ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2770.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2770/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. V. P., Ing. H. B. , c) HOTEL FORREST s. r. o. , se sídlem v Praze 7 – Bubenči, Za Císařským mlýnem 1083/9, IČO: 27882187, všech zastoupených JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 326/11, proti žalovaným: 1) Hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vyšehradě, Na Slupi 134/15, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnictví a zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 139/2004, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, se ve výroku II. vyjma části tohoto výroku, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 8. srpna 2012, č. j. 14 C 139/2004-316, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že žalovaná 2) je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1883/3 (dále jen „předmětný pozemek“) o výměře 2 046 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Prahu, na listu vlastnictví č. 759 pro obec P. a k. ú. B. (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu žalované 2), kterou se domáhala určení, že je vlastníkem předmětného pozemku (výrok II.), zamítl žalobu žalobců, kterou se domáhali proti žalované 2) zřízení věcného břemene spočívajícího v právu: (i) umístění budovy bez č. p./č. e., postavené na části předmětného pozemku (dle geometrického plánu pro vyznačení budov č. 596-62/2002, postavené na pozemku parc. č. 1883/11, o výměře 200 m 2 oddělené z předmětného pozemku) a umístění budovy bez č. p./č. e., postavené na části předmětného pozemku (dle geometrického plánu pro vyznačení budov č. 596-62/2002, postavené na pozemku parc. č. 1883/12 o výměře 66 m 2 , oddělené z předmětného pozemku); (ii) umístění přípojek elektřiny, vody a kanalizace včetně práva přístupu k nim za účelem jejich nezbytné kontroly, údržby a oprav, (iii) chůze a jízdy za účelem příchodu a příjezdu ke stavbám: budově č. p. 1083, postavené na pozemku parc. č. 1885/1, a budovám bez č. p./č. e., postaveným na předmětném pozemku. „Věcné břemeno ad (i), (ii) a (iii) se zřizuje: a) pro žalobce 2 a každého dalšího vlastníka jednotky č. 1083/1, byt, se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 11834/48766 vzhledem k celku na společných částech budovy a zastavěném pozemku, b) pro žalobce 1 a každého dalšího vlastníka jednotky č. 1083/2, jiný nebytový prostor, se spoluvlastnickým podílem ve výši id. 1922/48766 vzhledem k celku na společných částech budovy a zastavěném pozemku, c) pro žalobce 3 a každého dalšího vlastníka jednotky č. 1083/3, jiný nebytový prostor, spoluvlastnickým podílem ve výši id. 35010/48766 vzhledem k celku na společných částech budovy a zastavěném pozemku, všech v budově č. p. 1083 postavené na pozemku parc. č. 1885/1, k. ú. B., obec P. d) pro žalobce 1 a každého dalšího vlastníka budov bez č. p./č. e. postavených na předmětném pozemku. Žalovaný 2) je povinen právo z věcného břemene strpět. Žalobci jsou povinni uhradit žalovanému 2) úplatu za zřízení práva věcného břemene ve výši stanovené soudem na základě znaleckého posudku pořízeného soudem“ (výrok III.). Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně odůvodnil výrok III. tím, že je vázán rozsudečným návrhem a za situace, kdy se žalobci domáhali zřízení věcného břemene ohledně části pozemku p. č. 1883/3 v k. ú. B. vůči žalované 2), nezbylo mu než žalobu již s ohledem na „v rozhodnutí výše uváděné důvody“ ve výroku III. rovněž zamítnout.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, odvolání žalobců do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, v ostatních výrocích jej zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Ve vztahu k výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, shledal odvolací soud, že nemá podmínky ani pro jeho potvrzení, ani pro jeho změnu, důvodem je totiž logická rozpornost celého výroku, jež nebyla nijak blíže vysvětlena ani v odůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně shledal, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný 1), z tohoto pohledu sice obstojí první část výroku III., kterým se žaloba na zřízení věcného břemene vůči žalované 2) zamítá, nicméně v další části tohoto výroku soud prvního stupně vůči žalované 2) totéž věcné břemeno zřídil. Tento logický rozpor nebyl v odůvodnění nijak vysvětlen, a proto je výrok nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Kromě toho nutno soudu prvního stupně vytknout též další nedostatky. Jestliže mínil zatížit věcným břemenem vymezené části předmětného pozemku, bylo třeba (s ohledem na nutnost vkladu práva do katastru nemovitostí), aby geometrické plány vymezující dotčené části pozemku byly součástí výroku rozsudku, který je pro katastrální úřad závazný. Otázkou vlastnictví předmětného pozemku se soud prvního stupně vcelku obšírně zabýval, nijak ovšem neodůvodnil, proč se věcné břemeno zřizuje. Chybí jakékoli právní posouzení věci i skutkové závěry (zjištění) pro toto posouzení významné. V tomto ohledu zůstal rozsudek bez odůvodnění, ačkoli jde o podstatný a výjimečný zásah do vlastnického práva, který zákon umožňuje jen ve vymezených případech a při splnění řady podmínek. Ačkoliv soud prvního stupně vyhlásil rozsudek jako částečný, ve skutečnosti se ve vztahu k žalované 2) jedná o rozsudek mezitímní. Vzhledem k tomu odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný 1) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud jde o určení vlastnického práva, žalobci na něm nemají naléhavý právní zájem; zamítavý výrok soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil. Pokud jde o zřízení věcného břemene, odvolací soud shledal zamítavý výrok soudu prvního stupně „logicky rozporným“, přičemž tato logický rozpornost „nebyla nijak blíže vysvětlena ani v odůvodnění rozsudku“. S tím však dovolatel nesouhlasí. Jelikož soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 2) není vlastníkem předmětného pozemku, nezbylo mu než žalobu žalobců vůči žalované 2) zamítnout. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí, zejm. směrnicí pléna Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1967, sp. zn. Pls 6/67, o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně (uveřejněné pod V/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR), pak neformuloval zamítavý výrok jen tak, že „návrhu se vyhovuje“ nebo „návrh se zamítá“, ale zamítanou část žalobního návrhu v něm přesně odcitoval. Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavek úplnosti i určitosti, jeho případná logická rozpornost je pak vysvětlena v odůvodnění s poukazem na absenci pasivní legitimace žalované 2). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu nesprávné a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, žalovaný 1) navrhuje, aby dovolací soud napadenou část výroku II. změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby napadenou část zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření považují dovolání za nepřípustné. Podrobně rozebírají svou právní obranu ve věci samé a závěrem uvádějí, že soud prvního stupně řádně v řízení nepostupoval, zrušený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně je skutečně vnitřně rozporný, a proto jeho zrušení bylo jediným s právem souladným řešením. Vzhledem k tomu navrhují, aby dovolací soud předmětné dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. prosince 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 15. ledna 2015, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzovaném případě žalovaný 1) namítal, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil, že výrok III. je logicky rozporný, a proto je nepřezkoumatelný.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je sice ve své podstatě vadou řízení, jelikož však s tvrzenou vadou řízení byla položena otázka přípustnosti dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, (dostupné na www.nsoud.cz )], shledal dovolací soud dovolání přípustným z toho důvodu, že se rozhodnutí odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň důvodným.
Podle §155 odst. 1 věty první o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být výrok rozsudku přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 1855/99 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 12, str. 445)].
Ze směrnice pléna Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1967, sp. zn. Pls 6/67, o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně (uveřejněné pod V/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR), na kterou ostatně poukazoval i dovolatel, vyplývá, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být ovšem určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy ‚návrhu se vyhovuje‘ nebo ‚návrh se zamítá‘. Odvolává-li se výrok rozsudku na geometrický plán, případně jiný podobný doklad, stává se obsah této listiny součástí rozsudečného výroku; proto musí být tato listina označení rovněž s nepochybnou určitostí“. Tyto závěry jsou i nadále použitelné, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 1, str. 5), nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 942/2006 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 132).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1769). Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“.
V usnesení ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud dovodil, že „odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, není-li přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat, nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto“.
V posuzovaném případě odvolací soud považoval výrok III. rozsudku soudu prvního stupně za logicky rozporný, neboť v první části tohoto výroku má být žaloba zamítána, v další části výroku je však věcné břemeno vůči žalované 2) zřízeno. S tímto posouzením se však dovolací soud neztotožňuje.
Ačkoliv výrok III. rozsudku soudu prvního stupně může na první pohled budit dojem, že je možná dvojí interpretace výroku v části začínající slovy „Věcné břemeno ad (i), (ii) a (iii) se zřizuje“, tedy buďto že touto částí výroku došlo jen k vymezení, ve prospěch koho mělo být věcné břemeno zřízeno, nebo že touto částí výroku bylo věcné břemeno ve prospěch žalobců vůči žalovanému zřízeno, ve skutečnosti přichází do úvahy jen první varianta. Toto je zcela zřejmé při porovnání výroku III. a obsahu soudního spisu. Výrok III. je totiž vyjma uvozující věty „Zamítá se žaloba žalobců, kterou se domáhají proti České republice (druhé žalované) v níže uvedeném znění a rozsahu zřízení věcného břemene spočívajícího v právu:“ doslovně převzat z podání ze dne 21. dubna 2010 nazvaného „změna žalobního petitu“, založeného ve spise na č. l. 248 a 249, a to jako takový včetně volného řádku před větou „Věcné břemeno ad (i), (ii), (iii) se zřizuje:“. Dále je třeba zdůraznit, že část výroku III. uvozená větou „Věcné břemeno ad (i), (ii), (iii) se zřizuje:“ obsahově upravuje, ve prospěch koho má být věcné břemeno zřízeno, přičemž tato část výroku III. obsahově souvisí s předchozí částí výroku, v němž je vymezeno věcné břemeno. Tuto interpretační verzi jednoznačně podporuje i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně k výroku III. uvedl, že návrh na zřízení věcného břemene s ohledem na absenci pasivní věcné legitimace žalované 2) zamítl, o zřízení věcného břemene pak logicky v odůvodnění ničeho neuvedl. V neposlední řadě nelze pominout ani tu skutečnost, že v odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně, ve vyjádřeních žalované 1) a 2) ani v replice žalobců nebyla o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu údajné rozpornosti výroku III. žádná zmínka, nelze tedy ve vztahu k účastníkům hovořit o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
Dovolací soud současně dodává, že by bylo vhodné, aby soud prvního stupně propříště výrok III. formuloval přehlednějším způsobem, například tak, že přejímanou část textu uvede v uvozovkách či kurzívou, aby formulace výroku jeho rozhodnutí nevzbuzovala na straně odvolacího soudu pochybnosti. Přesto s ohledem na výše uvedené důvody se dovolací soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že částí výroku III. uvozenou větou „Věcné břemeno ad (i), (ii), (iii) se zřizuje:“ došlo skutečně ke zřízení věcného břemene. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto nemůže být z tohoto důvodu logicky rozporné.
Jelikož výrok II. rozsudku odvolacího soudu vyjma části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený výrok II. ve vymezené části zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu