ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3389.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3389/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. H. , zastoupené JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Klavíkova 18, proti žalovaným: 1) P. F. , a 2) J. F. , zastoupených Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Heydukova 505/3, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 76/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. dubna 2014, č. j. 22 Co 144/2014-405, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 6 C 76/2011-356, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „nemovitostem zapsaným na LV č. 363 pro obec a k. ú. F. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov, jako stavba rodinné rekreace bez č. p. a č. e., stojící na parcele č. 725/5 a č. 725/6, k pozemkům parcela č. 725/5 o výměře 72 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. 725/2 o výměře 69 m2 – ostatní plocha neplodná půda, parcela č. 725/6 o výměře 70 m2 – zastavěná plocha a nádvoří a parcela č. 725/7 o výměře 89 m2 – ostatní plocha neplodná půda“ (výrok I.), všechny uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), rozhodl, že žalobkyně je povinna žalovaným na vyrovnání podílu ze zrušení podílového spoluvlastnictví zaplatit částku 1 410 000 Kč (výrok III.) s tím, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkem 201 930,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího zástupce JUDr. Františka Smejkala, advokáta (výrok IV.). Žalovaným uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Českém Krumlově společně a nerozdílně na nákladech řízení 26 591,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok V.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 3. dubna 2014, č. j. 22 Co 144/2014-405, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „nemovitostem zapsaným na LV č. 363 pro obec a k. ú. F. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov, jako parcela č. 725/2 o výměře 69 m2, ostatní plocha, parcela č. 725/5 o výměře 72 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba bez č. p./č. e., rod. rekr., když stavba stojí na pozemku č. 725/5, dále parcela č. 725/6 o výměře 70 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba bez č. p./č. e., rod. rekr., když stavba stojí na pozemku č. 725/6, a parcela č. 725/7 o výměře 89 m2 – ostatní plocha“ (výrok I.), všechny nemovitosti vypočtené ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), zavázal žalobkyni zaplatit každému žalovanému na vyrovnání podílů částku 505 000 Kč (výrok III.), zavázal každého z žalovaných zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů před soudy obou stupňů částku 118 195,40 Kč, a to ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Františka Smejkala, advokáta v Českých Budějovicích (výrok IV.). Žalovaným dále uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení České republice na účet Okresního soudu v Českém Krumlově každý částku 8 295,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
Proti výroku IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené výroky závisejí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013. Žalovaní namítají, že žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyla plně procesně úspěšnou, neboť v žalobě navrhovala zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání reálným rozdělením a až těsně před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně žalobkyně připustila, že jí mohou být spoluvlastnické podíly žalovaných přikázány do jejího výlučného vlastnictví, což také soudy obou stupňů nakonec učinily. Žalovaní oproti tomu od počátku tvrdili, že podílové spoluvlastnictví reálně rozdělit nešlo, a proto navrhovali zamítnutí žaloby. Žalovaní se domnívají, že žalobkyně nebyla plně procesně úspěšná, a proto jí neměla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši a žalovaným neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů vzniklých žalobkyni a České republice. Žalovaní proto navrhují, aby dovolací soud změnil výrok IV. rozsudku odvolacího soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrok V. rozsudku odvolacího soudu tak, že na nákladech řízení České republice na účet Okresního soudu v Českém Krumlově je žalobkyně povinna zaplatit částku 13 295,50 Kč a že žalovaní jsou povinni zaplatit každý částku 1 647,75 Kč. Dále žalovaní navrhují, aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaných nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. dubna 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří dovoláním napadené výroky IV. a V. rozsudku odvolacího soudu. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) - [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě dovolání proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu není přípustné již z toho důvodu, že částka nákladů řízení uložených žalovaným ve prospěch České republiky každému ve výši 8 295,50 Kč nepřevyšuje částku 50 000 Kč.
Dovolání proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu není přípustné z toho důvodu, že by se měl odvolací soud v otázce náhrady nákladů řízení odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je naopak s touto rozhodovací praxí zcela souladné.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (dostupného na www.nsoud.cz ), od něhož se podle tvrzení žalovaných měl odvolací soud odchýlit „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“
Obdobně dovodil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8, str. 262), že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Ve zde posuzovaném žalobkyně požadovala, aby soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení s tím, že jako způsob vypořádání navrhla reálné rozdělení nemovitých věcí, což je mimo jiné zákonnou úpravou upřednostňovaný způsob. Žalovaní oproti tomu od počátku se zrušením podílového spoluvlastnictví a s reálným rozdělením věcí nesouhlasili. Soud I. stupně věc následně projednal a rozhodl tak, že nemovité věci přikázal do spoluvlastnictví žalovaných, když dospěl k závěru, že nelze věci reálně rozdělit. K odvolání žalovaných odvolací soud původní rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť s přikázáním nemovitých věcí do svého vlastnictví žalovaní nesouhlasili. Soud I. stupně následně účastníky řízení vyzval, aby se vyjádřili, zdali by souhlasili s přikázáním nemovitých věcí do jejich výlučného vlastnictví. Žalobkyně na základě výzvy nadále požadovala, aby nemovité věci byly reálně rozděleny, ale pro případ, že to nebude možné, navrhla, aby nemovité věci připadly do jejího výlučného vlastnictví s tím, že žalovaným vyplatí vypořádací podíl. Žalovaní oproti tomu setrvali na svém původním stanovisku, že věc není možno rozdělit a že o přikázání věcí do výlučného vlastnictví nemají zájem, a proto navrhují, aby soud I. stupně žalobu zamítl. Soudy obou stupňů následně podílové spoluvlastnictví účastníků řízení zrušily a přikázaly nemovité věci do výlučného vlastnictví žalobkyně. Zároveň soudy obou stupňů shledaly, že žalobkyně byla plně procesně úspěšnou, a proto jí náleží náhrada nákladů řízení v plné výši.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně, ač sama původně navrhovala jiný způsob vypořádání, dokázala v průběhu řízení reagovat na soudy obou stupňů dovozený závěr o nemožnosti reálného rozdělení nemovitých věcí tím, že navrhla, aby soud přikázal nemovité věci do jejího výlučného vlastnictví a aby ji soud zavázal zaplatit žalovaným vypořádací podíl.
Žádné ustanovení hmotného ani procesního práva v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebrání účastníku, aby v průběhu řízení změnil navržený způsob vypořádání. Soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není vázán návrhem účastníků, neboť z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.). Proto také změna navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení nepředstavuje změnu žaloby, o níž by bylo nutno rozhodnout postupem podle §95 o. s. ř., ale jedná se toliko o vyjádření procesního stanoviska účastníka řízení. Z hlediska rozhodování soudu je pro rozhodování soudu rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.). V této fázi řízení navrhovala žalobkyně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví alternativně tak, aby v případě nemožnosti reálného rozdělení věci byly nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví.
Posouzení možného rozdělení věci je vždy na úvaze soudu, který případný závěr o rozdělení zpravidla opírá o závěry znaleckého dokazování s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu (tak, jako tomu bylo i v předmětné věci). Jestliže se tedy žalobkyně domáhala rozdělení věci jako prioritního způsobu vypořádání a zjevně v návaznosti na obsah provedeného dokazování znaleckým posudkem pro případ, že by soud posoudil nemovitosti jako reálně nedělitelné, navrhla přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví, shoduje se dovolací soud s nalézacími soudy potud, že pokud došlo ke zrušení a vypořádání přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně, měla tato v řízení plný procesní úspěch, protože navrhovala vypořádání i přikázáním nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví.
Tento závěr je namístě tím spíše, že žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby a ze strany žalobkyně se nejednalo v žádném směru o zneužití jejích procesních práv. Ke změně jejího procesního stanoviska, pokud šlo o způsob vypořádání, došlo na základě znaleckého dokazování, jednalo se v zásadě o jedinou změnu procesního stanoviska v průběhu celého řízení a v jejím jednání dovolací soud nespatřuje jakýkoliv náznak nepoctivého či šikanózního jednání.
Nejvyšší soud podotýká, že naopak jako nepřiléhavou je třeba hodnotit žalovanými nastíněnou interpretaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013. Dovolací soud uvádí, že v uvedeném rozhodnutí nestanovil podmínku plného úspěchu ve věci a přiznání nákladů řízení přesným uvedením způsobu vypořádání již v žalobě, jemuž by následně bylo vyhověno. Takový postup by obecně byl zjevně nepřiměřený, neboť žalobce by musel dopředu předvídat, jak se vyvine spor o vypořádání např. i z hlediska možného znaleckého dokazování. Navíc žalobci, kteří v žalobě uvedli jimi navrhovaný způsob vypořádání, by byli v otázce úspěchu ve věci znevýhodněni oproti těm žalobcům, kteří konkrétní způsob vypořádání nenavrhli, neboť uvedení způsobu vypořádání není náležitostí žaloby v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Úspěch ve věci je proto podle dovolacího soudu třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv (o které se však v souzené věci nejednalo).
Jelikož dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu