ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2695.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2695/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. F. , bytem ve V. M., S. 1025, zastoupené Mgr. Jaroslavem Machálkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Křižná 250, proti žalovaným 1) Stavebnímu bytovému družstvu Valašské Meziříčí , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Sokolská 489, identifikační číslo osoby 00090875, a 2) E. B., bytem ve V. M., S. 1025, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 128/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. července 2008, č. j. 12 Co 63/2008-101, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. srpna 2007, č. j. 17 C 128/2006-67, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí nebytového prostoru – garáže, včetně alternativního návrhu, že žalobkyně je jeho nájemkyní a podílovou spoluvlastnicí, dále žalobu, aby druhému žalovanému byla uložena povinnosti garáž vyklidit, a žalobu, aby prvnímu žalovanému byla uložena povinnost zajistit žalobkyni užívání garáže. Soud prvního stupně takto rozhodl na základě zjištění, že vlastníkem garáže je druhý žalovaný; ten byl jako člen družstva původně nájemcem garáže a po té, co pro to splnil veškeré požadavky, byla mu garáž v roce 2002 převedena do vlastnictví.
Žalobkyně podala odvolání pouze proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud“) pak shora označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zrušil a řízení ve stejném rozsahu zastavil.
Odvolací soud vyšel z toho, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vyklizení a na zajištění možnosti užívat garáž nabylo právní moci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 906/2000 a sp. zn. 20 Cdo 2931/1999 dospěl k závěru, že dalšímu projednání žaloby o určení brání překážka věci rozsouzené. Jestliže již bylo pravomocně rozhodnuto, byť negativně, o povinnosti druhého žalovaného vyklidit garáž a o povinnosti prvního žalovaného zajistit žalobkyni užívání tohoto prostoru, a je-li toto rozhodnutí opřeno o závěr v otázce vlastnického práva žalobkyně, případně jejího práva nájemního, pak toto rozhodnutí představuje překážku věci rozsouzené pro řízení dále vedené o žalobě na určení vlastnického nebo nájemního práva žalobkyně. Rozhodnutí o plnění tedy tvoří neodstranitelnou překážku řízení o určení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně v dovolání přednesla argumenty proti závěru odvolacího soudu o překážce věci rozsouzené, popsala historii sporu mezi účastníky, uplatnila námitky proti dokazování a uvedla své právní hodnocení věci; má za to, že je vlastníkem garáže. K závěru o překážce věci rozsouzené uvedla, že žaloba o určení byla hlavní a žalobu o vyklizení již nepovažovala za potřebnou, jelikož kdyby bylo rozhodnuto o jejím vlastnictví, mohl by jí druhý žalovaný platit nájem, a možná jsou i jiná řešení. Domnívá se, že nemusí mít nárok na plnění, a přesto může být vlastníkem, a že „kvůli plnění nemůže člověk přijít o nemovitosti, zvláště když rozhodnutí o plnění nemá žádný vliv na záměry vlastníka a nebo v průběhu dlouhého řízení ztratilo svůj smysl.”
Oba žalovaní navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto.
Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou a že je podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí byl dovolací soud podle §242 odst. 3 první věta o. s. ř. vázán důvody uplatněnými v dovolání. Zároveň byl vázán tím, čím se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval a na základě čeho rozhodl. Jelikož odvolací soud nerozhodl o věci samé (o tom, zda je žalobkyně vlastnicí či nájemkyní) a řízení zastavil, nemohl se ani dovolací soud zabývat věcí samou a žalobčiným vylíčením historie sporu, jejími názory na dokazování a na správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně. Předmětem dovolacího přezkumu byla pouze otázka, zda řízení o určení mělo být zastaveno. Dovolací soud byl přitom vázán i tím, jak tuto otázku žalobkyně vylíčila, tj. v jakých okolnostech spatřuje její nesprávné právní posouzení odvolacím soudem.
Dovolání není důvodné.
Odvolací soud rozhodl na základě názoru, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla z důvodu, že žalobkyně není vlastníkem ani nájemcem garáže, zamítnuta žaloba o vyklizení a o zajištění užívání, tvoří překážku věci rozsouzené pro řízení o určení vlastnického nebo nájemního práva žalobkyně. Tento názor je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která dovozuje (např. v usnesení ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 85/2003), že „pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací.” Podobně Ústavní soud (v usnesení ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 2, části II., pod číslem 5) uvedl, že „pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění.”
Uvedené pravidlo aplikoval Nejvyšší soud též na žalobu o vyklizení (např. v usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1523/2006, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz): „Jestliže v daném případě bylo pravomocným rozsudkem rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit nemovitost žalobců (stavbu zděné kůlny) a tento rozsudek byl opřen o vlastnické právo žalobců, pak takový rozsudek představuje překážku věci rozsouzené pro řízení vedené mezi týmiž účastníky o žalobě na určení vlastnického práva žalovaného k téže nemovitosti - stavbě označené v tomto řízení jako sklad drogerie a dvou kůlen.” Bez významu přitom je, zda žalobě na plnění bylo vyhověno nebo zda byla zamítnuta; rozdíl je pouze v tom, že v jednom případě se s účinky právní moci zjišťuje existence práva, kdežto ve druhém jeho neexistence.
K argumentům žalobkyně, přímo nezpochybňujícím důvody citovaných rozhodnutí, lze uvést: Žalobkyně má pravdu v tom, že vlastník nemusí mít na vyklizení zájem. Pokud ale žalobkyně zájem na vyklizení garáže pozbyla, měla žalobu o vyklizení vzít zpět. Neučinila-li tak, musí nést právní důsledky, které se z rozhodnutí o žalobě podávají. Žalobkyně má pravdu i v tom, že neexistence nároku na vyklizení nemusí znamenat neexistenci vlastnického práva. Záleží však na tom, z jakého důvodu nárok na vyklizení není. Je-li nárok na vyklizení zamítnut z důvodu neexistence vlastnického práva, je tím zároveň řečeno, že vlastnické právo neexistuje.
Z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu správné (z jiných hledisek je dovolací soud s ohledem na obsah dovolání nepřezkoumával). Dovolací soud přitom nezjistil a ani žalobkyně nenamítala, že by řízení, jež vydání rozhodnutí předcházelo, trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. Proto dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že v dovolacím řízení byli úspěšní žalovaní, kterým žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu