ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4888.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4888/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) P. M. , b) L. M. , c) F. S. , všech zastoupených JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 126, proti žalovaným: 1) J. L. , a 2) H. L. , a oběma zastoupeným Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem se sídlem v Sedlčanech, Nádražní 106, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 70/2010, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 22 Co 571/2013-544, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 22 Co 571/2013-544, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 9 C 70/2010-73, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že ve prospěch domu na pozemku parc. č. 166 v obci a k. ú. S. svědčí věcné břemeno – služebnost chůze a jízdy hospodářskými i jinými povozy přes pozemek parc. č. 158 a parc. č. 165 v obci a k. ú. S. podle dílčí smlouvy č. 498/49 ze dne 14. 7. 1948, a ve výroku II. uložil žalobcům povinnost nahradit žalovaným náhradu nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně na základě rozhodnutí finančního odboru ONV v Příbrami ze dne 3. 9. 1960 byly panující nemovitosti převedeny do socialistického vlastnictví Jednoty l. s. d., čímž podle §14 vládního nařízení č. 81/1958 Sb. uvedená služebnost zanikla. Pokud by k zániku nedošlo ze zákona, pak formulace petitu žaloby je rovněž nekonkrétní a nespecifikuje rozsah služebnosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. června 2011, č. j. 22 Co 172/2011-99, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uvedená služebnost zanikla. Nicméně soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu vícekrát pochybil. V první řadě se nevypořádal s návrhem na změnu žaloby ze dne 24. 9. 2010, kterou podle odvolacího soudu měl připustit. Správný není ani jeho názor, že by žalobní petit byl nekonkrétní, neboť je zřetelné, čeho se žalobci domáhají. Co se týče dosavadního průběhu dokazování, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že uvedená služebnost zanikla ze zákona. Nicméně soud prvního stupně se nevypořádal s tvrzeními a důkazními návrhy, že věcné břemeno práva chůze a jízdy bylo vydrženo. Vzhledem k tomu odvolací soud podle §219a odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby posoudil, zda v souladu s §120 odst. 3 občanského soudního řádu při respektování §118b občanského soudního řádu, i s ohledem na navrženou změnu žaloby, je namístě provést důkaz dědickým spisem, a to především listinou na č. l. 21, bývalého státního notářství v Příbrami vedeného pod sp. zn. D 128/69, který si soud prvního stupně vyžádal a který je součástí soudního spisu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. srpna 2013, č. j. 9 C 70/2010-456, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že na pozemku parc. č. 165 v obci a k. ú. S. vázne věcné břemeno – služebnost chůze a jízdy hospodářskými a jinými povozy ve prospěch domu, postaveného na pozemku parc. č. 166 v obci a k. ú. S., a to podle dílčí smlouvy č. 498/49 ze dne 14. 7. 1948, a to směrem z veřejné komunikace do kolny /garáže/ postavené na pozemku parc. č. 166 od vrat co nejkratší s právem otáčet se na pozemku parc. č. 166 oběma směry a dále v průchodu mezi pozemky parc. č. 166 a 165 ke kolně /garáži/ na pozemku parc. č. 166 směrem co nejkratším (dále jen „uvedená služebnost), a ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně uvedená služebnost, která vznikla na základě dílčí smlouvy ze dne 14. 7. 1948, měla ke dni 1. 1. 1962 zaniknout podle §14 nařízení vlády č. 81/1958 Sb. Z dokazování provedeného dědickým spisem po zemřelé M. P., konkrétně z rozhodnutí finančního odboru ONV v Příbrami ze dne 29. 10. 1968, č. j. FIN.72.2-PZ/ST-02/1968/SV (č. l. 21 dědického spisu), vyplynulo, že rozhodnutí finančního odboru ONV v Příbrami ze dne 3. 9. 1960, kterým mělo dojít k zániku služebností, je od počátku neplatné, a proto k zániku služebností nikdy nedošlo. Soud prvního stupně nicméně shledal, že žalobci odprodali v roce 1977 část panujících nemovitostí, a proto nejsou v současném soudním řízení aktivně věcně legitimování. S ohledem na uvedené proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobců odvolací soud usnesením ze dne 24. června 2014, č. j. 22 Co 571/2013-544, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesdílel závěr soudu prvního stupně, že žalobci nejsou aktivně věcně legitimování, neboť již nejsou vlastníky panující nemovitosti. Naopak aktivní legitimace je nepochybně dána. Jelikož soud prvního stupně správně dovodil, že nedošlo k zániku uvedené služebnosti, neboť původní rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím ONV v Příbrami ze dne 29. 10. 1968, měla by uvedená služebnost v zásadě trvat dodnes. Nezanikla-li uvedená služebnost rozhodnutím ONV v Příbrami z roku 1960, stávají se aktuálními námitky žalovaných, že uvedená služebnost zanikla následně. Jelikož se soud prvního stupně těmito námitkami doposud řádně nezabýval, neprovedl všechny navrhované důkazy a ani po právní stránce věc neposoudil, nezbylo odvolacímu soudu s ohledem na zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, než rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se v závěru vypořádal s námitkou žalovaných, že při jednání dne 25. 1. 2011 mělo dojít ke "koncentrační tečce". O koncentraci řízení musejí být účastníci řízení poučeni jak v předvolání, tak při soudním roku, jehož skončením koncentrace řízení nastane, přičemž v protokolu o jednání ze dne 25. 1. 2011 je uvedeno, že „účastníci [byli] poučeni dle §118b a 119a o. s. ř.“, což však ke koncentraci nepostačuje. Odvolací soud totiž pouhým odkazem na zákonná ustanovení občanského soudního řádu nemůže přezkoumat, jakých konkrétních poučení se ve vztahu ke koncentraci řízení účastníkům dostalo, a zda koncentrace skutečně nastala.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť se odvolací soud podle jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vztahu koncentrace řízení podle §118b občanského soudního řádu a poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud nesprávně dovodil, že koncentrace řízení nenastala pro absenci poučení, namísto toho, aby respektoval stav ke dni 25. 1. 2011, kdy nastala "koncentrační tečka". Poučení o koncentraci proběhlo řádně, když v protokolu o jednání bylo uvedeno: „Účastníci poučeni podle §118b a §119a o. s. ř.“ Protokol o jednání coby veřejná listina přitom presumuje jeho obsahovou správnost. Obě strany byly navíc zastoupeny advokátem, nikdo nevznesl námitku proti protokolaci, a proto je nedůvodný závěr, že k poučení o koncentraci nedošlo. Kdyby byla koncentrační tečka respektována, došlo by jistě k zamítnutí žaloby, neboť listinné důkazy, které vedly odvolací soud k závěru, že služebnost nezanikla rozhodnutím finančního odboru ONV v Příbrami ze dne 3. 9. 1960, vůbec nemohly být s ohledem na koncentraci provedeny. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení v celém rozsahu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že se žalovaným přiznává náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení, nebo aby žalobu zamítl, přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a zároveň zrušil usnesení soudu prvního stupně o povolení změny žaloby ze dne 23. 5. 2012 a ze dne 7. 12. 2012. Zároveň žalovaní navrhli, aby dovolací soud bez ohledu na úspěšnost věci již nyní žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 150 416,- Kč, neboť nezavdali příčinu k žalobě.
Žalobci s dovoláním nesouhlasí; považují je za ne zcela srozumitelné, neboť není zřejmé, jaké konkrétní rozhodnutí je napadáno. Nedošlo k porušení procesních pravidel ze strany odvolacího soudu, přičemž žalovanými uváděná rozhodnutí dovolacího soudu naopak potvrzují správnost postupu odvolacího soudu. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro vady v postupu soudu prvního stupně, protože odvolací soud byl odlišného názoru na právní posouzení věci. Pak je ale zřejmé, že v dalším řízení po zrušení v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně bylo možné tvrdit nové skutečnosti a označovat k tomu nové důkazy.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. června 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Usnesení odvolacího soudu je založeno na závěru, že uvedená služebnost nezanikla, tudíž může existovat i v současné době. Vzhledem k tomu je třeba se řádně vypořádat s námitkou žalovaných, že uvedená služebnost zanikla později, čímž se však soud prvního stupně nezabýval. Jelikož je však třeba v řízení provést dokazování nad rámec odvolacího přezkumu, dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba s ohledem na zásadu dvojinstančnosti rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit podle §219a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §213 odst. 4 o. s. ř. k dalšímu řízení.
Žalovaní napadají závěry odvolacího soudu v tom, že nezohlednil jejich námitku koncentrace řízení, a proto na základě provedení nepřípustného důkazu dospěl k nesprávnému závěru, že k zániku uvedené služebnosti doposud nedošlo. Za dané situace potom nesprávně rozhodl, že je třeba věc vrátit znovu soudu prvního stupně k provedení dalšího dokazování. Podle žalovaných byla otázka koncentrace řízení posouzena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, v důsledku čehož je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné.
Koncentrační námitka je sice ve své podstatě vadou řízení, jelikož však s tvrzenou vadou řízení byla položena otázka přípustnosti dovolání [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )], shledal dovolací soud dovolání přípustným z toho důvodu, že se rozhodnutí odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň důvodným.
Jelikož ke koncentraci řízení mělo podle tvrzení žalovaných dojít po skončení jednání dne 25. 1. 2011, je třeba posoudit, zdali došlo ke koncentraci řízení podle §118b občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 8. 2012 (dále jen „o. s. ř. 31. 8. 2012“).
Podle §118b odst. 1 o. s. ř. 31. 8. 2012 ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 2. Podle odst. 2 tohoto ustanovení byla-li připuštěna změna žaloby (§95), nejsou tím účinky podle odstavce 1 dotčeny. Došlo-li k přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) nebo záměně účastníka (§92 odst. 2), nastávají ve vztahu s novými účastníky účinky podle odstavce 1 skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo; o tom musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení omezení podle odstavců 1 a 2 neplatí ve věcech uvedených v §120 odst. 2 a v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem nebo podle §114c odst. 5.
Dovolací soud se již koncentrací řízení opakovaně zabýval, přičemž za zásadní lze označit rozsudek velkého senáru občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsudku dovolací soud uvedl, že „o poučovací povinnosti soudu se ve vztahu k tzv. koncentraci řízení výslovně hovoří pouze v ustanovení §114c odst. 5 o. s. ř. 31. 8. 2012, podle něhož ‚před skončením přípravného jednání předseda senátu poučí, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, přítomné účastníky o tom, že ke skutečnostem uvedeným a k důkazům označeným po skončení přípravného jednání, popřípadě po uplynutí lhůty podle odstavce 4 věty druhé, může být přihlédnuto jen za podmínek uvedených v §118b odst. 1‘, a v ustanovení §118b odst. 2 části věty druhé za středníkem o. s. ř. 31. 8. 2012, podle kterého ‚o tom, že ve vztahu s novými účastníky, došlo-li k přistoupení dalšího účastníka nebo k záměně účastníka, nastávají účinky tzv. koncentrace řízení skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo, musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání‘. Z toho, že zákon ‚mlčí‘ o poučovací povinnosti soudu ve vztahu k předpokladům, za nichž nastává tzv. koncentrace řízení, a o jejích účincích při předvolávání účastníků k přípravnému jednání nebo k prvnímu jednání nebo že tuto poučovací povinnost ‚nezmiňuje‘ v souvislosti se skončením prvního jednání, které bylo ve věci nařízeno, popřípadě se skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo, ovšem nelze úspěšně dovozovat, že by soud byl povinen poskytnout účastníkům poučení jen v případech uvedených v ustanovení §114c odst. 5 o. s. ř. 31. 8. 2012 nebo v §118b odst. 2 části věty druhé za středníkem o. s. ř. 31. 8. 2012. Dovolací soud je přesvědčen, že zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků a uplatnění principu právní jistoty ve věcech projednávaných a rozhodovaných v občanském soudním řízení vyžadují, aby soud (též s přihlédnutím k ustanovení §5 o. s. ř. 31. 8. 2012) při plnění své poučovací povinnosti postupoval shodně (stejně) ve všech případech, v nichž podle ustanovení §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. 31. 8. 2012 nastává tzv. koncentrace řízení. Nemají-li být tedy činěny zcela neodůvodněné rozdíly ve výkonu poučovací povinnosti soudu v jednotlivých případech, v nichž dochází k tzv. koncentraci řízení podle ustanovení §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. 31. 8. 2012, musí se poučení o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích vždy dostat účastníkům jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího ‚předvídatelného‘ postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy – i s přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení nemusí být vždy snadno stanovitelná – bez pochybností věděli o tom, že řízení bude zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další postup v řízení. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že tzv. koncentrace řízení nenastává nejen – jak se uvádí v ustanovení §118b odst. 3 o. s. ř. 31. 8. 2012 – tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech uvedených v ustanoveních §118b odst. 2 části věty za středníkem a §114c odst. 5 o. s. ř. 31. 8. 2012, ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.“
V posuzovaném případě proběhlo nejdříve dne 24. 8. 2010 přípravné jednání, na němž však účastníci nebyli v rozporu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu poučeni o možnosti koncentrace řízení, a proto skončením přípravného jednání, případně uplynutím dodatečné lhůty k tzv. koncentraci řízení nedošlo. Následně dne 25. 1. 2011 proběhlo první jednání před soudem prvního stupně. K tomuto jednání byli účastníci předvolání vzorem 024 o. s. ř., který obsahuje poučení o tom, že skončením prvního jednání, případně uplynutím dodatečně stanovené lhůty dojde k tzv. koncentraci řízení. V protokolu o jednání ze dne 25. 1. 2011 (č. l. 95) je v rámci dokazování uvedeno: „Účastníci poučeni podle §118b a §119a o. s. ř. Na to právní zástupce navrhuje, aby byl proveden důkaz výslechy svědků, tak jak uvedl ve svém písemném návrhu. Návrh na provedení výslechu svědků ke skutečnosti, která je v návrhu na jejich výslech ze dne 24. 9. uvedená se zamítá. Soud zamítá návrh 2., 3. žalovaného na ohledání na místě samém.“ Následně bylo dokazování ukončeno a účastníkům byla dána možnost k závěrečným řečem. Zástupce žalobců ve své závěrečné řeči uvedl: „Soud nerozhodl správně, když nepřipustil změnu návrhu a výslech svědků, neboť jejich výslech se měl vztahovat k zániku věcného břemene, toto do současné doby provedené dokazování směřuje k tomu, že věcné břemeno, resp. dokazování by směřovalo k tomu, že věcné břemeno by bylo vydrženo výkonem věcného břemena v dobré víře po dobu delší než 10 let. Pokud se jedná o věcné břemeno, vzniklo ve stejném rozsahu, tak jak zaniklo, a to vydržením. I když žaloba bude zřejmě zamítnuta, požaduje náhradu nákladů řízení, které ve lhůtě 3 dnů soudu písemně dodá.“ Po závěrečných řečech byl následně vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta.
Dovolací soud se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který dovodil, že nedošlo ke koncentraci řízení, neboť nemá být zřejmé, o čem byli účastníci řízení poučeni. Jinými slovy řečeno, odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že průkazem splnění poučovací povinnosti podle §118b (o koncentraci řízení) a §119a odst. 1 (o naplnění podmínek tzv. neúplné apelace) občanského soudního řádu není protokolace odkazující na tato zákonná ustanovení a jen z tohoto důvodu nemohly účinky koncentrace řízení nastat.
S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
V první řadě je třeba vycházet z toho, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, veřejnou listinou podle §134 o. s. ř., a proto není-li prokázán opak, potvrzuje protokol o jednání pravdivost toho, co je v protokolu osvědčeno nebo prokázáno [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98 (publikované v časopise Soudní judikatura, 1999, č. 1, str. 19), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002 (uveřejněné pod č. C 2770 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Neméně důležitou skutečností je, že všichni účastníci řízení byli zastoupeni advokátem, tedy právním profesionálem, který poskytuje svým klientům právní služby. Jelikož značná část agendy advokáta spočívá v zastupování účastníků před soudem, lze po advokátech vyžadovat odpovídající znalost procesního práva. To se projevuje v rámci poučovací povinnosti nejen po stránce kvantitativní, tedy že jen osoba advokátem nezastoupená má právo být více v civilním soudním řízení poučována (§118a odst. 4 o. s. ř.), ale i po stránce kvalitativní, tedy že lze předpokládat, že advokát poučení soudu porozumí. Ačkoliv je tato skutečnost explicitně vyjádřena až v §5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bez pochyby se požadavek profesionality uplatňoval již dříve.
Význam poučovací povinnosti podle §118b a §119a o. s. ř. je chápán současným občanským soudním řádem jako natolik významný aspekt civilního procesu, že o účincích spojených s tzv. koncentrací řízení a neúplnou apelací musí být účastník řízení poučen bez ohledu na své zastoupení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2003, pod pořadovým č. 76), vysvětlil, že k řádné protokolaci poučení podle §119a o. s. ř. postačuje, poznamená-li se v protokole o jednání odkazem na §119a o. s. ř., včetně údaje o tom, zda a jak účastníci (jejich zástupci) na poučení reagovali [k těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 9862006, nebo rozsudku ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 (uveřejněných na www.nsoud.cz )]. Uvedené pak platí i pro poučení podle ustanovení §118b, když z dosavadní soudní praxe dovolací soudu vyplývá, že dostačujícím poučením v režimu §118b sice není "pouhý odkaz na koncentraci řízení, jenž byl podle protokolu o jednání učiněn při jednání", jakkoliv z ní však nevyplývá, že by nebylo dostačující poučení s protokolárním zachycením odkazem na §118b s reakcí účastníka na takové poučení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 (uveřejněný pod č. C 13 548 v Souboru). Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je nutno odlišovat poučení podle §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. na straně jedné a poučení podle §118b o. s. ř. a §119a odst. 1 o. s. ř. na straně druhé. Poučení podle §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. Proto je v těchto případech nutné, aby z protokolu o jednání bylo jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku podle §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. i s poučením o následcích při nesplnění této výzvy [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 (uveřejněný pod č. C 13 548 v Souboru) a jakým způsobem účastník na tuto výzvu reagoval. Naproti tomu poučení podle §118b a §119a odst. 1 o. s. ř. není adresnou výzvou účastníku k uvedení tvrzení nebo důkazů, které doposud v řízení uvedeny nejsou, ale pouze obecným ohlášením koncentrace řízení a neúplné apelace s informací o tom, kdy a za jakých podmínek koncentrace řízení a neúplná apelace nastoupí. Na tuto výzvu účastník žádným způsobem reagovat nemusí, nýbrž může, přičemž možnost reakce v těchto případech mu musí být soudem umožněna s případnou reakcí účastníka na takové poučení, což je obsaženo právě v protokolu o jednání.
V posuzovaném případě podle protokolu o jednání byli účastníci poučeni podle §118b a §119a o. s. ř., přičemž tuto – byť stručnou – protokolaci nikdo v průběhu celého řízení z hlediska obsahovaného nezpochybnil, ba naopak zástupce žalobců na základě uvedeného poučení navrhl nové důkazy, tudíž lze uzavřít, že k poučení podle uvedených ustanovení skutečně došlo. Ostatně advokát coby právní profesionál je schopen dostatečně posoudit význam poučení, jakož i zaprotokolované formulace „účastníci poučeni podle §118b a §119a o. s. ř.“ a případně uplatnit námitky vůči obsahu protokolu, pokud by neodpovídal skutečně poskytnutému poučení.
Došlo-li k poučení v předvolání k jednání a k poučení i při jednání samotném o tom, že skončením prvního jednání dojde k tzv. koncentraci řízení podle §118b o. s. ř., přičemž jednání ze dne 25. 1. 2011 bylo „prvním jednáním“ ve smyslu výše uvedeného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, pak je nutno dovodit, že k tomu, aby v posuzovaném případě nastala koncentrace řízení, nemůže zabránit způsob poučení u jednání soudu prvního stupně dne 25. 1. 2011 a jeho protokolace. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.
V další fázi řízení je tedy na odvolacím soudu, aby se věcí znovu řádně zabýval. Pokud odvolací soud neshledá žádný jiný důvod, pro který by neměla koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. nastat, bude na odvolacím soudu, aby posoudil skutkový stav s přihlédnutím ke koncentraci řízení podle §118b o. s. ř. Jinak řečeno ke skutkovým tvrzením či k důkazním návrhům, které byly učiněny po koncentraci řízení, je možné přihlédnout jen za podmínek §118b o. s. ř., přičemž tento postup je třeba řádně vysvětlit a odůvodnit. Dovolací soud v této souvislosti pro úplnost dodává (aniž by jakkoliv předjímal, zda se daný postup uplatní i v souzené věci), že podle právní úpravy koncentrace řízení dopadající i do poměrů souzené věci nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 – 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení §118b odst. 1 tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011 (uveřejněný pod č. 59/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Závěrem je třeba se zabývat procesním návrhem žalovaných. Žalovaní ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá. Takový postup však může přicházet v úvahu jen zcela výjimečně, neboť dovolací soud se v rámci dovolacího přezkumu omezuje na nesprávné právní posouzení (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), případně na vady řízení (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.). Usnesení odvolacího soudu, kterým se ruší rozsudek soudu první stupně, proto nepůjde měnit za situace, kdy by hrozilo, že účastníkům řízení bude odepřen přezkum zjištěného skutkového stavu soudem I. stupně, což lze předpokládat u rušících důvodů uvedených v §219a odst. 1 o. s. ř., nebo za situace, když by hrozilo, že dovolací soud bude muset alespoň implicite posuzovat zjištěný skutkový stav, jak by tomu beze sporu bylo u změny usnesení odvolacího soudu založeného důvodem obsaženým §219a odst. 2 o. s. ř.
Taktéž není možné vyhovět požadavku žalovaných, aby jim dovolací soud bez dalšího přiznal náhradu nákladů řízení podle §143 o. s. ř.
Podle §151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí; u náhrady nákladů řízení podle §147 a §148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.
Není-li doposud zřejmé, který z účastníků bude ve věci úspěšný a který naopak nikoliv, není možné o náhradě nákladů řízení podle §142 a §143 o. s. ř., jak navrhují žalovaní, rozhodnout. Výrok o náhradě nákladů řízení je totiž v tomto případě závislý na výroku ve věci samé.
Jelikož usnesení odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu