ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2792.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2792/2020-650
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obce Prštice , se sídlem v Pršticích, Hlavní 1, IČO 00282405, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, proti žalované obci Silůvky , se sídlem v Silůvkách, Prachatičky 39, IČO 00488305, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o návrhu žalované na obnovu řízení o určení vlastnického práva, vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 394/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2020, č. j. 13 Co 67/2020-627, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 C 394/2015-585, zamítl návrh, jímž se žalovaná domáhala, aby soud povolil obnovu řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 394/2015 v rozsahu výroku II rozsudku ze dne 8. 9. 2017, č. j. 8 C 394/2015-348, jímž bylo určeno, že žalovaná je výlučným vlastníkem budovy bez čísla popisného nebo čísla evidenčního, stojící na pozemku parc. č. 1054 v katastrálním území Silůvky, která je zapsaná na listu vlastnictví č. 844 pro obec a katastrální území Silůvky u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 13 Co 67/2020-627, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015, nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14. Žalovaná namítá, že v dané věci šlo o listinné důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení. Nemá za to, že jako účastnice řízení měla vyvíjet takovou procesní aktivitu, která by spočívala v oslovování osob, které za ni dříve jednaly. Osoby jednající za obec by měly postupovat s péčí řádného hospodáře a veškeré své úkony a záležitosti dokladovat. Žalovaná proto jednala v dobré víře ve správnost a úplnost všech jí známých dokladů a archivu obce. Není možné po starostovi požadovat, aby se při každém vzniklém sporu obracel na dřívější starosty a zastupitele, zdali nemají povědomí o sporné záležitosti nebo podkladech, které nejsou řádně dokladované v archivu obce. Vědomost o existenci předložených listin vznikla náhodou – současný starosta obce potkal bývalého starostu P., který upozornil na listiny, mimo úřední jednání. Je pravděpodobné, že listiny měly být určeny k likvidaci, neboť měly být nahrazeny smlouvou o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod ze dne 14. 4. 1994 a souhlasným prohlášením o spoluvlastnictví čistírny odpadních vod z roku 1999. Navíc jde o listiny týkající se skutečnosti časově značně vzdálené. Dále žalovaná namítá, že nově předložené důkazy pro ni mohou přivodit příznivější rozhodnutí věci. Vůle obou obcí směřující ke vzniku spoluvlastnictví totiž byla vytvořena již v roce 1983, což právě dokladují nově předkládané důkazy. Starosta obce pak při podpisu smlouvy o dokončení výstavby a provozování společné čistírny odpadních vod ze dne 14. 4. 1994 a souhlasného prohlášení o spoluvlastnictví čistírny odpadních vod z roku 1999 jednal v intencích vytvořené vůle. Jestliže by byla daná čistírna odpadních vod vybudována ještě v době účinnosti tehdejší právní úpravy, podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešla by do spoluvlastnictví obou obcí, neboť obě obce by disponovaly právem hospodaření s předmětnou věcí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobou na obnovu řízení podle §228 odst. 1 o. s. ř. může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury ve směru, že v případě, kdy odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
V souzené věci spočívá usnesení odvolacího soudu hned na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby na obnovu řízení, a sice že žalovaná mohla nově předkládané listiny týkající se výstavby čistírny odpadních vod použít již v původním řízení a zároveň, že pro ni tyto nové důkazy ani nemohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Pro to, aby žalovaná mohla být v dovolacím řízení úspěšná, musela by důvodně zpochybnit oba závěry odvolacího soudu.
Žalovaná namítá, že v dané věci šlo o listinné důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení účinků právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzivně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2431/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )]. V usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015, pak dovolací soud upřesnil, že pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 669/2009, ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2575/2009, nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )], přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět [k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Zdůraznil, že „ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o․ s. ř. Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Právě zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, je pro rozhodnutí o obnově řízení určující“ [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Na otázku, v jakém případě se „dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází“, resp. zda mohl skutečnosti, rozhodnutí či důkazy použít „bez své viny“ pak nelze dát obecnou odpověď; záleží vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Nicméně právě proto, že tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí [k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009 (dostupné na www.nsoud.cz )], je třeba při posuzování „viny“ žalobce ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (viz např. Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Orbis Praha, 1970, díl II., str. 131).
Žalovaná v žalobě na obnovu řízení nejprve tvrdila, že nově předkládané důkazy nalezla v archivu žalobkyně v listopadu roku 2018. Následně uvedla, že se toto její tvrzení nezakládá na pravdě, neboť dokumenty byly nalezeny na půdě obecního úřadu žalované. Uvedla, že se o jejich existenci a umístění dozvěděla až v listopadu roku 2018 poté, co se současný starosta žalované na okolnosti výstavby čistírny odpadních vod dotázal tehdejšího starosty žalované (který vykonával tuto funkci v letech 1990–1998), od kterého se dozvěděla, že k čistírně odpadních vod existují „staré papíry“. Soudy vyšly z toho, že důkazy, které žalovaná předložila v řízení na obnovu řízení, má v držení již od roku 1990. Před rokem 1990 Místní národní výbor Prštice vykonával působnost nejen pro území obce Prštice, nýbrž i pro území obce Silůvky. Dne 28. 2. 1990 byl zřízen samostatný Místní národní výbor v Silůvkách, a proto dne 23. 3. 1990 Místní národní výbor Prštice předal Místnímu národnímu výboru Silůvky řadu listin, které se mimo jiné týkaly i výstavby kanalizace a čistírny odpadních vod, jak to vyplývá z předávacího protokolu.
Odvolací soud k námitce uvedl, že je zcela logické a spravedlivé po žalované požadovat, aby již v průběhu původního řízení zjišťovala okolnosti rozhodné pro posouzení věci také od osob, které se v minulosti aktivně podílely na přípravě výstavby čistírny odpadních vod a jejich součástí a které v této věci za žalovanou jednaly. Dotaz na starostu, který svoji funkci vykonával v letech 1990 až 1998, proto mohl a měl současný starosta žalované učinit již v průběhu původního řízení a nikoli až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalované. Podle názoru odvolacího soudu bylo možno od žalované očekávat, že při řádném uplatňování svých práv vyvine dostatečnou aktivitu již v průběhu původního řízení, která by směřovala k zajištění podkladů pro vedení soudního řízení a k uplatňování jeho práv.
Nejvyšší soud jako soud dovolací závěr odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že jeho úvaha není zjevně nepřiměřená, a proto v dovolacím řízení obstojí.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že od žalované bylo možné v původním řízení spravedlivě očekávat, aby bývalého starostu obce kontaktovala. V soudní praxi nadto bývá navržení výslechu osoby, která za účastníka řízení dříve jednala, zcela běžné. I v tomto případě proto lze podřadit kontaktování původního starosty obce, příp. jeho výslech v soudním řízení pod běžnou aktivitu, jejíž vyvinutí po žalované bylo možné spravedlivě očekávat. To platí tím spíše, že mezi účastníky řízení nejde o ojedinělý spor, ale o řadu řízení, která se týkají zásadní otázky fungování objektu čističky odpadních vod a kanalizace, tj. činností pro obce naprosto zásadních. Ostatně sama žalovaná v průběhu řízení opakovaně poukazovala na to, že příslušná jednání v dřívějším období vedli za účastníky právě starostové, kteří měli prezentovat vůli příslušných orgánů obce navenek. Jestliže pak vznikala pochybnost o řádnosti procesu výstavby čističky odpadních vod, kde vystupování starostů mělo hrát zásadní roli, pak se získání potřebných informací od starosty dřívějšího k okolnostem výstavby čističky odpadních vod přímo nabízelo.
Dovolací soud rovněž souhlasí s úvahou odvolacího soudu zohledňující konkrétní okolnosti této věci o tom, že závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1408/2018, do individuálních poměrů této věci zcela nedopadají. V tomto případě žalovaná vynaložila nové úsilí k nalezení nových důkazů, jež po ní bylo možné spravedlivě požadovat, jak bylo uvedeno výše, již v původním řízení. Nešlo tedy v tomto kontextu o objevení listin zcela náhodné. Okolnost, že jde o skutečnosti časově vzdálené, je pak pouze kritériem podpůrným.
Vzhledem k nepřípustnosti první námitky je již nadbytečné zabývat se druhou námitkou o tom, že nově předložené důkazy mohou pro žalovanou přivodit příznivější rozhodnutí věci, neboť prokazují, že vůle obce již v zásadních bodech vytvořena byla a že starosta později jednal v intencích takto vytvořené vůle. K tomu však dovolací soud uvádí následující:
Pro povolení obnovy řízení postačí, že se jeví pravděpodobným, že nové skutečnosti nebo důkazy mohou přivodit pro tohoto účastníka příznivější rozhodnutí ve věci, ať již samy o sobě či ve spojení s již známými skutečnostmi nebo důkazy [k tomu srovnej např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67 (uveřejněné pod č. 6/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73 (uveřejněné pod č. 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001 (uveřejněné pod č. 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Žalovaná především odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14, a v něm uvedený závěr: „pokud však již vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla, je starosta oprávněn jednat v intencích takto vytvořené vůle.“
V tomto ohledu lze zcela odkázat na vyčerpávající závěr Ústavního soudu učiněný v dalším sporu žalobkyně a žalované o čističku odpadních vod a vyjádřený v usnesení ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2686/20. Ústavní soud konkrétně uvedl: „Za přesvědčivé považuje Ústavní soud hodnocení krajského soudu, že v roce 1983 nebyla Místním národním výborem Prštice projevena vůle k tomu, aby čistička byla ve spoluvlastnictví obcí. Jeho závěr, že v dané době národní výbory pouze spravovaly majetek ve státním socialistickém vlastnictví (§35 zákona o národních výborech) a že jeho jediným vlastníkem byl stát (§63 hospodářského zákoníku), vyvrátil tvrzení stěžovatelky o vůli obcí založit spoluvlastnictví obcí. O porušení stěžovatelčiných základech práv či svobod nesvědčí ani její tvrzení uvedené v ústavní stížnosti, že v roce 1983 směřovala vůle Místního národního výboru Prštice k založení práva společného hospodaření s čističkou, které by náleželo tomuto národnímu výboru a nově v roce 1990 ustavenému Místnímu národnímu výboru Silůvky. Podle stěžovatelky pak z vlastnictví státu podle zákona č. 172/1991 Sb. přešla čistička do spoluvlastnictví obcí, které k ní do té doby měly právo společného hospodaření. Ústavní soud poznamenává, že obecné soudy zjistily, že v roce 1992 byla na čističku vypracována projektová dokumentace, v témže roce stěžovatelka obdržela vodoprávní povolení, výstavba čističky započala až po vypracování projektové dokumentace a čistička byla zkolaudována v roce 1997. Z ústavního hlediska nelze nic vytýkat soudům, jež se vlastnickým právem k čističce zabývaly na základě skutečností, které se týkají vzniku čističky jako věci v právním smyslu, a okolností, které tu byly v době její výstavby. Byla-li projektová dokumentace, podle níž byla čistička následně zkolaudována, vytvořena až v roce 1992, pak obecným soudům nelze důvodně vytýkat, že měly zohledňovat úpravu přechodu vlastnictví státu na obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.“ Vzhledem k bezprostřední aplikovatelnosti závěrů Ústavního soudu na poměry této věci shledal dovolací soud i tuto námitku jako nepřípustnou, jestliže z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že v 80. letech 20. století vůle k založení spoluvlastnického vztahu vůbec nemohla vzniknout z důvodu tehdy existující právní úpravy. Jestliže pak v obnově tvrzené nové důkazy se týkají právě tohoto období, je zřejmé, že pro žalovanou příznivější rozhodnutí ve věci přinést nemohou.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu