ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4973.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4973/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Z. H. , zastoupena JUDr. Pavlem Švábem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti žalovaným: 1/ Městská část Praha - Benice , IČ: 00240052, se sídlem v Praze 10, Benice, Květnového povstání 21, zastoupena JUDr. Petrem Zavřelem, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí W. Churchilla 2, a 2/ Hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Josefem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 20, za účasti JUDr. E. P. , vedlejší účastnice na straně žalobkyně, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 460/2000, o dovolání žalovaného 1/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007, č. j. 51 Co 380/2006-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1/ je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni, k rukám advokáta JUDr. Pavla Švába, i vedlejší účastnici JUDr. E.P., k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Novotného, shodně částky 6.360,- Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22.12.2005, č.j. 6 C 460/2000-175, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parcelních čísel 173/13, 173/16, 176, 178/1, 178/19, 184/5, 185/1 a 185/12, zapsaných na listu vlastnictví číslo 299 pro katastrální území Benice, a dále pozemků parc. č. 184/1, 185/9 a 185/11 v témže katastrálním území, zapsaných na listu vlastnictví č. 365 (výrok I); současně rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.1.2007, č.j. 51 Co 380/2006-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že jako výluční vlastníci předmětných pozemků jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalobkyně i žalovaný 2/, který pozemky svěřil do správy žalovanému 1/. Dovodil, že duplicitní zápis vlastnického práva k totožným nemovitostem zakládá žalobkyni naléhavý právní zájem na žádaném určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (o.s.ř.), a to i ve vztahu k žalovanému 2/, který vykonává práva a povinnosti vlastníka nemovitostí (§17 vyhlášky hl. m. Prahy č. 55/2000, Statut hl. m. Prahy). Zjistil, že předmětné pozemky (jež vznikly rozdělením parcel dříve evidovaných ve zjednodušené evidenci pod čísly 22 a 24 Pozemkového katastru), byly v podílovém spoluvlastnictví rodičů žalobkyně M. a J. H. Vlastnické právo k pozemkům přešlo na žalobkyni děděním po rodičích, na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 10 ze dne 7.9.1976, sp. zn. 10 469/76 (ve věci projednání dědictví po zůstaviteli J. H.), resp. rozhodnutí ze dne 24.3.1985, sp. zn. 10 D 2330/85 (projednání dědictví po zůstavitelce M. H.). Titulem, od něhož odvozují vlastnické právo k pozemkům žalovaní, má být kupní smlouva, uzavřená dne 11.4.1975 mezi rodiči žalobkyně jako prodávajícími a čsl. státem – Místním národním výborem v Benicích jako kupujícím. Návrh na provedení vkladu vlastnické práva podle této smlouvy, současně s odkazem na nabytí majetku obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., podal žalovaný 1/ až 1.6.2000; do této doby byla v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník pouze žalobkyně. Kupní smlouvu, jejímž předmětem je úplatný převod pozemků v kat. území B. parcelních čísel 24 o výměře 2.280 m2 a „části k č. 22“ o výměře 3.680 m2, označil i odvolací soud za neurčitou a tím i neplatnou (§37 odst. 1, §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Zjistil, že celková výměra pozemku parc. č. 22 činila 7.499 m2; měla-li být předmětem prodeje pouze její část o výše uvedené výměře, nebylo jednoznačně určeno, o jakou část parcely se mělo přesně jednat. Převáděná část nebyla ze stávající parcely č. 22 oddělena geometrickým plánem, ba ani náčrtem. Smluvní ujednání účastníků o určení předmětu koupě je proto neurčité. Podle názoru odvolacího soudu k platnosti smlouvy o převodu nemovitostí nestačí, je-li obsah smlouvy zřejmý pouze jejím účastníkům, není-li určení předmětu smlouvy objektivně seznatelné i dalším osobám, jež účastníky smlouvy nejsou. Neurčitost smlouvy zde nelze odstranit ani výkladem projevu vůle účastníků podle §35 odst. 2 obč. zák. Ačkoliv smlouva obsahuje vícero předmětů, krom (neurčitě vymezené) části parc. č. 22 i pozemek parc. č. 24, je neplatná jako celek, neboť z jejího obsahu a okolností, za nichž došlo k jejímu uzavření – zejména z jednotně určené kupní ceny pro všechny převáděné nemovitosti (ve výši 13.184,- Kč), jakož i z hospodářského účelu sledovaného koupí pozemků – vyplývá, že neplatné smluvní ujednání nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§41 obč. zák.). Na základě neplatné smlouvy nemohlo vlastnické právo k pozemkům přejít na stát.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že k nabytí vlastnického práva státu či některého z žalovaných nedošlo ani vydržením podle §134 obč. zák. Poukázal přitom na změny v právní úpravě vydržení podle občanského zákoníku, jež státu umožňovala vydržení vlastnické práva k nemovitostem až od 1.1.1992, s možností započtení doby oprávněné držby, jež uplynula před tímto datem. Uzavřel ovšem, že držba státu – který se pozemků chopil na základě smlouvy, o níž musel vědět, že je smlouvou neurčitou a tím i neplatnou – není držbou oprávněnou ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák., neboť příslušné orgány státu nemohly být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že pozemky státu patří. Jelikož vlastnické právo k pozemkům stát nenabyl, nemohlo přejít na žalovaného 2/, popřípadě žalovaného 1/ ani podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Jelikož do držby obce přešly pozemky nejdříve 24.5.1991 (dnem účinnost zákona č. 172/1991 Sb.) , držba tohoto subjektu – i pokud by již byla držbou oprávněnou - nemohla vést k nabytí vlastnického práva vydržením, jelikož doba této držby nedosáhla deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.). Krom skutkových okolností o nedostatku dobré víry akcentovaných soudem prvního stupně poukázal odvolací soud i na skutečnost, že příslušným orgánům státu (zde Místnímu národnímu výboru v Benicích a Okresnímu národnímu výboru, finančnímu odboru, Prahy 10) byly v letech 1976 a 1986 vždy doručeny i stejnopisy rozhodnutí o dědictví po zůstavitelích J. a M. H., jež byly titulem vlastnického práva žalobkyně; i tato skutečnost pak vylučovala existenci dobré víry státu v nabytí vlastnictví na základě dříve uzavřené (neplatné) kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1/ dovolání, které označil za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval v řešení otázek týkajících se platnosti kupní smlouvy ze dne 11.4.1975 o prodeji předmětných pozemků státu, a podpůrně i v otázce vydržení vlastnického práva k těmto pozemkům. Namítal, že ačkoliv předmětem kupní smlouvy, spolu s pozemkem parc. č. 24, je pouze „část pozemku parc. č. 22 o výměře 3.680 m2“ (z celkové výměry 7.499 m2), odvolací soud se věcí nezabýval se zřetelem k čl. IV smlouvy, podle něhož „výměra převáděných pozemků byla zjištěna v pozemnostním archu měřičského střediska Oblastního ústavu geodezie a kartografie pro kraj Středočeský a hl. m. Prahu“ a důkaz touto listinou neprovedl. Bez ohledu k řečenému je pro posouzení platnosti smlouvy, její určitosti, podstatné, že oběma procesním stranám, tedy i rodičům žalobkyně, bylo v době uzavření smlouvy zřejmé, jaké pozemky (jejich části) jsou předmětem prodeje. Platnost uzavřené smlouvy tito účastníci ani později nezpochybňovali. Identifikace převáděných pozemků ve smlouvě uvedením i jejich výměry není pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nutná. Nehledě k tomu, že převáděná část parcely byla vodní plochou, jíž hranice byla v terénu zřetelná. Ani absence geometrického plánu, jímž by byla z parcely č. 22 oddělena převáděná část, proto nemůže mít za následek neurčitost smlouvy a její absolutní neplatnost. O převedené pozemky se žalobkyně zprvu nezajímala a jako jejich vlastník – na rozdíl od kupujícího čsl. státu, který je na své náklady (prostřednictvím svých orgánů) spravoval a udržoval - se nechovala; vlastnické právo hl. m. Prahy začala zpochybňovat až v souvislosti za zamýšleným prodejem pozemků vedlejší účastnici. Z toho dovolatel dovozuje, že neobstojí ani závěry odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva, založené na argumentu o nedostatku dobré víry kupujícího v nabytí vlastnictví na základě smlouvy. Argumentuje-li odvolací soud doručením stejnopisů rozhodnutí o dědictví po zůstavitelích M. a J. H., dovolatel konstatuje, že tyto listiny se v jeho archivu nenacházejí. Z četných a opakovaných změn v číselných označeních pozemků v době minulé dovozuje, že ani doručení rozhodnutí o dědictví jeho předchůdcům nemohlo mít za následek ztrátu jeho dobré víry ve vlastnictví předmětných pozemků. Podle názoru dovolatele nejsou důvody, o které své rozhodnutí odvolací soud opírá, přesvědčivé; má za to, že jím nastolené právní otázky o platnosti smlouvy o převodu nemovitostí a vydržení vlastnického práva nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a naproti tomu současně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „není v souladu s konstantní judikaturou“. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně i vedlejší účastnice označily napadený rozsudek za správný. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnily a k obsahu podaného dovolání dodaly, že podle jejich názoru není rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významný. Navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Žalovaný 1/ dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovené §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při zkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu o určení vlastnictví je v posuzované věci významné (určující) vyřešení otázky, zda vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyla žalobkyně děděním po svých rodičích, nebo zda tito již dříve vlastnictví pozbyli na podkladě kupní smlouvy, uzavřené s čsl. státem – Místním národním výborem v Benicích dne 11.4.1975, event. zda stát (či později některý z žalovaných) nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Odvolací soud uzavírá, že označená kupní smlouva je neplatná pro neurčitost ujednání smluvních stran o jejím předmětu, jímž je i pozemek představující pouze část parcely, aniž by došlo k jeho přesnému určení geometrickým plánem. S tímto názorem dovolatel nesouhlasí a zastává názor, že platnost smlouvy o převodu nemovitostí je zachována, bylo-li oběma smluvním stranám v době uzavření smlouvy zřejmé, jaká část parcely je předmětem převodu.
Ačkoliv podle právní úpravy platné a účinné v době uzavření kupní smlouvy se v případech nabývání vlastnictví k nemovitostem na základě smlouvy neuplatňoval intabulační princip a pro nabývání vlastnictví do socialistického společenského vlastnictví nebylo třeba k účinnosti smlouvy ani její registrace státním notářstvím (srov. §134 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31.12.1991), ke smluvnímu převodu vlastnického práva na stát mohlo dojít pouze na základě platné smlouvy, která ke své platnosti vyžadovala i splnění náležitostí týkajících se projevu vůle, jež musí být srozumitelný a určitý (§37 odst. 1 obč. zák.), učiněný v zákonem stanovené formě (srov. §46 odst. 1 obč. zák.). Pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitosti objektivně neurčitá, je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2000, číslo sešitu 9, str. 266). Způsobem označení pozemků, které jsou předmětem právních úkonů, se Nejvyšší soud zabýval i v rozhodnutí ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 3 Cz 45/90, uveřejněném pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy dospěl k závěru, že „z hlediska určitosti (jako předpokladu platnosti právního úkonu) musí být pozemek náležitě individualizován. Všechny nemovitosti musí být uvedeny v listině podle obcí, katastrálních území a parcelních čísel uvedených v evidenci nemovitostí“. Smlouva o převodu nemovitostí, jež postrádá přesné určení pozemků (ve formě parcel) jejich identifikačními údaji, je neurčitá a proto neplatná (§37 obč. zák.), a to i v případě, že pozemky jsou ve smlouvě individualizovány jiným způsobem. V tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně („proti všem“), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitosti provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu.
Jestliže v posuzované věci písemně uzavřená smlouva o převodu nemovitostí přesnou individualizaci všech převáděných pozemků postrádá, neboť z ní není zřejmé, o jakou „část parcely č. 22“ (při absenci geometrického a polohového určení tohoto pozemku) se jedná, je neurčitá a tím i neplatná (§37 odst. 1, §39 obč. zák.). Okolnost, že hranice převáděného pozemku byly účastníkům v době převodu zřejmé, není v tomto směru rozhodující. Jelikož neplatné smluvní ujednání, byť týká se určitosti pouze jednoho ze dvou převáděných pozemků, podle povahy a obsahu smlouvy nelze oddělit od jejího ostatního obsahu, obstojí též závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti celého právního úkonu. Tento posléze uvedený závěr, jež vychází z výkladu ust. §41 a jeho použití v posuzované věci, dovoláním ostatně ani napaden není.
K otázce nabytí vlastnického práva vydržením lze uvést tolik, že tímto způsobem může vlastnické právo k věci nabýt pouze oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě po dobu deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.). Za oprávněného držitele je držitel pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Přitom platí, že počínaje 1.1.1992 (účinností novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) mohla nabýt vlastnické právo vydržením i osoba právnická, za kterou je v občanskoprávních vztazích pokládán i stát (§21 obč. zák.).
Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo; přitom postačí, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod C 1176, svazek 16, ročník 2002).
Vycházeje ze skutkových zjištění odvolacího soudu o důvodnosti přesvědčení držitele, že mu právo patří, nepokládá dovolací soud právní závěry o absenci dobré víry státu jako držitele pozemků za zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu v tomto směru srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru pod C 1068, svazek 15, ročník 2002). Vzhledem ke zjištěným vadám smlouvy, jež postrádá jednoznačnou individualizaci všech převáděných pozemků, nelze ani případný omyl státu (jeho orgánů) o účincích této smlouvy na právní vztahy účastníků kvalifikovat jako omluvitelný, s přihlédnutím k tomu, že jako vlastník předmětných nemovitostí v evidenci nemovitostí (později katastru nemovitostí) byli i nadále zapsáni převodci a později žalobkyně, která pozemky nabyla děděním. O jejím vlastnickém právu byly příslušné orgány státu informovány i doručením stejnopisů rozhodnutí o dědictví. Směřuje-li dovolatel své námitky i k těmto závěrům odvolacího soudu, sluší se uvést, že nejedná se zde o závěry právní, nýbrž skutkové (hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních), které prostřednictvím dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) úspěšně zpochybnit nelze.
Ačkoliv dovolatel takovou námitku výslovně neuplatňuje, pokládá dovolací soud za vhodné připomenout, že obecně i převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (kupní smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem „převzetí věci bez právního důvodu“ (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7.12.2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004), přičemž platí, že „ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 122/2001, popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, jestliže bylo zjištěno, že podle restitučních předpisů žalobkyně nárok neuplatnila a ani uplatnit nemohla, za situace, kdy byla v katastru nemovitostí evidována jako vlastník, její vlastnické právo nebylo nijak zpochybňováno a ke změně zápisu v katastru nemovitostí došlo až mnohem později, v roce 2000, po uplynutí lhůt pro uplatnění práva stanovených restitučními předpisy. Za těchto okolností zamítnutí žaloby o určení práva podle §80 písm. c) o.s.ř., z důvodu obcházení účelu restitučního zákonodárství, možné není (srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 20.10.2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, popřípadě nález ze dne 29.12.2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé založil, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahové konkretizace) nejedná se tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 1 o.s.ř., podle nichž je žalovaný 1/, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit ostatním účastníkům dovolacího řízení, žalobkyni i vedlejší účastnici, náklady tohoto řízení v plné výši. K nákladům žalobkyně i vedlejší účastnice patří vždy odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), snížená o 50% na částku 10.000,- Kč (§14 odst. 1 a §15 téže vyhlášky) a krácená o dalších 50% na částku 5.000,- Kč, jelikož zástupci označených účastnic učinili v dovolacím řízení pouze jen úkon právní služby (§18 odst. 1 téže vyhlášky). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částkou 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 1 o.s.ř.) dosahují náklady na straně každé z výše označených účastnic částky 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu