ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2700.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2700/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, adresa pro doručování Územní pracoviště Ostrava, Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, proti žalovaným 1) R. V. , a 2 ) H. V. , zastoupeným JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Bílovecká 62, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 246/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2010, č. j. 57 Co 566/2007-354, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. ledna 2010, č. j. 57 Co 566/2007-354, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2007, č. j. 12 C 246/99-262, rozhodl o vzájemném návrhu účastníků tak, že výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1151/8 ostatní plocha o výměře 383 m2, zapsaného na LV č. 1219 pro obec a katastrální území H. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1038/7 ostatní plocha o výměře 250 m2, zapsaného na témže listu vlastnictví. Výrokem pod bodem III. určil, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ideální 1 pozemku parc. č. 1038/7 ostatní plocha o výměře 250 m2, zapsaného na témže listu vlastnictví. Výrokem pod bodem IV. určil, že žalovaná 2) je výlučnou vlastnicí ideální 1 pozemku parc. č. 1038/7 ostatní plocha o výměře 250 m2, zapsaného na témže listu vlastnictví. Výrokem pod bodem V. zamítl žalobu na určení, že žalovaní jsou výlučnými vlastníky každý ideální 1 pozemku parc. č. 1151/8 ostatní plocha o výměře 383 m2, zapsaného na témže listu vlastnictví. Pod bodem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí byl proveden duplicitní zápis vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům; jako vlastníci byli uvedeni žalobkyně i žalovaní. Žalobkyně odvozovala své vlastnické právo k předmětným pozemkům od kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1976, uzavřené mezi F. H. jako prodávajícím a Československým státem – Krajským investorským útvarem v Ostravě jako kupujícím, za účelem zřízení čističky odpadních vod na pozemku. Žalovaní tvrdili, že vlastnické právo jejich předchůdce F. H. nezaniklo; po jeho smrti v roce 1978 pozemky zdědila jeho manželka I. H., která část těchto pozemků darovala v roce 1990 žalované 2) a další část darovala v roce 1998 oběma žalovaným. Předmětné pozemky užívala I. H. v rozsahu jejich omezení vystavěnou čističkou odpadních vod od doby, kdy se stala jejich vlastnicí, přičemž neměla vědomost o tom, že její manžel F. H. uzavřel výše uvedenou kupní smlouvu ohledně části pozemků v souvislosti s provozem čističky. Ve stejném rozsahu pozemky užívali i žalovaní.
Soud prvního stupně smlouvu z 25. 3. 1976, o kterou opírala žalobkyně své vlastnické právo, shledal neplatnou podle §37 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“). Námitku vydržení vznesenou žalobkyní považoval za důvodnou pouze ve vztahu k pozemku parc. č. 1151/8, t. j. k pozemku vymezenému oplocením, na kterém stojí stavba čističky odpadních vod. Uzavřel, že žalobkyně jako způsobilý subjekt vydržení podle novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. měla pozemek v oprávněné držbě po dobu deseti let ke dni 1. 1. 1992, a stala se tak vlastnicí pozemku parc. č. 1151/8. Ve vztahu k pozemku parc. č. 1038/7 žalobkyně neprokázala splnění zákonných podmínek vydržení, neboť pozemek neužívala a tvrzenou existenci ochranného pásma, které v terénu nijak neoznačila, nebylo možné vykládat jako uchopení a ovládnutí pozemku ve smyslu oprávněné držby. Pozemek tedy zůstal ve spoluvlastnictví žalovaných a soud v této části jejich vzájemné žalobě na určení vyhověl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. 57 Co 566/2007-300, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., V. a VI. tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1151/8 a určil, že žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou podílovými spoluvlastníky každý ideální 1 pozemku parc. č. 1151/8. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že ve vztahu k pozemku parc. č. 1151/8 žalobkyně nesplnila zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. července 2009, č. j. 22 Cdo 4505/2008-325, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2008, č. j. 57 Co 566/2007-300 , zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba zvážit aplikaci právních názorů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ohledně vztahu žalob na ochranu vlastnického práva a žalob restitučních s tím, že je třeba zjistit, zda žalobkyně se skutečně ujala držby sporného pozemku; jinak by její žalobě nebylo možno vyhovět.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací poté z novu rozhodl o odvolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 57 Co 566/2007-354, tak, že rozsudek v napadené části potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o poplatkové povinnosti.
Odvolací soud zkoumal, zda lze na danou věc vztáhnout úpravu v restitučních předpisech, t.j. zda se stát skutečně chopil držby předmětného pozemku, případně jeho části, či zda lze danou věc posoudit podle obecné úpravy v občanském zákoníku. Dospěl k závěru, že od sedmdesátých let dvacátého století užívá pozemek parc. č. 1151/8 žalobce v souvislosti s provozem čističky odpadních vod, na části parcely bylo vystavěno technologické zařízení čističky odpadních vod a další části byly využívané při pracích spojených s provozem tohoto zařízení. Stát se chopil držby předmětného pozemku; to nemůže vyloučit skutečnost, že žalovaní a jejich právní předchůdci měli na pozemek přístup a užívali ho (tvrdili, že brali plody z ovocných stromů, sekali trávu a uskladňovali na pozemku stavební materiál a palivo). Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že nelze vyhovět vzájemnému návrhu žalovaných na určení, že jsou spoluvlastníky předmětného pozemku podle obecných předpisů, neboť jejich nárok měl být uplatněn podle předpisů restitučních. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že žalovaní byli do roku 1999 zapsáni v katastru nemovitostí jako jediní vlastníci pozemku, a proto neviděli důvod pro uplatnění restitučních nátoků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 1) a 2) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v tom, že není v souladu judikaturou Ústavního soudu. Po vynesení rozsudku odvolacího soudu byl publikován nález Ústavního soudu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, podle něhož je nepřípustné, „aby vlastnické právo stěžovatelů, konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k poddání restitučního návrhu zpochybněno soudy (tj. jinými státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce. Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 nedopadá na situaci, v níž byla založena (a po velmi dlouhou dobu trvala) dobrá víra jednotlivců - dovolatelů jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci, které ve lhůtě pro podání restitučního návrhu stvrzovaly existenci jejich vlastnického práva“.
V řízení bylo prokázáno, že dovolatelé i jejich právní předchůdci předmětný pozemek parc. č. 1151/8 užívali, platili z něj daň z nemovitostí a kontinuálně byli zapsáni jako vlastníci nejprve v pozemkové knize a posléze v evidenci nemovitostí a v katastru nemovitostí. Proto by dovolatelé ani jejich právní předchůdci nemohli být úspěšní v restitučním řízení. Žalobkyně se sama zavázala v čl. IX. uvedené smlouvy zajistit zápis změny vlastnictví u tehdejšího střediska geodézie, což neučinila a tím sama založila a potvrdila dobrou víru dovolatelů ve vlastnictví předmětného pozemku. Duplicitní zápis vlastnictví žalobkyně byl proveden až ke dni 3. 6. 1999 na základě notářského zápisu ze dne 16. 4. 1999. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že s dovoláním nesouhlasí a plně se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud postupoval v souladu s názorem vysloveným v předchozím rozsudku dovolacího soudu ze dne 1. července 2009, č. j. 22 Cdo 4505/2008-325. Nicméně mezitím Ústavní soud v nálezu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, vyslovil: „Je nepřípustné, aby vlastnické právo stěžovatelů konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy (tj. jinými státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce.
Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 nedopadá na situaci, v níž byla založena (a po velmi dlouhou dobu trvala) dobrá víra jednotlivců jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci, které ve lhůtě pro podání restitučního návrhu stvrzovaly existenci jejich vlastnického práva“.
Z toho je patrné, že v případě, že sporné nemovitosti, které přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu (zde na základě neplatného právního úkonu), byly v době, ve které bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů.
V dané věci byli žalovaní (jejich právní předchůdci) až do roku 1999 zapsáni v evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí jako vlastníci sporného pozemku, který užívali – brali plody z ovocných stromů, sekali trávu a uskladňovali na pozemku stavební materiál a palivo. Proto nelze na právní vztah mezi účastníky ohledně tohoto pozemku uplatnit pravidla o vztahu restitučních a obecných žalob, zformulované v uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu. Nebude-li zjištěna jiná právní skutečnost, vylučující vlastnictví žalovaných, nelze je zpochybnit (obdobně rozhodl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, publikovaném v informačním systému ASPI).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu