ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2724.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2724/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. K., a b) V. K., zastoupených JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Střelecká 26, proti žalovanému městu Příbram se sídlem úřadu v Příbrami I, Tyršova 108, zastoupenému JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 8/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2008, č. j. 24 Co 390/2008-81, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 7 C 8/2008-51, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 2 – ostatní plocha o výměře 308 m2, kdy tato nemovitost je zapsána v katastru nemovitostí na LV č. 10001 v k. ú. B. a obci Příbram u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy z 13. 11. 1984 od prodávajících L. a B. Z. nemovitosti v k. ú. B., a to dům č. p. 359 na st. parc. č. 4 a pozemky st. parc. č. 4 - zastavěná plocha o výměře 422 m2 a parc. č. 8 – zahrada o výměře 636 m2, vše zapsané na LV č. 4077 pro obec Příbram u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram. Žalovaný je v katastru nemovitostí na LV č. 10001 zapsán jako vlastník pozemku parc. č. 2, který nabyl na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobci užívají spolu s pozemky, které nabyli kupní smlouvou, i pozemek žalovaného parc. č. 2 a před nimi jej užívali jejich právní předchůdci. Pozemek č. 2 je oplocen spolu s pozemky žalobců jednotným plotem a takto byl oplocen již v době, kdy jej vlastnili právní předchůdci žalobců, t. j. kolem 35 let. Žalobci byli prodávajícími ujištěni, že vše, co je oplocené jim vlastnicky patří a je prodáváno. Do roku 2003, kdy sami zjistili, že nejsou vedeni jako vlastníci pozemku a sami na tu skutečnost upozornili žalovaného, žalobcům nikdo v užívání sporného pozemku nebránil.
Soud prvního stupně po posouzení věci podle §134 odst. 1 a §130 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“) vzal za prokázané, že žalobci užívali sporný pozemek po dobu delší než 10 let, ale jejich držba nebyla oprávněná, neboť žádné objektivní skutečnosti nesvědčily pro jejich dobrou víru. K tomu, aby byli držitelé v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem nepostačuje, že právo dlouhodobě vykonávají se subjektivním přesvědčením, že jim pozemek patří, ale jejich dobrá víra musí být podložena důvodem opravňujícím k takovému přesvědčení. Soud dospěl k závěru, že takové okolnosti v řízení prokázány nebyly. Žalobci nemohli být objektivně v dobré víře, že jim pozemek patří, neboť při normální opatrnosti se mohli kdykoliv přesvědčit o tom, že nejsou vlastníky předmětného pozemku v katastru nemovitostí a nahlédnutím do katastrální mapy, ze kterých je jasně patrno, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví, že tvar jejich pozemků spolu s pozemkem č. 2 neodpovídá katastrální mapě. Takový postup lze považovat za běžný u jakékoliv koupě nemovitostí a lze jej po žalobcích požadovat. Pokud by takto jednali, museli by mít důvodné pochybnosti o svém vlastnictví.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 24 Co 390/2008-81, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. č. 2 v k. ú. B., obec Příbram, zapsaného v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazování dovodil, že zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně je správné a ani po doplnění dokazování nedoznalo podstatných změn. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci drželi sporný pozemek po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že držba žalobců byla oprávněná, neboť při prodeji nemovitostí byly nemovitosti oploceny jako jeden celek, žalobci byli svými právními předchůdci ujišťováni, že vše, co je zaplocené je v jejich vlastnictví a předmětem prodeje, v jejich přesvědčení je utvrzoval i znalecký posudek, který oceňoval jak venkovní úpravy, tak oplocení na sporném pozemku. Odvolací soud přihlédl k tomu, že pozemek je svažitý, nepravidelného tvaru, zastavěný drobnými stavbami a usoudil, že rozdíl v jeho výměře mohl být přehlédnut s ohledem na jeho tvar a polohu. Nedostatek náležité péče při uzavírání kupní smlouvy na straně žalobců shledal omluvitelným vzhledem k době, kdy byla smlouva uzavírána. Poukázal na skutečnost, že tehdejší evidence trpěla zásadními chybami, byla jiná situace týkající se dostupnosti informací a neplatila zásada dobré víry v existenci právních vztahů zapsaných v evidenci nemovitostí. Titulem, ze kterého žalobci mohli dovodit svou dobrou víru, byla kupní smlouva ze dne 13. 11. 1984. Odvolací soud uzavřel, že žalobci splnili zákonné podmínky vydržení a stali se vlastníky sporného pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci z hlediska §130 obč. zák. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi týkajícími se právního důvodu nabytí práva a svědčícími o poctivosti žalobců. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že sporný pozemek, který má samostatné parcelní číslo, nebyl v žádném případě součástí nabývací smlouvy z roku 1984. Žalobci tak neměli důvod se domnívat, že předmětný pozemek je součástí jejich nemovitostí specifikovaných v uvedené smlouvě. Jeho tvar je nezaměnitelný s ostatními pozemky žalobců a i při laickém pohledu do katastrální mapy nepřehlédnutelný. Žalobci nikdy nebyli zapsáni jako jeho vlastníci v katastru nemovitostí a stejně tak i jejich právní předchůdci. Pozemek byl vždy ve vlastnictví státu a později žalovaného. Žalobci neměli žádný právní důvod, pro který by si mohli objektivně myslet, že jsou vlastníky sporného pozemku. Žalovaný se v tomto směru ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Má za to, že žalobci nepředložili žádný, byť domnělý, právní titul, od kterého by mohli odvodit své právo. Jejich subjektivní přesvědčení nepostačuje. Žalobci při normální opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, museli mít pochybnosti o tom, že jim sporný pozemek patří. Nahlédnutí do katastrálního operátu za účelem zjištění, co je předmětem koupě v uzavírané kupní smlouvě, patří k běžné opatrnosti. V řízení by muselo byt prokázáno od jakého právního titulu odvozovali své vlastnické právo ke spornému pozemku právní předchůdci žalobců. Samotné dlouhodobé užívání pozemku nepostačuje k vydržení vlastnického práva. Konečně poukazuje na to, že pozemek je celkem pravidelného tvaru, opticky je od pozemků žalobců oddělen příjezdovou cestou, jednou svou stranou sousedí s komunikací na parc. č. 1, zatímco pozemky žalobců s ní sousedí pouze v menší míře. Sporný pozemek by zvětšil rozlohu pozemků žalobců o 1/3, tedy jeho výměra není zanedbatelná. Z uvedených důvodů není možná záměna sporného pozemku s jinými pozemky. Všechny tyto skutečnosti musely u žalobců vyvolat pochybnost o oprávněnosti jejich držby. Nesvědčí jim tedy dobrá víra a nemohli nabýt vlastnictví sporného pozemku vydržením. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
„Při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999 sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný v Právních rozhledech, roč. 2000, č. 2). Pouhý nesoulad skutečného stavu se stavem uvedeným v katastru nemovitostí nevylučuje dobrou víru držitele, že je vlastníkem užívaného pozemku.
V případě, že se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. V takovém případě se oprávněná držba opírá o tzv. domnělý (putativní) titul. Tímto domnělým titulem je právní skutečnost která má za následek nabytí vlastnického práva ke skutečně nabytému pozemku. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, publikovaný v Soudních rozhledech, roč. 2005, č. 3, a poznámku připojenou v citovaném časopise k tomuto rozsudku, ve které je odkaz na další judikaturu. Jinak řečeno, nabude-li někdo pozemek a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousední parcely, bude držitelem oprávněným a jeho držba může vyústit ve vydržení.
Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele v takovém případě je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy, roč. 2000, č. 7, rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. července 2001, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1399, a řada dalších rozhodnutí). Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3670). Při zvažování otázky, zda osoba, která se spolu s koupeným pozemkem ujala držby části sousední parcely, byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části parcely (tedy pozemku vymezeného hranicí držby), je třeba přihlédnout i k tomu, že pozemky byly pod společným oplocením, že právní předchůdce je užíval ve stejném rozsahu a takto je také kupujícímu jako předmět kupní smlouvy předal. Je též třeba přihlédnout k postoji původního vlastníka části sousední parcely; pokud léta její užívání držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho parcely.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068).
V dané věci opřel odvolací soud své rozhodnutí o skutečnost, že žalobci užívali nemovitosti v tom rozsahu, ve kterém je převzali od svých právních předchůdců, že sporný pozemek byl s koupeným pozemkem pod společným oplocením, že byli svými předchůdci ujištěni, že vše, co jim předávají, je předmětem jejich vlastnictví; tento závěr mohli učinit i ze znaleckého posudku. Sporný pozemek dosahuje asi 1/3 rozlohy koupeného pozemku a žalovaný o něj léta neprojevil zájem a držbu žalobců trpěl. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, zjevně nepřiměřená, a odvolací soud ji nemůže zpochybnit.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobcům takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu