O žádný takový případ se však v dané věci nejedná, neboť ta je právě situací typickou, kdy od počátku existoval dočasný právní titul k užívání pozemku, jenž korespondoval samotné povaze stavby svou povahou odpovídající dočasnému užívání.
Ostatně v následném nálezu (v téže věci, v níž ústavní soud rozhodoval pod sp. zn. I. ÚS 2166/10) ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), se sám Ústavní soud vyjádřil k obecnější povaze aplikovatelnosti §135c obč. zák. na případy oprávněných staveb velmi zdrženlivě, ba až kriticky, se zdůrazněním toliko kasační závaznosti tohoto názoru ve věci, v níž byl vysloven, bez jakýchkoliv obecnějších ambicí, jež by snad měly být s tímto názorem – podle rozhodnutí I. ÚS 2166/10 – spojeny.
Dovolací soud nespatřuje v posuzovaném případě žádné okolnosti, jejichž existence by se blížila skutkovému stavu obdobnému věci I. ÚS 2166/10, a ostatně je netvrdí ani sami dovolatelé, kteří zjevně vycházejí z obecného dosahu naznačeného Ústavním soudem pro všechny typické případy.
Jestliže pak žalovaní poukazují na to, že výkon práva žalobkyně je rozporný s dobrými mravy, svou obranu vedou ve zcela obecné rovině, když rozpor s dobrými mravy nijak v dovolání blíže nerozvádějí; tato skutečnost brání dovolacímu přezkumu, neboť dovolací řízení nemá směřovat k povšechnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163).“
K tomu lze dodat, že žalovaní v okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě věděli, že předmětná stavba byla umístěna na předmětném pozemku na základě dočasného práva, tudíž po jeho zániku budou povinni předmětnou stavbu z předmětného pozemku odstranit, a uvést jej tak do původního stavu; na tom ničeho nemění skutečnost, že předmětná stavba byla postavena v 60. letech 20. století.
Soudy obou stupňů se dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., resp. zneužitím práva ve smyslu §8 o. z., zabývaly a nedospěly k závěru o existenci skutkových okolností, které by umožňovaly aplikaci těchto ustanovení. S těmito závěry se dovolací soud bezezbytku shoduje. Z rozhodnutí soudu se nepodávají žádné skutečnosti, které by výjimečné použití ustanovení o zneužití práva odůvodnily. Dovolání se ostatně omezuje pouze na obecné konstatování, že žaloba žalobkyně je projevem šikany proto, že „žalobkyně nemůže získat stavební povolení na dotčeném pozemku k výstavbě elektrárny či obdobného zařízení, a to již s ohledem na to, že pozemek žalobkyně se nachází v chráněné krajinné oblasti, kde není povolena obdobná výstavba“. Nehledě na skutečnost, že ani takové skutkové zjištění soudy neučinily, dovolací soud dodává, že budoucí využití pozemku může samozřejmě být, a typicky také je, jednou z okolností, pro které se vlastník domáhá odstranění cizí stavby ze svého pozemku; samo o sobě však bez dalšího závěr o zneužití práva zcela zjevně nezakládá. Odvolací soud také – oproti názoru dovolatelů – nevyšel z nemožnosti žalobkyně na pozemku vybudovat jí zamýšlenou stavbu, poukázal toliko „na nejistotu o tom, zda záměr žalobkyně vybudovat na pozemku jí zamyšlenou stavbu bude ve správním řízení schválen či nikoliv“. I kdyby však schválen nebyl, je právem žalobkyně domáhat se odstranění stavby s úvahou o jiném využití pozemku, nebo jenom proto, aby se na jejím pozemku nenacházela cizí stavba, což může být významné např. při prodeji pozemku, jeho pronájmu, při právním zatížení (zástavní právo, služebnost apod.). Ostatně sám odvolací soud přiléhavě uvedl, že ani sami žalovaní další „okolnosti ve vztahu k případnému rozporu ochrany vlastnického práva žalobkyně s dobrými mravy netvrdili“ a jejich existence ani nevyšla v průběhu řízení najevo.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu