ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2757.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2757/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. b. g., spol. s r. o., zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalovanému P. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 385/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2005, č. j. 25 Co 54/2005-150, takto:
I.Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit část jejího pozemku, když tvrdila, že žalovaný užívá pozemek neoprávněně jako zahradu a na pozemku se nachází i zahradní altán žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 21. 9. 2004, č. j. 28 C 385/2003-118, rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit část pozemku parc. č. 1225, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na LV č. 211, pro okres a obec P., k. ú. J., označenou jako zahrádka č. 8 včetně odstranění chatky tam umístěné, a to do jednoho měsíce od první moci rozsudku,“ a dále o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze 7. 4. 2005, č. j. 25 Co 54/2005-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalovaný je povinen vyklidit předmětný pozemek včetně odstranění chatky do 31. 11. 2005, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předmětný pozemek (dále „pozemek“) byl rozhodnutím Rady ÚNV h. m. P. v roce 1955 uvolněn pro zřízení zahrádkářské kolonie. Od 1. 4. 1956 byl pozemek podle nájemní smlouvy z 12. 3. 1956 přenechán Správou národního hospodářství téhož národního výboru do nájmu ROH - Svazu zaměstnanců strojírenství, závodnímu výboru, závod M. Dne 25. 1. 1965 přijala Skupina zahrádkářů při ZV ROH n. p. Závody J. Š. - J. stanovy, ze kterých se podává, že skupina je samosprávnou součástí odborové organizace, která nemá právní subjektivitu, a že obhospodařuje a přiděluje svým členům pozemky, přičemž nejde o vztah nájemní. Ke dni 1. 7. 1977 byla správa pozemku jako národního majetku převedena na M. n. p. P., který ho s účinností od 11. 10. 1977 přenechal do bezplatného užívání ROH – Svazu zaměstnanců strojírenství, závodní výbor, závod M., J. Š., na dobu neurčitou. S účinky od 29. 8. 1988 se M. n. p. Závody J. Š., změnil na koncernový podnik M. jako součást státního podniku A., koncernu československého leteckého průmyslu. Tento státní podnik byl zrušen bez likvidace rozhodnutím ministra strojírenství a elektrotechniky ČR z 28. 11. 1990 a veškerý hmotný majetek (včetně pozemků) vložil ministr jménem státu jako zakladatele do akciové společnosti A. a. s., kterou současně založil ke dni 1. 12. 1990. Tato společnost - po změně jména jako A. H. a. s. v likvidaci - kupní smlouvou ze 7. 4. 2003, s účinky vkladu vlastnického práva k 18. 6. 2003, prodala pozemek žalobkyni. Právním nástupcem ROH - Svazu zaměstnanců strojírenství se stal OS K. při a. s. W. a jeho předseda sdělil podle obsahu dopisem z 2. 7. 2003 žalobkyni, že pozemek již nehodlá ZO OV K. dále užívat. Na pozemku byla podle rozhodnutí ONV P. z 10. 11. 1960 jako „provizorium kdykoliv odvolatelné“ postavena zahradní chatka – altán, který koupil kupní smlouvou z 18. 5. 1995 žalovaný. V roce 1994 bylo založeno Sdružení zahrádkářů M., z jehož stanov se podává, že jeho cílem je nevýdělečná hospodaření členů mimo jiné na pozemku parc. č. 1225, který je v užívání sdružení. Do tohoto sdružení vložil žalovaný předmětnou chatku, jak sám uvedl, v tísni a pod nátlakem. Dne 26. 6. 1999 byla uzavřena dohoda, kterou sdružení přenechalo žalovanému do užívání zahrádku č. 8 o výměře 499 m2 na pozemku parc. 1225.
Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že pozemek byl od 1. 7. 1977 ve správě n. p. M., od roku 1988 k. p. M. Žalovaný před soudem prvního stupně převod správy tohoto pozemku na n. p. M. ani nezpochybňoval. To učinil teprve v odvolání. Odvolací soud k jeho námitce uvedl, že smlouva o převodu správy národního majetku, která se uzavírala podle §347 hospodářského zákoníku, byla uzavřena písmeně v souladu s §23 téhožo zákoníku a byť není vyplněna kolonka schvalovací doložky, nebyla smlouva žádnou ze stran od roku 1977 zpochybňována. I s přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí nadřízených orgánů účastníků smlouvy nemuselo mít písemnou formu a z ničeho nevyplývá, že by souhlas musel být ve smlouvě vyjádřen, neakceptoval názor, že k převodu správy účinně nedošlo. Kromě toho odvolací soud ještě poukázal na to, že ve smlouvě se výslovně uvádí, že souhlas se připojuje tehdy, je-li podle platných předpisů třeba souhlasu příslušného orgánu, kterým nutně nemusel být orgán nadřízený. Dále odvolací soud považoval za správný odkaz soudu prvního stupně na zákon č. 88/1988 Sb., kterým byl novelizován hospodářský zákoník, a v části III. bylo stanoveno, že koncern je orgánem hospodářského řízení, přičemž koncernové podniky jsou organizačními jednotkami koncernu, které mají samostatnou právní subjektivitu. To znamenalo, že rozhodnutím o zrušení koncernu leteckého průmyslu A. z roku 1990, byla zrušena i jeho organizační jednotka koncernový podnik M., a i její majetek – včetně předmětného pozemku - jako součást majetku koncernu A. vložen do akciové společnosti A. Právo OS K. W. bezplatně užívat pozemek společnosti A. a. s. se podle §872 odst. 2 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. ke dni 1. 1. 1992 změnilo na smlouvu o výpůjčce. Dopisem z 2. 7. 2003 „z iniciativy výpůjčitele“ zanikla výpůjčka podle §662 odst. 2 ObčZ, který stanoví, že výpůjčitel je povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení. Sdružení zahrádkářů M. nemohlo platně přenechat žalovanému část pozemku žalobkyně do užívání a žalovaný užívá pozemek neoprávněně. Protože tak zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, poskytl jí soud ochranu podle §126 ObčZ U zahradní chatky vycházel z toho, že je vlastnictvím žalovaného, neboť jeho tvrzení, že jí vložil do sdružení považoval za účelové, případně žalovaný sám uvedený úkon zpochybnil, když uvedl, že ho učinil pod v tísni a pod nátlakem. Žalovaný také stále také fakticky chatku užívá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce připisuje řešení otázky, zda se žalobce stal vlastníkem vyklizovaného pozemku. Do společnosti, od které žalobkyně pozemek v roce 2003 koupila, byl sice při jejím založení vložen majetek bývalého státního podniku A., koncernu československého leteckého průmyslu. V rozhodnutí zakladatele z 28. 11. 1990 však není majetek blíže specifikován, a není tak jisté, zda státní podnik pozemek ve vlastnictví vůbec měl. Rovněž v příloze rozhodnutí, kterým byl založen uvedený státní podnik v roce 1988 a kterým byl současně zrušen bez likvidace mimo jiné M., Závody J. Š. n. p. P., nebylo určeno jmění státního podniku A. a ani majetek státu, který mu byl svěřen do správy. Pokud na n. p. M. byla převedena správa mimo jiné pozemku parc. č. 1225 hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku, kterou uzavřel 1. 7. 1977 s finančním odborem ONV P., pak tato smlouva nenabyla účinnosti. Podle §347 odst. 6 hospodářského zákoníku bylo totiž nutno, aby s takovou smlouvou vyslovily souhlas nadřízené orgány, nebyla-li tato smlouva nebyla uzavřena na základě rozhodnutí nadřízených orgánů, a v předmětné smlouvě schvalovací doložky chybí. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že k účinnosti smlouvy by postačoval i ústní souhlas nadřízených orgánů, a protože smlouva nebyla od roku 1977 zpochybněna, byl souhlas dán. Žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemku a není k žalobě věcně legitimován. Podle žalovaného pozemek zůstal i po 1. 10. 1977 ve správě ONV P. a podle zákona č. 172/1991 Sb. přešel do vlastnictví h. m. P. Tato obec také vstoupila do práv pronajimatele podle nájemní smlouvy z roku 1956 a „v daném případě je třeba postupovat podle §676 ObčZ.“ V řízení došlo také k vadě řízení. Žalovaný podáním z 16. 6. 2004 navrhl výslech svědků, ale tyto důkazy soud prvního stupně neprovedl, nezamítl jejich provedení a ani v odůvodnění svého rozsudku takový postup nevysvětlil. Návrh na výslech dalších svědků sice zamítl, ale v odůvodnění se k této otázce rovněž nevyjádřil. Odvolací soud jen konstatoval, že výslechy navržených svědků nebyly významné, nicméně nevypořádal se s tím, proč návrhy na provedení těchto důkazů soud prvního stupně nezamítl. Žalovaný dále uvádí, že neprovedením jím navržených důkazů nebyl skutkový stav řádně objasněn a že vadné skutkové závěry způsobily také nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle §237 odst. l písm. b) OSŘ nejsou dány, neboť jde o prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by mohlo být dovolání přípustné už jen podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, to znamená, jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Takovým rozhodnutím je podle §237 odst. 3 OSŘ rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v rozsudku z 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 publikovaném v Právních rozhledech č. 11/2005, uvedl, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečnosti podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. úředním postupem, je důkazní břemeno o tom, že tomu tak v daném případě nebylo, na tom, kdo tvrdí opak.“ Od uvedeného závěru se rozsudek odvolacího soudu v posouzení otázky účinnosti smlouvy o převodu správy pozemku z 1. 7. 1977 ve vztahu k §347 odst. 6 hospodářského zákoníku neodchyluje. Pokud žalovaný vytýká soudům, že se nezabývaly přílohou rozhodnutí o založení státního podniku A. z roku 1988, pak takovým rozhodnutím (a přílohou) důkaz vůbec nebyl proveden. Výtky ohledně interpretace rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky z 28. 11. 1990, směřují proti posouzení konkrétního problému, který nepřesahuje význam dané věci. Navíc jde o posouzení na základě úvahy soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu v daném případě nebylo.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné. Dovolací soud proto, aniž se zabýval namítanou vadou řízení (§242 odst. 3 OSŘ) dovolání odmítl /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/. Dovolací soud ještě podotýká k výhradám žalovaného ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu, že skutkový stav může být dovoláním zpochybněn jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ, a to jde-li o dovolání přípustné podle §237 odst. l písm. a) a b) OSŘ.
Žalobkyni by podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ vůči žalovanému náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2006
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu