ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.669.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 669/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce S. t. s. a č., o. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. ČR, o. s., zastoupenému advokátem, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 168/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2008, č. j. 23 Co 219/2008-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.440,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26. 2. 2008, č. j. 13 C 168/2007-48, zamítl jako nedůvodnou žalobu, jíž se žalobce domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 112/2001 (výrok I.)
a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V původním řízení se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem domu č. p. 1337 na parcele č. 113 a zároveň vlastníkem této parcely v katastrálním území N. M., obec P. Žaloba však byla zamítnuta, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vlastníkem uvedených nemovitostí je žalovaný. Vlastnictví žalovaného bylo podle soudu prvního stupně i soudu odvolacího dáno tím, že i v případě, že by zpochybňovaný nabývací titul k nemovitostem – hospodářská smlouva ze dne 22. 4. 1991 – nebyl platným či by nenabyl účinnosti kvůli nesplnění odkládací podmínky převodu budovy z žalobce na žalovaného (uzavření dohody
o vypořádání investic), tak by držba v dobré víře po dobu deseti let vedla k nabytí vlastnického práva žalovaným v důsledku vydržení podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalobu na obnovu řízení žalobce podložil náhodně získanými novými skutečnostmi a důkazy, které podle něj měly zpochybnit dobrou víru žalovaného (nově získané dokumenty, o nichž původně přepokládal, že byly skartovány, a nové poznatky získané od bývalých členů statutárních orgánů, bývalého právního zástupce a ministryně kontroly ČSFR). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto nově tvrzené skutečnosti a důkazy nelze považovat za nové ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nedostatek dobré víry byl tvrzen již v původním řízení a stejně tak i některé z důkazů byly navrhovány již v původním řízení (výslech ministryně kontroly), ostatní pak mohly být získány a tvrzeny již v průběhu původního řízení (např. svědectví bývalých členů statutárních orgánů), a nejedná se tedy v žádném případě o skutečnosti, které by bez své viny žalobce nemohl použít v původním řízení a jež by představovaly důvod pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.
K odvolání žalobce přezkoumal usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 Městský soud v Praze a rozhodnutím ze dne 18. 8. 2008, č. j. 23 Co 219/2008-74, potvrdil napadené usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil ze závěry soudu prvního stupně a ani on neshledal žádný důvod pro povolení obnovy řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., stanovící přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., neboť napadené rozhodnutí má podle něj po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že skutečnosti a důkazy navrhované v žalobě na obnovu řízení naplňují svou povahou podmínky stanovené pro obnovu řízení v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tzn. jedná se o skutečnosti a důkazy, které žalobce nemohl bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně a které mohou pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Soudy obou stupňů se pak dopustily nesprávného právního posouzení chybným výkladem tohoto ustanovení ve vztahu ke kvalitě skutečností, o něž je možno opřít žalobu na obnovu řízení, především pak při posouzení nemožnosti řádného uplatnění skutečností a důkazů v původním řízení bez viny žalobce. Vzhledem k tomu, že zodpovězení otázky nemožnosti použití skutečností, rozhodnutí nebo důkazů bez viny účastníka je základem pro úspěšné uplatnění žaloby na obnovu řízení a tato otázka není v publikované judikatuře podle názoru dovolatele jednoznačně řešena, jsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatele je zapotřebí jasně stanovit, kam až musí sahat aktivita účastníka při vyhledávání, označování a navrhování důkazů v původním řízení před soudem. Při výkladu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je pak třeba přihlížet k obvyklému stavu věcí a nevyžadovat po účastnících v původním řízení žádnou extrémně časově i finančně náročnou činnost vedoucí k vyhledávání a zjišťování všech skutečností a důkazů. Dovolatel uvádí, že v původním řízení vyvinul veškerou aktivitu, kterou po něm lze rozumně požadovat, a nelze mu klást za vinu, že nově tvrzené skutečnosti důkazy neuplatnil již v původním řízení. Ty pak byly způsobilé vnést do řízení nové informace, změnit hodnocení skutkového stavu a umožnit tak příznivější rozhodnutí ve věci pro žalobce. Dovolatel na základě shora uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, č. j. 23 Co 219/2008-74, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání odmítl zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a považuje za správný závěr soudů obou stupňů o tom, že skutečnosti a důkazy navrhované žalobcem jako důvod pro obnovu řízení nesplňují podmínku nezaviněné nemožnosti uplatnění v původním řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle žalovaného se s otázkou novosti navrhovaných důkazů
a skutečností oba soudy vypořádaly v souladu s uvedeným ustanovením, když dovodily, že žalobce je mohl navrhnout již v původním řízení. Žalovaný dále uvádí, že neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene v původním řízení nemůže mít za následek povolení obnovy řízení, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Podle §238 odst. 2 o. s. ř. ustanovení §237 platí obdobně.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam – písm. c).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení; přípustnost dovolání je tedy nutno posoudit podle §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu ve vymezení toho, kdy je možno považovat určité skutečnosti, důkazy a rozhodnutí za neuplatněné v původním řízení bez viny účastníka a jakou míru aktivity je účastník povinen vynaložit při plnění břemene tvrzení a důkazního břemene, aby mu neuplatnění určitých skutečností, rozhodnutí a důkazů v původním řízení nemohlo být kladeno za vinu a nebránilo mu tak v úspěšném uplatnění žaloby na obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích již dříve vymezil obecně podmínku novosti důkazů a skutečností ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že je splněna pouze tehdy, jestliže účastník – přestože v době původního řízení objektivně vzato důkazy a skutečnosti existovaly – je nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v tomto původním řízení (včetně řízení odvolacího) použít (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 1442, sešit 20/2003). Posouzení novosti skutečností a důkazů a viny účastníka na jejich neuplatnění se přitom bude odvíjet především od skutkových zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, a je třeba je provádět v každém individuálním případě zvlášť. Úzká provázanost s jedinečnými skutkovými zjištěními brání tomu, aby mohlo jít o otázku obecné povahy, neboť její řešení se bude vztahovat vždy pouze na určitý specifický případ a význam jejího řešení nebude přesahovat konkrétní věc. Nemůže-li přitom v dovolání nastolená otázka mít obecný dopad na rozhodovací činnost soudů v obdobných případech, nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 203, sešit 2/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3079, sešit 31/2005). Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že otázku zásadního právního významu lze spatřovat především v důvodu dovolání vymezeném v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. v nesprávném právním posouzení věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3078, sešit 31/2005). Právní posouzení přitom nepředstavují hodnotící závěry o učiněných skutkových zjištěních, byť právě tyto hodnotící závěry jsou rozhodující pro aplikaci určité normy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 1324, sešit 19/2003). Posouzení novosti důkazů a nemožnosti jejich uplatnění v původním řízení pak má povahu zmíněného hodnotícího závěru a nikoliv právního posouzení, a není tak v tomto případě způsobilým dovolacím důvodem.
Nadto je možno konstatovat, že v tomto případě by se jednalo o důkazy poskytnuté bývalými členy statutárních orgánů a právním zástupcem žalobce z doby zpochybňovaného převodu. Zjištění jejich totožnosti bylo bezpochyby možné již v době původního řízení, nehledě na to, že dovolatel spojuje možnost uplatnění takto nabytých nových důkazů s tím, že se náhodně dozvěděl o tom, že archiv, jež mohl obsahovat dokumenty vztahující se ke spornému převodu, nebyl zničen. Zároveň nelze pochybovat o tom, že osoby v tomto postavení musely být informovány o celkovém průběhu převodu, a mohly tak sdělit soudu bližší informace, čehož si měl být vědom i žalobce a uplatnit svědectví těchto osob již v původním řízení (tyto osoby navíc podepsaly za stranu žalobce napadanou hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví, což potvrzuje, že žalobce o těchto osobách musel vědět, a měl tudíž možnost získat již tehdy jejich výpovědi). Stejně tak bylo možné pomocí kontaktů, které později poskytly dovolateli informace o archivu, získat a použít i archivované dokumenty.
Soudy se zároveň neodchýlily od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, pokud odmítly další navrhovaný důkaz, výslech tehdejší ministryně kontroly ČSFR. Jeho provedení bylo již v původním řízení navrhováno, ač posléze po úvaze soudu nebylo uskutečněno, neboť nebylo považováno za potřebné. V souladu s ustálenou judikaturou (např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.7.1973, sp. zn. 9 Co 468/73, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 19, roč. 1975, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 3418, sešit 3/2007) nejsou za důkazy, které bez své viny účastník nemohl použít v původním řízení, považovány případy, kdy byly důkazy účastníkem v původním řízení navrženy, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich provádění nebylo přikročeno. Přestože dovolatel uvádí, že tentokrát směřuje navrhovaná svědecká výpověď k prokázání odlišných skutečností, než k jakým měla být učiněna původně, nemění to nic na skutečnosti, že dovolatel si byl vědom obeznámenosti svědkyně s okolnostmi zpochybňovaného převodu, a tudíž i její způsobilosti sdělit jemu a případně i soudu své poznatky. Neprovedení navrhovaného důkazu tedy nemůže ani v tomto případě zakládat důvod obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, námitky uplatněné v dovolání nesměřují
k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je řešena rozdílně. Soustřeďují se pouze k prověření závěru, zda v konkrétním případě jsou nabízené důkazy v souladu s §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. těmi, jež bez své viny nemohl dovolatel použít v původním řízení a jež mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí též neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a není ani důvodu pro závěr, že by se toto rozhodnutí odchylovalo od ustálené judikatury nebo, že by bylo založeno na nesprávném výkladu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a mělo tak po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému vzniklo právo na jejich náhradu podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (§10 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. – sazba za úkon ve výši 1.750,- Kč, s přičtením režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 19% DPH).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu