ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2859.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2859/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. – I., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) TJ S. Ř., a 2) Oddílu kopané TJ S. Ř., zastoupeným advokátem, o zdržení se zásahů do vlastnického práva a o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1074/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 23 Co 253/2004-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 23 Co 253/2004-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 7 C 1074/98-103, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „kterou se žalobce domáhal, aby žalovaní byli povinni zdržet se všech zásahů do výkonu vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. 2732/6 v kat. úz. Ř., zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro kat. úz. Ř. na LV 823, zejména, aby byli povinni se zdržet vstupu na tento pozemek a užívání tohoto pozemku za jakýmkoliv účelem“, a výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „v části, kterou mělo být žalovaným uloženo na vlastní náklady odstranit z pozemku parc. č. 2732/6 v kat. úz. Ř. věci umístěné na tomto pozemku, zejména dvě konstrukce fotbalových branek, ocelová trubková zábradlí a rámy s pletivem, umístěné za oběma brankami“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalující společnost je vlastnicí shora specifikovaného pozemku. Pozemek užívají oba žalovaní jako fotbalové hřiště; to bylo vybudováno v šedesátých letech minulého století, aniž by před tím došlo k převodu vlastnictví pozemku, na němž se hřiště nachází, z právních předchůdců žalobkyně na žalované, resp. jejich právního předchůdce. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaní do vlastnického práva žalobkyně zasahují, nikoliv však „neoprávněně bez právního důvodu“. Na pozemku žalobkyně se nachází fotbalové hřiště, které je stavbou a s fotbalovým stadionem je souborem věcí tvořících funkční celek. Jde o hromadnou stavbu a není proto ve smyslu §120 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) součástí pozemku. Nejde o stavbu neoprávněnou ve smyslu §135c odst. 1 ObčZ, neboť byla zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací (R 13/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný pozemek, byť se nachází ve vlastnictví žalobkyně, užívají žalovaní oprávněně.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 23 Co 253/2004-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že fotbalové hřiště je samostatnou věcí. Skutečnost, že pozemek byl určitým kvalifikovaným způsobem upraven, je z hlediska občanského práva pro posouzení výsledku takové stavební činnosti jako věci nepodstatná. Rozhodující je, zda souvislá travnatá plocha s kovovými brankami, zábradlím a oplocením je samostatnou věcí nebo jen určitým způsobem upraveným pozemkem (§2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů a příloha č. 1 k vyhlášce č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon; tam jsou jako druh pozemku uváděna i sportoviště). Fotbalové hřiště je jedním z druhů pozemků představující určité ztvárnění či zpracování povrchu stavební činností. Nemůže být proto pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci s odlišným právním režimem. Není možné převést hřiště bez současného převodu pozemku, na němž se taková stavba či zařízení nachází (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/97 a sp. zn. 22 Cdo 737/2002). Kovové konstrukce jsou navíc věcmi movitými podle §119 odst. 1 ObčZ, které nejsou součástí pozemku a jsou oddělitelné bez znehodnocení. Žalovaní tak užívají předmětný pozemek bez právního důvodu. Avšak ve věci je namístě zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ). Vlastníci pozemku, resp. jejich právní předchůdci, souhlasili s výstavbou fotbalového hřiště, byť nedošlo k původně zamýšlené náhradě za tento pozemek v jejich prospěch. Dále připomenul, že fotbalové hřiště patří do uceleného komplexu sportovního areálu „Za vodou“, budovaného postupně od roku 1954 a tento areál se nachází na dalších pozemcích značné celkové výměry, přičemž v tomto komplexu jsou i budovy ve vlastnictví různých subjektů. Pozemky sportovního areálu tvoří funkční celek a vyjmutí sporného pozemku z tohoto celku by vedlo ke zhoršení funkčnosti ostatních sportovišť. Areál slouží široké veřejnosti a jde tedy o střet zájmu jednotlivce se zájmem skupinovým. Kromě dalšího odvolací soud zdůraznil zájem státu na ochraně sportovních zařízení, vyplývající ze zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu. Proto žalobu podle §3 odst. 1 ObčZ zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítá, že postup i rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 765/02 a sp. zn. II. ÚS 523/02. Poukazuje na rozpor mezi závěrem soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Zatímco soud prvního stupně shledal, že žalovaní sice do vlastnického práva žalobkyně zasahují, nikoliv ale neoprávněně, neboť jako vlastníci stavby stadionu užívají tuto stavbu oprávněně a tak užívají oprávněně i pozemek žalobkyně z titulu vlastníka stavby, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní pozemek užívají bez právního důvodu. Odvolací soud žalobu zamítl z jiných důvodů než soud prvního stupně, a to proto, že by výkon práv a povinností zasahoval do práv a oprávněných zájmů jiného a byl by tak v rozporu s dobrými mravy. Uvedeným postupem a „překvapivým“ rozhodnutím odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, resp. rozhodnutím založeným na jiném právním názoru, k němuž ale neumožnil se žalobkyni vyjádřit. Výkonem vlastnického práva a požadavkem, aby se druhý zdržel zásahů do tohoto vlastnického práva, nemohou být porušeny dobré mravy, když je naopak v rozporu s ústavními principy i dobrými mravy, pokud je žalobkyni takto omezováno její vlastnické právo s vágním odůvodněním, že je to v zájmu rozvoje tělesné výchovy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Za otázku, která činí z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu (§237 odst. 3 OSŘ) považuje dovolací soud otázku možnosti zamítnutí vlastnické žaloby na vydání (vyklizení) věci pro rozpor s veřejným zájmem.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§126 odst. 1 ObčZ).
Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001, nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99).
Podle §221 odst. 1 OSŘ nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle §219 OSŘ, rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02).
Odvolací soud zdůvodnil zamítnutí žaloby rozporem výkonu práva žalobce s dobrými mravy, přičemž tento rozpor opřel zejména o skutečnost, že výkon práva žalobce poškodí širší veřejnost, která nebude moci nadále užívat sportovní zařízení; poukázal přitom na zvýšenou ochranu, kterou stát poskytuje sportovním zařízením apod. Jde tu o řešení širší otázky, nakolik lze odepřít ochranu výkonu vlastnického práva, který je v rozporu se zájmy širší veřejnosti, resp. s veřejným zájmem. Konflikt soukromého vlastnického práva a veřejného zájmu řeší platné právo tak, že v v zájmu realizace veřejného zájmu umožňuje výjimečně za podmínek uvedených v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva. Dosahuje-li veřejný zájem té intenzity, která vede zákonodárce k zákonné úpravě možnosti vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva, je třeba postupovat podle zákonů umožňujících takový postup; není-li veřejnému zájmu poskytnuta zákonem ochrana, nelze k němu při rozhodování o žalobě na vydání věci v zásadě přihlížet.
Přitom není významné ani to, že právní předchůdci žalobkyně s výstavbou hřiště souhlasili, aniž však bylo ve prospěch žalovaných zřízeno právo, umožňující jim pozemek trvale užívat; nebylo-li takové právo zřízeno, jde jen o výprosu, a vlastník může souhlas s užíváním své věci kdykoliv odvolat.
Pokud odvolací soud vyšel z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
V dané věci odvolací soud konstatoval, že právní názor soudu prvního stupně, který žalobu zamítl proto, že podle jeho názoru žalovaní nezasahují do vlastnického práva žalobce bez právního důvodu, je nesprávný. Přesto jeho zamítavé rozhodnutí potvrdil, byť z jiného právního důvodu, neboť podle jeho názoru je výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy. O takový případ by šlo v případě zjištění, že výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch; šlo by v podstatě o zneužití výkonu práva. V projednávané věci však otázka, zda žalobce sledoval poškození druhé strany a nikoliv dosažení hospodářského účelu, resp. prospěchu, nebyla předmětem dokazování, soud prvního stupně se jí nezabýval a rozhodnutí odvolacího soudu, který neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, tak bylo pro žalobce překvapivé. Je tak dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu