ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2846.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2846/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. P. Ř., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, proti žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 214/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. dubna 2012, č. j. 7 Co 655/2012-216, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.895,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Tomeše Vytisky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 6 C 214/2010-150, rozhodl výrokem pod bodem I., že z majetku, jenž měli účastníci ve společném jmění manželů, se do výlučného vlastnictví žalovaného přikazují nemovitosti, a to dům na st. parc. č. 962, st. parc. č. 962 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 166 m2 a parc. č. 897/31 – ostatní plocha o výměře 259 m2, v katastrálním území a obci S. v hodnotě 2.250.000,- Kč, dále osobní automobil Toyota Yaris v hodnotě 130.000,- Kč a dluh z půjčky od České spořitelny, a. s., ve výši 12.799,- Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění částku 1.108.600,50 Kč do jednoho roku s počátkem běhu lhůty počínaje prvním kalendářním měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 11. 2. 1978 skončilo rozvodem ke dni 15. 10. 2010 a tímto dnem zaniklo jejich společné jmění manželů („SJM“). Do vlastnictví žalovaného přes jeho nesouhlas přikázal mimo jiné dům s pozemky ve S. (žalovaný navrhoval přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví nebo jejich prodej, neboť nemá prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni) s odůvodněním, že žalovaný má k domu zásadní vztah, protože ho stavěl svépomocí a považuje jej za své dílo a byť dům případně denně neužívá, na rozdíl od žalobkyně, která od května 2010 v domě nebydlí a nejeví o něj žádný zájem, jej udržuje a spravuje. Žalovanému soud uložil zaplatit žalobkyni příslušný vypořádací podíl. K zaplacení vypořádacího podílu soud žalovanému stanovil dostatečně dlouhou lhůtu jednoho roku, která mu umožní, pokud tak uváží, případně dům prodat.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 13. dubna 2012, č. j. 7 Co 655/2012-216, rozsudek soudu prvního stupně změnil mimo jiné tak, že z majetku, který měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků každému s ideálním podílem jedné poloviny přikázal nemovitosti, a to dům na st. parc. č. 962, st. parc. č. 962 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 166 m2 a parc. č. 897/31 – ostatní plocha o výměře 259 m2, v katastrálním území a obci S. v hodnotě 2.250.000,- Kč. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 3.757,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná. Jako důvodnou posoudil námitku žalovaného, že nebylo namístě přikázat nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví oproti vyplacení vypořádacího podílu, když nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány mimořádné okolnosti, které odůvodňují přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků. I přes to, že si byl vědom judikaturní praxe, která upřednostňuje přikázání nemovitostí do vlastnictví jednoho z bývalých manželů, měl za to, že tato praxe vždy neodpovídá současné situaci, kdy bývají majetkové poměry bývalých manželů neuspokojivé, a neodpovídá ani situaci na trhu s nemovitostmi, který v souvislosti s ekonomickou krizí stagnuje (lokalita S. je v současné době neatraktivní). Stagnace v dané lokalitě vyplývá i z výpovědi znalce. Rozhodnutí soudu prvního stupně není ve svém důsledku spravedlivé. Odvolací soud uzavřel, že nelze požadovat ani po jednom z bývalých manželů, kteří prokazatelně nedisponují žádnými nebo nedostatečnými finančními prostředky na vyplacení vypořádacího podílu druhému účastníku, a to i při zvážení jejich možností přijetí úvěru, aby z důvodu splnění povinnosti stanovené soudem k výplatě podílu byli vystaveni hrozbě exekuce. V takovém případě by na povinného manžela zbyla v lepším případě minimální část hodnoty majetku v SJM nebo v horším případě žádná. Z těchto důvodů odvolací soud nepovažoval rozsudek soudu prvního stupně za správná a změnil jej.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud přikázal dům ve S. spolu s pozemky do podílového spoluvlastnictví účastníků s odůvodněním, že dosavadní judikaturní praxe neodpovídá současné situaci - typickým neuspokojivým majetkovým poměrům bývalých manželů a situaci na trhu s nemovitostmi. V tomto směru považuje za správné posouzení věci soudem prvního stupně i jeho rozhodnutí, ve kterém přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovanému. Neobstojí úvaha, že účastník, jemuž by byly nemovité věci přikázány do výlučného vlastnictví s povinností vyplatit druhému účastníku vypořádací podíl, by byl poškozen, neboť by byl nucen prodat nemovitost za nepříznivě nízkou cenu. Toto posouzení nebere v úvahu, že u nemovitostí je stanovena tržní cena, proto nemůže dojít k tomu, že ten z bývalých manželů, který by byl nucen nemovitosti prodat, by je musel prodat za nepříznivě nízkou cenu. Pokud by k tomu došlo, znamenalo by to pouze, že tržní cena byla nesprávně stanovena. Žalobkyně se domnívá, že důvodem pro výjimečné přikázání nemovitostí do spoluvlastnictví bývalých manželů, nemůže být pouze nesouhlas jedné strany s výší ceny a neshoda účastníků o tom, komu mají být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. Má za to, že problematiku výjimečného přikázání věci v SJM do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů je třeba posuzovat v širších souvislostech, než učinil odvolací soud. Nepostačuje neshoda účastníků ohledně ceny nemovitostí a ohledně toho, komu ji přikázat, aniž by byla zohledněna skutečnost, že se jedná o dům pouze s jednou bytovou jednotkou, že se z něj žalobkyně odstěhovala a odhlásila již před rozvodem manželství, že v domě zůstal bydlet sám žalovaný. Rozhodnutí odvolacího soudu by účastníky postavilo do situace vést proti sobě další spor. Uvedeným rozhodnutím by byl popřen smysl vypořádání zaniklého SJM, jímž je ukončení spoluvlastnického vztahu. V tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 827/2004 a rozsudek ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002. Pokud měl odvolací soud za to, že žalovaný by byl vystaven nutnosti prodat nemovitosti za nižší cenu, než byla stanovena znalcem, mělo to vést pouze k revizi znaleckého posudku a nikoliv k rozhodnutí, k jakému dospěl odvolací soud. Váznoucí poptávka nejen v dané lokalitě vedla pouze k razantnímu snížení prodejních cen, nikoliv k tomu, že by trh zcela ustal, takže se může jevit jako sporné, zda za této situace je správně stanovená tržní cena ve výši 2.250.000,- Kč. Žalobkyně se domnívá, že současná judikatura reflektuje stávající poměry. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání především poukazuje na neschopnost obou účastníků sporu vyplatit druhému účastníku vypořádací podíl z důvodu, že žádný z nich nedisponuje potřebnými finančními prostředky (žalovaný nemá částkou vyšší než 500.000,- Kč). Dále na rozpornost závěrů znaleckého posudku, které měly vést soud prvního stupně k tomu, aby jej podrobil kritickému zkoumání, zejména když žalovaný předložil důkaz o tom, že obdobný dům byl prodán pouze za částku 1.150.000,- Kč (byť šlo o prodej z poloviny exekuční a z poloviny „svobodný“). Žalobkyně má pravdu, pokud úvahy o rozhodnutí odvolacího soudu završuje nutným předpokladem – že nelze vycházet z nesprávně stanovené obecné ceny nemovitostí, která neodpovídá nabídce a poptávce. Podle žalovaného cena stanovená znalcem odpovídá pouze nabídce. Ale i při správném stanovení obecné ceny se judikatura v současné situaci dostává do rozporu se společenskou situací. Občan v zaměstnaneckém poměru nemá totiž takový příjem, aby mohl sám uspořit částku na vypořádací podíl a navíc ve věku účastníků je již možnost získat bankovní úvěr v podstatě vyloučená. Za této situace je přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků jediným správným rozhodnutím. Žalobkyně opakovaně odmítala společný prodej věci zřejmě s vědomím, že by nebylo dosaženo tak vysokého výnosu, aby odpovídal soudem stanovenému vypořádacímu podílu. Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání žalobkyně za nedůvodné.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Společné jmění manželů, do něhož náleží také rodinný domek, může být výjimečně vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového spoluvlastnictví účastníků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002, resp. rozhodnutí publikované pod č. 76/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudy se při vypořádání SJM mohou odchýlit od zásady, že věci ze zaniklého společného jmění se mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, jen mají-li pro to přesvědčivé důvody. Soudy též musejí dbát na to, aby nebyl majetek ve větší hodnotě (a tedy i povinnost platit vyšší částku na vyrovnání hodnoty podílů) přikázán účastníkovi, kterému jeho majetkové poměry objektivně neumožňují tuto částku uhradit, resp. pro kterého by její uhrazení bylo zvláště tíživé (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010).
Judikatura dovolacího soudu vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání SJM vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, C 8062, C 8268). Pro vypořádání nelze stanovit jednoznačná kritéria, neboť každý konkrétní případ je jedinečný, dochází k různým kombinacím právně významných okolností a často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různé způsoby vypořádání.
Ve světle uvedené judikatury není úvaha, která vedla odvolací soud ke zvolenému způsobu vypořádání, zjevně nepřiměřená, a dovolání tak není důvodné. Soud vzal především do úvahy skutečnost, že žádný z účastníků nemá dostatek prostředků na vyrovnání vypořádacích podílů v případě, že by dům byl přikázán jen jednomu z nich, a že nelze předpokládat, že by mu byl poskytnut úvěr. Poukázal též na pokles cen nemovitostí v době jeho rozhodování, a to zejména v místě, kde se dům nachází. Je zřejmé, že zatímco se cena nemovitosti musí nutně zjišťovat ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.), pak doba, ve které může být nemovitost prodána v místě, kde trh vázne, může být značně delší, a to vystaví nabyvatele nejen hrozbě dalších ztrát v důsledku poklesu ceny, ale zejména riziku, že se nepodaří včas zajistit prodej nemovitosti a on bude přesto nucen zaplatit druhé straně částku na vyrovnání podílů, která může být pro jeho insolventnost vymáhána exekučně; byl by tak zatížen náklady prodeje, exekuce a konečně i nepříznivými důsledky nutnosti nemovitost prodat co nejrychleji, aby si potřebnou částku opatřil. Vypořádání, při kterém by byl dům přikázán jen žalovanému, by též nebylo v souladu s principem, že SJM má být vypořádáno tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. Za této individuální situace není závěr odvolacího soudu o tom, že dům je třeba přikázat do podílového spoluvlastnictví účastníků, kteří tak ponesou uvedená rizika rovným dílem, zjevně nesprávný.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 827/2004, na které dovolatelka též odkazuje, nevyplývá nic, co by podpořilo její argumentaci; jde v něm v podstatě o to, že v té věci byla posuzována konkrétní a individuální skutková zjištění, takže způsob řešení právní otázky nelze zobecnit (to ostatně platí i pro projednávanou věc).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce12.820,- Kč podle §8 odst. 6, §7 bod 6 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti vyhl. č. 486/2012, kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.). Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 13.120,- Kč. Rovněž mu náleží částka 2755,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 15.895,- Kč. Náhradu je žalobkyně povinna zaplatit podle §149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jeho zástupce.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu