ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2797.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2797/2018-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalovaným 1) R. S. , narozené XY, a 2) J. S. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Monikou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Jenišovicích 136, o vypořádání neoprávněné stavby studny, o odstranění terénních úprav a o vzájemné žalobě na určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 C 182/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 12. 2017, č. j. 29 Co 397/2016-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Moniky Bernardové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhala odstranění nebo přikázání do jejího vlastnictví studny, kterou žalovaní zřídili na jejím pozemku jako neoprávněnou stavbu podle §135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), a odstranění úprav, které žalovaní provedli na části jejího pozemku, který užívají jako cestu. Žalovaní se vzájemnou žalobou domáhali určení, že pozemek žalobkyně je zatížen věcným břemenem – právem chůze a jízdy ve prospěch jejich pozemku.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 5 C 182/2012-160, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 7. 2016, č. j. 5 C 182/2012-175, a opravného usnesení ze dne 16. 4. 2018, č. j. 5 C 182/2012-251, ve výroku I. zamítl žalobu na odstranění vrtané studny, eventuálně na její přikázání do vlastnictví žalobkyně a též na odstranění staveb – zemního náspu a zatravňovací dlažby na pozemcích par. č. XY a XY. Ve výroku II. určil, že pozemek par. č. XY a XY je zatížen věcným břemenem práva chůze a jízdy ve prospěch pozemku par. č. XY. Výrokem III. zřídil věcné břemeno práva umístění, přístupu a provozování stavby – vrtané studny ve prospěch pozemku par. č. XY. Výrokem IV. stanovil povinnost žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu za zřízení věcného břemene. Ve výroku V. rozhodl o znalečném, ve výroku VI. o nákladech řízení a výrokem VII. rozhodl o vrácení zálohy za znalecký posudek.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 29 Co 397/2016-223, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV., dále změnil výroky V. a VII. týkající se znalečného a změnil výrok VI. týkající se náhrady nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka”) dovolání, které odůvodňuje tak, že „dovolacím důvodem je stav, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a došlo tak k nesprávnému právnímu posouzení věci.” V textu dovolání cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž právních závěrů se měl odvolací soud odchýlit.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Jediným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení nebo nesprávné vymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
K otázce vypořádání neoprávněné stavby – studny – na pozemku žalobkyně:
Dovolatelka především namítá, že žalovaní nezřídili stavbu na jejím pozemku v dobré víře, že stavěli na svém; to opírá o to, že již z geometrického plánu Ing. Čermáka museli zjistit, že studna leží na pozemku žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně. Tvrdí též, že žalovaní vybudovali studnu bez potřebných veřejnoprávních povolení, které získali až po jejím zhotovení.
Dovolací soud může zpochybnit otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, a řada rozhodnutí na něj navazující). Dobrá víra držitele se tradičně presumuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, nyní viz i §7 ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (díle „o. z.“), který stanoví: Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře).
Z §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále “obč. zák.“), vyplývá, že nelze nařídit odstranění stavby tam, kde to není účelné. Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak, zda stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, a teprve dodatečně podle geodetického zaměření a podle provedené opravy zjistil opak. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení stavby uplynula. Nelze předvídat všechny okolnosti, které bude nutno při rozhodování o neoprávněné stavbě vzít v úvahu. Soud musí pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a vzniklou situaci komplexně zhodnotit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, publikovaný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro rozhodnutí o neoprávněné stavbě je významné, zda stavebník byl v dobré víře v době jejího zřízení; to, že později zjistil či musel zjistit, že stavbu zřídil bez právního důvodu na cizím pozemku, není významné. Jinak by totiž stavebník, o jehož stavbě se rozhoduje v soudním řízení, nikdy nemohl být v dobré víře, neboť nejpozději v době doručení žaloby musel zjistit, že stavba není oprávněná. Protože judikatura konstantně vychází z toho, že k dobré víře je třeba při rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby přihlížet, je tím implicitně vyjádřeno, že jde o dobrou víru v době zřízení stavby.
Podle zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, uzavřeli žalovaní smlouvu o dílo – zhotovení studny, které mělo být provedeno mezi 28. 4. 1998 a 5. 5. 1998. Geometrický plán Ing. Čermáka byl vyhotoven 10. 12. 1998. Odvolací soud též poukázal na rozpor v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Čermákem, podle kterého studna leží na pozemku žalobkyně, a geometrickým plánem Ing. Víta z 19. 5. 1999, podle kterého studna leží na pozemku žalovaných; z toho, že i geometrické plány se rozcházejí, pak dovodil, že „situace tak pro účastníky coby laiky byla dlouhodobě značně nepřehledná“. Vodoprávní řízení bylo podle zprávy Okresního úřadu v XY zahájeno (nejpozději) 12. 8. 1998.
Úvaha odvolacího soudu o tom, že žalovaní zřídili studnu na pozemku žalobkyně v dobré víře (správně: že nebyla vyvrácena presumpce jejich dobré víry) není zjevně nepřiměřená. Především nelze přihlížet ke skutečnostem, které se staly až po zřízení studny (např. jednání M. K. po zhotovení studny). Geometrický plán Ing. Čermáka byl vyhotoven až 10. 12. 1998; proto nemohl nijak ovlivnit dobrou víru žalovaných, že studnu staví na svém pozemku. To, že žalovaní postavili studnu bez potřebného povolení, je nežádoucí, nicméně samo o sobě to nemohlo mít vliv na vědomí stavebníků o tom, kde staví. Nejde tedy o tak zásadní pochybení, které by nutně muselo vést k odstranění studny či k jejímu přikázání žalobkyni. Ta v dovolání uvádí, že žalovaní mají dost vlastních pozemků ke zřízení jiné studny; pak je ovšem otázkou, proč by při tak významné a jistě i finančně náročné investici postupovali tak, že by studnu nechali úmyslně zhotovit na sousedním pozemku, když ji mohli zřídit na svém. Soudy též přihlédly k tomu, že hranice mezi pozemky účastníků později různě vytýčily dva geometrické plány a že právní předchůdkyně žalobkyně ve vodoprávním řízení proti studni nic nenamítala.
Žalobkyně ovšem vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy v nalézacím řízení, a z něj dovozuje zlou víru žalovaných, dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným soudy, nikoliv názorem dovolatelky, jaký skutkový stav měl být zjištěn (k tomu viz např. níže citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou, kterou dovolatelka uvádí. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1170/2014, bylo v systému ASPI publikováno s právní větou, na kterou dovolatelka odkazuje: „Při vypořádání tzv. neoprávněných staveb musí být prioritní ochrana vlastnických práv majitele pozemku. O odstranění stavby tak je nutno uvažovat vždy na prvním místě, neexistují-li na straně stavebníka důvody hodné zvláštního zřetele“. Nicméně toto rozhodnutí poukazuje na další judikaturu, která hlediska pro rozhodování o neoprávněných stavbách upřesňuje tak, jak se uvádí i v rozhodnutích ve věcech Nejvyššího soudu, na které dovolatelka odkazuje (usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2106/2014, usnesení ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4667/2010, a usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5430/2015). Tam uvedené právní závěry, citované dovolatelkou, vycházejí z výše citovaného Rc 23/2003, které však pokračuje: „Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení stavby uplynula. Nelze předvídat všechny okolnosti, které bude nutno při rozhodování o neoprávněné stavbě vzít v úvahu. Soud musí pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a vzniklou situaci komplexně zhodnotit“. To soudy v dané věci učinily; zabývaly se dobrou vírou žalovaných (viz níže); soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud poukázal, uvedl a odůvodnil, že zatímco stavba studny žalobkyni zatěžuje jen minimálně, pro žalované by její odstranění mělo závažné důsledky.
Rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, není dán; tam šlo totiž o rozhodování mezi dvěma variantami, a to odstraněním stavby a jejím přikázáním vlastníkovi pozemku za náhradu. To je jiný případ, než o jaký jde v projednávané věci. Není pak zřejmé, v čem má spočívat rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2418/2012.
K vydržení služebnosti cesty:
Dovolatelka v této souvislosti nejprve cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2241/2005, rozsudek ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2437/2017, usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2812/2012, usnesení ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5595/2016 a rozsudek ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013, nicméně netvrdí, že by napadené rozhodnutí bylo s jejich závěry v rozporu, a ani neuvádí, v čem by měl rozpor spočívat, a dovolací soud takový rozpor neshledává; poté podává vlastní skutkovou verzi a její hodnocení, to však přípustnost dovolání založit nemůže. Navíc uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolatelka bez vymezení důvodu přípustnosti dovolání (již proto není v této části přípustné) pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu, že smlouva o zřízení práva cesty byla absolutně neplatná; tvrdí, že smlouva věcné břemeno nijak nepopisuje a odkazuje pouze na geometrický plán, který je nedílnou součástí smlouvy; nesoulad popisovaný odvolacím soudem zde tedy není. Jen na okraj se dodává, že nesoulad mezi textem smlouvy a geometrickým plánem, který byl její nedílnou součástí, odvolací soud netvrdil; vyšel z rozporu mezi skutečnou vůlí účastníků, podle které měla být cesta vedena jinudy než v geometrickém plánu, a tímto plánem.
K návrhu na odstranění zemního náspu a zatravňovací dlažby:
Zde přípustnost dovolání vůbec vymezena není, a proto se touto částí dovolání nelze zabývat.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu