ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2882.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2882/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. J. K. , zastoupené JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Botičská 4, proti žalovanému Ing. P. K. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 1294, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 355/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 19 Co 433/2015-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 C 355/2013-177, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemkům parc. č. 521/1, jehož součástí je budova, parc. č. 521/2, jehož součástí je budova bez č. p./č. e., parc. č. 521/3, jehož součástí je budova bez č. p./č. e., parc. č. 521/4, jehož součástí je budova bez č. p./č. e., parc. č. 522, jehož součástí je budova bez č. p./č. e., a k pozemkům parc. č. 521/5, 521/7, 521/8, všech v k. ú. a obci D., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště Rychnov nad Kněžnou (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“) (výrok I.), a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok VI.). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1 818 750 Kč (výrok II.) a nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 14 747,54 Kč (výrok III.) jako náhradu za část spotřebovaných záloh složených žalobkyní na zpracování znaleckého posudku. Přiznal znalci Ing. Jiřímu Mazúchovi odměnu ve výši 7 000 Kč a náhradu hotových výloh ve výši 50 Kč (výrok IV.) a rozhodl, že žalobkyni se vrací nespotřebovaná část záloh ve výši 2 454,91 Kč (výrok V.).
Způsob, kterým soud prvního stupně zrušil a vypořádal spoluvlastnictví, navrhovala žalobkyně již v žalobě a žalovaný s ním souhlasil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že každý z účastníků dosáhl částečného úspěchu ve věci, neboť oba požadovali zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Uvedl, že nelze označit žádného z účastníků jako plně procesně úspěšného, neboť nekonkretizovali svůj nárok na vypořádací podíl absolutní částkou a vymezili ho pouze s ohledem na cenu určenou znalcem. Přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně nebyla ochotna se dohodnout a požadovala autoritativní rozhodnutí soudu. Proto žádnému z účastníků nepřiznal náhradu výše uvedených nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 25. 2. 2016, č. j. 19 Co 433/2015-204, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně nebyla v řízení plně procesně úspěšná, neboť při posuzování procesního úspěchu účastníka řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutné přihlédnout i k procesnímu stanovisku žalovaného, ke konkrétním okolnostem daného případu a procesní úspěch v řízení nelze hodnotit pouhým porovnáním žalobního petitu a výroku soudu. V projednávané věci i žalovaný požadoval zrušit a vypořádat spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví a takto bylo i soudem prvního stupně rozhodnuto. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s obvyklou cenou nemovitostí stanovenou znaleckým posudkem Ing. Jiřím Mračíkem a žádala vypracování revizního znaleckého posudku, zatímco žalovaný ničeho proti takto stanovené ceně nenamítal. Podle odvolacího soudu s ohledem na shora uvedené nelze považovat žalobkyni za plně procesně úspěšnou a přiznat ji tak náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2605/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014, plný procesní úspěch účastníka v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je dán tam, kde soud žalobě vyhoví a vypořádá spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem. Žalobkyně namítá, že žádala spoluvlastnictví zrušit a přikázat nemovitosti za přiměřenou náhradu do výlučného vlastnictví žalovaného, a tímto způsobem rovněž soud prvního stupně spoluvlastnictví vypořádal. V takovém případě byla ovšem plně procesně úspěšná a s ohledem na shora uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. Pokud soudy nižších stupňů rozhodly, že žalobkyně byla pouze částečně úspěšná a náhradu nákladů řízení jí nepřiznaly podle §142 odst. 2 o. s. ř., závisí jejich rozhodnutí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), uvedl, že „jestliže soud žalobě vyhoví a vypořádá podílové spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je vždy nutno přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“.
V usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je „úspěch ve věci třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv“.
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný mezi nimi je jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno, a žalobce byl tak úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí“.
Ze shora uvedeného se podává, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i k celému průběhu řízení, k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv. Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce tak byl úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jednat, a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.
V projednávané věci je nutné přihlédnout k následujícím skutečnostem. Dovolatelka v žalobě požadovala zrušit spoluvlastnictví a vypořádat ho přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovaný souhlasil se zrušením spoluvlastnictví i s navrženým způsobem jeho vypořádání. Mezi účastníky zůstala spornou pouze výše přiměřené náhrady.
Žalobkyně nesouhlasila s obvyklou cenou předmětných nemovitostí stanovenou znaleckým posudkem Ing. Jiřího Mračíka. Předložila soudu prvního stupně znalecký posudek zpracovaný Ladislavem Taišlem (ve kterém byla ovšem určena cena administrativní, nikoliv cena obvyklá, a tudíž jeho závěry nebyly pro projednávanou věc přiléhavé) a žádala o zpracování revizního znaleckého posudku, který však potvrdil závěry znaleckého posudku Ing. Jiřího Mračíka. Naproti tomu žalovaný se závěry znaleckého posudku souhlasil a navrhoval s ohledem na výsledky znaleckého dokazování uzavření soudního smíru. Žalobkyně s uzavřením soudního smíru nesouhlasila a požadovala autoritativní rozhodnutí soudu.
Nejvyšší soud rovněž přihlédl k postoji žalobkyně před zahájením řízení. Dovodil, že dopis žalobkyně ze dne 18. 12. 2013 nelze považovat za pokus zrušit a vypořádat spoluvlastnictví mimosoudní dohodou, když žalobkyně pouhé čtyři pracovní dny po jeho odeslání podala žalobu.
Jestliže odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, není jeho úvaha zřejmě nepřiměřená a napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu