ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2761.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2761/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. M. V. , bytem v O. – P., zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 10, proti žalovaným 1) A. H. , bytem v P., 2) L. K. , bytem v P., oběma zastoupeným JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 49/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 28 Co 95/2012-175, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 1.980,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Věry Ottlové.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 1059 (dále jen ,,předmětný pozemek“), který vznikl oddělením z pozemku parc. č. st. 10, to vše v katastrálním území a obci B., na základě geometrického plánu.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 6 C 49/2011-120, ve výroku I. určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, odděleného od pozemku žalovaných parc. č. st. 10 v katastrálním území a obci B. na základě geometrického plánu specifikovaného v tomto výroku. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. 9 na základě kupní smlouvy uzavřené dne 10. října 2008. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. st. 10, a to na základě kupní smlouvy ze dne 11. září 1995. Předmětný pozemek vznikl oddělením geometrickým plánem z pozemku parc. č. 10.
Soud prvního stupně konstatoval, že je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci zapsáni žalovaní. Uvedl, že žalobkyně prokázala svou dobrou víru jako nezbytný předpoklad pro nabytí vlastnického práva vydržením. Vzhledem k právnímu titulu nabytí, jakož i právním titulům nabytí jejími právními předchůdci měla za to, že jí patří i předmětný pozemek. Dobrou víru žalobkyně lze podle názoru soudu prvního stupně dovodit i z přírodního reliéfu krajiny, kdy pozemek parc. č. 9 a předmětný pozemek jsou ukončeny strmým srázem a vepředu zpevněny a ohraničeny kamennou zdí. Žalovaní nikdy nevznesli námitku, že by měla hranice mezi jejich pozemkem a pozemkem žalobkyně probíhat jinde. Žalobkyně užívala předmětný pozemek v rozsahu, v jakém jej užívali i její právní předchůdci. V dobré víře přestala být až 2. listopadu 2010, kdy došlo k oddělení předmětného pozemku geometrickým plánem. Soud prvního stupně uvedl, že předmětný pozemek představuje 6 % celkové výměry nabytého pozemku a omyl na straně žalobkyně je vzhledem k poměru nabytého a skutečně užívaného pozemku omluvitelný. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla nejméně od roku 1984, kdy nabyl pozemek parc. č. 9 její právní předchůdce J. H. na základě rozhodnutí o dědictví po původním vlastníkovi pozemku J. H., v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří. Protože uplynula desetiletá vydržecí doba (žalobkyně si započetla oprávněnou držbu svých právních předchůdců), stala se vlastnicí předmětného pozemku vydržením.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 28 Co 95/2012-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku zamítl (výrok I. rozsudku). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupě není vykonatelný, neboť k němu nebyl připojen geometrický plán oddělující předmětný pozemek, který není dosud evidován v katastru nemovitostí. Předmětný pozemek byl oddělen z pozemku parc. č. st. 10, který byl původně ve vlastnictví státu a později ve vlastnictví obce Bílkovice. Podle odvolacího soudu nepostupoval soud prvního stupně procesně správně, neboť předtím, než provedl koncentraci řízení, žalované nepoučil ve smyslu §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Odvolací soud proto znovu provedl a doplnil dokazování. Dospěl k závěru, že předmětný pozemek, který byl oddělen z pozemku parc. č. st. 10, byl ve vlastnictví státu a později obce a nemohl být tedy předmětem vydržení před účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť z vydržení byly vyloučeny pozemky v socialistickém vlastnictví. Uvedený pozemek by však mohl být i přesto žalobkyní vydržen po účinnosti této novely, avšak pouze za splnění předpokladů §134 občanského zákoníku.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně J. H. od doby, kdy se stal vlastníkem pozemku parc. č. st. 9, musel vědět, že k tomuto pozemku nepatří předmětný pozemek, který byl později přisloučen k pozemku parc. č. st. 10. O této skutečnosti musela vědět i matka J. H., která byla rovněž dědičkou po zemřelém J. H. Žalobkyně tedy nemůže odvozovat svou dobrou víru od svých právních předchůdců, resp. právních titulů, na základě kterých měli předmětný pozemek užívat. Předmětný pozemek totiž v těchto právních titulech (zejména v rozhodnutí o dědictví po zemřelém J. H.) nebyl zmíněn; naopak bylo uvedeno, že předmětem dědictví je pozemek nyní parc. č. st. 9 bez přisloučeného předmětného pozemku. J. H. byl o skutečnosti, že mu předmětný pozemek nepatří, informován i tehdejším místostarostou města Bílkovice. Na tom nemění nic ani skutečnost, že J. H. na předmětném pozemku postavil kamennou zeď a drobnou stavbu a ani to, že žalovaní užívali pozemek parc. č. st. 10 bez předmětného pozemku. Žalobkyně nemůže svá tvrzení o vydržení předmětného pozemku založit ani na tom, že jej měla v oprávněné držbě H. B., dcera J. H., neboť H. B. pozemek držela jen jeden rok, a nebyla tak splněna podmínka desetileté vydržecí doby.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání je podle jejího názoru založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b)] o. s. ř. a namítá, že skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, nemají oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o. s. ř.)].
Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu ohledně okamžiku ztráty dobré víry jejího právního předchůdce. Ačkoliv bylo v dědickém rozhodnutí po zemřelém J. H. uvedeno, že předmětem dědictví je pozemek dnes parc. č. st. 9 bez přisloučeného předmětného pozemku, žalobkyně ani její právní předchůdci vzhledem k hranici v terénu nemohli mít za to, že jim předmětný pozemek nepatří. Na to, že jí nebo jejím právním předchůdcům předmětný pozemek nepatří, nebyla nikdy upozorněna. Naopak žalovaní si svůj pozemek oplotili, aniž by oplocení vztáhli i na předmětný pozemek. Pozemek parc. č. st. 10 kupovali žalovaní od svého právního předchůdce ,,bez právních vad“, tedy ani sami neměli vědomost o tom, že předmětný pozemek neoprávněně užívá dovolatelka, resp. její právní předchůdci. Dovolatelka uvedla, že v pochybnostech je třeba mít držbu za oprávněnou. Podle jejího názoru si může započíst i oprávněnou držbu svých právních předchůdců a má tedy za to, že vydržecí doba již uplynula.
Dovolatelka upozornila na to, že před nalézacími soudy nebyl ze strany žalovaných předložen žádný důkaz, který by vyvrátil její dobrou víru a jejích právních předchůdců. Zpochybnila pravost a hodnověrnost prohlášení bývalého místostarosty obce Bílkovice, ze kterého odvolací soud dovodil zánik její dobré víry. Vytkla odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz kupní smlouvou uzavřenou mezi obcí Bílkovice a žalovanými, ze které se podávalo, že na pozemku parc. č. st. 10 neváznou žádné vady. Podle jejího názoru z důkazů, které odvolací soud provedl, nevyplývá, že nebyla v dobré víře a že neuběhla potřebná desetiletá vydržecí doba. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že žalobkyni vydržecí doba nepočala běžet, protože nikdy nebyla v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří. Dobrou víru je třeba posuzovat z objektivního hlediska a žalobkyně ohledně skutečností, ze kterých by mohla svou dobrou víru dovozovat, neunesla důkazní břemeno. Naopak z důkazů provedených v řízení vyplynulo, že žalobkyně v dobré víře nebyla. Hranice mezi pozemky byla podle názoru žalovaných známa již od roku 1920 a na této skutečnosti nic nemění ani průběh oplocení mezi pozemky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. května 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je v řešené věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že žalobkyně není vlastnicí předmětného pozemku, neboť do běhu vydržecí doby se nemůže započíst dobu držby svých právních předchůdců. Jak J. H., tak i jeho matka M. H. nebyli oprávněnými držiteli předmětného pozemku, protože věděli, že v rámci dědických řízení předmětný pozemek do vlastnictví nenabyli.
Dovolatelka v dovolání pak s tímto východiskem odvolacího soudu polemizuje ve prospěch závěru, že její právní předchůdci byli oprávněnými držiteli předmětného pozemku, a proto si může do běhu vydržecí doby započíst i dobu držby svých právních předchůdů. Podstata výhrad vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem ze strany dovolatelky spočívá v jejím přesvědčení, že byla oprávněna si do doby své držby započíst i dobu držb svých právních předchůdců. Součet těchto dob je pak dostačující pro závěr, že vlastnické právo k pozemkům vydržela.
Aniž by byl dovolací soud nucen vyjádřit se ke správnosti východisek, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí, z hlediska procesní ekonomie uvádí, že i kdyby byla správná dovolací argumentace žalobkyně, nemělo by to na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu žádný vliv. Jinými slovy řečeno, i kdyby byla držba předmětného pozemku právních předchůdců žalobkyně oprávněná, nemohla se žalobkyně vlastnicí předmětného pozemku stát a její žaloba na určení vlastnického práva nemohla být důvodná.
Dovolací soud v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=njptembqg5pxg4s7gnpxg5dsl4ytamq 22 Cdo 2128/2005, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2007, dovodil, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.
Jinými slovy vyjádřeno platí, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.“
Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgfpwgxzrgaztgmy 22 Cdo 821/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 333).
Aplikace těchto závěrů v poměrech souzené věci má nutně za následek, že žalobkyně vlastnicí předmětného pozemku není.
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, která nejsou dovoláním zpochybněna, vyplývá, že J. H., jehož oprávněné držby se žalobkyně dovolává, zemřel dne 18. února 2007 a na základě schválené dohody o vypořádání dědictví nabyla pozemek st. parc. č. 9, pozemek parc. č. 1 a budovu na st. parc. č. 9 dcera zůstavitele H. B.
Jestliže by J. H. oprávněným držitelem předmětného pozemku nebyl (jak uzavřel odvolací soud), nelze dobu jeho faktické držby předmětného pozemku jakkoliv promítnout do úvah o možném vydržení z hlediska zápočtu tohoto období právě proto, že držba J. H. nebyla oprávněná. O zápočtu doby jeho držby lze totiž pojmově uvažovat pouze tehdy, pokud by byl držitelem oprávněným a současně sám vlastnické právo nevydržel.
Pokud by J. H. byl oprávněným držitelem předmětného pozemku, jak tvrdí dovolatelka v dovolání, přinejmenším od roku 1984, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví po matce J. H. M. H., na jehož základě se stal J. H. vlastníkem i zbývající jedné poloviny pozemku st. parc. č. 9, pozemku parc. č. 1 a budovy na st. parc. č. 9 až do své smrti v roce 2007, uplynutím desetileté vydržecí doby (§134 občanského zákoníku) by se stal vlastníkem předmětného pozemku na základě vydržení vlastnického práva k němu právě J. H. V takovém případě by se ovšem žalobkyně nemohla dovolávat jeho oprávněné držby právě z toho důvodu, že J. H. by vlastnické právo k pozemku již nabyl.
Předmětem dědického řízení po zemřelém J. H. předmětný pozemek nebyl a právní nástupkyně H. B. se nemohla stát jeho vlastnicí na základě výsledků řízení o dědictví. K dodatečnému projednání dědictví ohledně tohoto pozemku taktéž nedošlo.
Rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví by toliko – v případě pro žalobkyni nejpříznivějším – mohlo představovat putativní titul pro oprávněnou držbu dcery J. H. H. B., na základě kterého by bylo možno uvažovat o její oprávněné držbě. Ta by však případně započala až v roce 2007, kdy se na základě výsledků dědického řízení chopila držby předmětného pozemku a k žádnému zápočtu doby držby ze strany jejího předchůdce J. H. nemohlo dojít.
Vzhledem k tomu, že kupní smlouvou uzavřenou dne 10. října 2008 prodala H. B. pozemek st. parc. č. 9, pozemek parc. č. 1 a budovu na st. parc. č. 9 žalobkyni, je zřejmé, že vydržet vlastnické právo k předmětnému pozemku nemohla ani H. B., jejíž držba je datována pouze roky 2007 a 2008. I kdyby bylo možné považovat její držbu za oprávněnou, a tudíž by si období držby v letech 2007 a 2008 mohla započíst do běhu vydržecí doby samotná žalobkyně, pro niž by putativním titulem pro držbu pozemku mohla být právě uzavřená kupní smlouva z roku 2008 (neboť předmětný pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy z roku 2008), je zřejmé, že ani samotné žalobkyni nemohla uplynout desetiletá vydržecí doba, a to vzhledem ke skutečnosti, že v roce 2011 bylo zahájeno soudní řízení a rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 15. listopadu 2011. U žalobkyně by tak bylo možno uvažovat – v nejpříznivějším případě – o době oprávněné držby (i s připočtením držby H. B.) od roku 2007 do roku 2011, z čehož je zřejmé, že k uplynutí zákonné desetileté vydržecí doby nemohlo dojít, a žalobkyně tak vlastnické právo k předmětnému pozemku nemohla vydržet, i kdyby doba držby jejích právních předchůdců byla období oprávněné držby.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátkou) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) u každého z žalovaných z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25.000,- Kč podle §7 bodu 5. ve spojení s ustanovením §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 2.100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 26. července 2012 - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).
Takto určená odměna je u každé z žalovaných snížena o 20 % podle §12 odst. 4 vyhlášky a činí 1.680,- Kč. Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) jde o částku 1.980,- Kč u každé z žalobkyň .
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobkyni uložil, aby každému z žalovaných, kteří mají v řízení postavení samostatných společníků, nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 1.980,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. září 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu