ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2919.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2919/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce D. A., zastoupeného advokátkou proti žalovaným: 1/ J. J., 2/ J. V. a 3/ J. J., zastoupeným M. V., jako obecnou zmocněnkyní, o určení vydržení práva věcného břemene a o uložení povinnosti odstranit závoru, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 504/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2000, čj. 23 Co 445/99-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 1999, čj. 8 C 504/98-122, výrokem I. zamítl žalobu o určení, „že vydržením vzniklo časově neomezené věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch vlastníků rekreační chalupy ev. č. 9 na stav. parc. č. 111/1, stav. parc. č. 111/1 a poz. parc. č. 2013, vše zapsané pro obec a kat. úz. D. M. na LV č. 156 u Katastrálního úřadu H. B. přes pozemky žalovaných, a to parc. č. 3152/1, 3152/2, pozemek ve zjednodušené evidenci - původní pozemkový katastr č. 3152 zapsané na LV č. 45 a parc. č. 3151/1 zapsaný na LV č. 694 vedených pro obec a kat. území D. M. u Katastrálního úřadu v H. B.“, výrokem II. zamítl „žalobu o uložení povinnosti druhé žalované a třetímu žalovanému odstranit závoru umístěnou na pozemku parc. č. 3151/1“ a výroky III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce užíval přístupovou cestu ke svým nemovitostem od jejich nabytí v roce 1994 přes ve výroku I. specifikované pozemky ve vlastnictví žalovaných, když od roku 1971 tak činili i jeho právní předchůdci, neboť jiná cesta k jeho nemovitostem nevedla. Až do počátku sedmdesátých let všechny nemovitosti ve vlastnictví žalobce a žalovaných tvořily jedinou usedlost přístupnou jen z této cesty. Tu užívali po řadu let i rolníci obhospodařující okolní pole a louky. Kromě této cesty se lze k žalobcovým nemovitostem dostat pouze jen obtížně schůdnou stezkou pro pěší. Soud konstatoval, že žalobce neprokázal naplnění jednoho ze základních předpokladů, za nichž mohl právo věcného břemene ve svůj prospěch nabýt, a to existenci dobré víry ve smyslu §132a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), když netvrdil a neprokázal okolnosti týkající se právního důvodu nabytí tohoto práva, tzv. titul držby. S odkazem na ustanovení §135a a §135c odst. 1 a §507a odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., §132a odst. 2 a §135a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a na §868 ObčZ žalobu o určení předmětného věcného břemene zamítl, stejně jako žalobu, jíž se žalobce dožadoval, aby žalovaným byla uložena povinnost odstranit závoru.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. dubna 2000, č. j. 23 Co 445/99-189, výrokem I. zastavil „řízení o návrhu na rozšíření žaloby tak, že se určuje, že vydržením vzniklo časově neomezené věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch vlastníků rekreační chalupy ev. č. 9 na stavební parcele č. 111/1, stavební parcely č. 111/1 a pozemkové parcely č. 2013 v katastrálním území D. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 156 u Katastrálního úřadu v H. B., navíc i po pozemku parcelní č. 2022/2 v katastrálním území D. M., zapsaném na listu vlastnictví č. 45 u Katastrálního úřadu v H. B.“, neboť tento návrh vzal žalobce posléze zpět. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Podle odvolacího soudu žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu svědčí právo odpovídající věcnému břemeni užívání předmětné cesty a nemohl toto věcné právo vydržením nabýt; netvrdil ani neprokázal právní důvod oprávněné držby. K vyhovění návrhu nemohla vést skutečnost, že předmětná cesta je jedinou přístupovou komunikací, kterou užívali i právní předchůdci žalobce, že se o ni starali a že jim nikdo v jejím užívání nebránil. Z důkazů nevyplynulo, že by s vlastníky předmětných pozemků o jejich užívání jako cesty k nemovitostem žalobce byla nějaká jednání v tomto směru vedena, že by o tom byla uzavřena nějaká dohoda a že by se žalovaní nějak zavázali. Návrh žalobce na připuštění dovolání zamítl, neboť neobsahoval otázky zásadně právně významné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. l písm. f) a §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. a) a d) OSŘ. Namítá, že ačkoliv žalobce prokázal, že vydržení věcného břemene vzniklo v důsledku nepřetržitého výkonu oprávněné držby po dobu delší 10 let, soudy obou stupňů v odůvodnění rozsudků naopak uvedly, že žalobce neprokázal existenci dobré víry ve smyslu §132a ObčZ. Odvolací soud připustil existenci tzv. subjektivní stránky dobré víry u žalobce, ale současně tvrdil a žádal po žalobci, aby její existenci doložil konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení - subjektivní stránka dobré víry - dovolatele (držitele) je opodstatněné. V této souvislosti odkazuje na listinné důkazy o financování společné brány, asfaltování cesty na náklady žalobce, užívání společných klíčů od brány po dobu delší deseti let a neexistenci jiné cesty. Namítá, že nebyli jako svědci vyslechnuti manželé Č., kteří právo užívání cesty vydrželi před prodejem nemovitostí žalobci. Jejich svědectví by bylo rozhodujícím důkazem pro posouzení existence subjektivní i objektivní stránky dobré víry a prokázání titulu držby ve prospěch žalobce. Nesouhlasí s formulací rozsudku odvolacího soudu na str. 6 shora v části týkající se hodnocení smlouvy o převodu nemovitostí a se závěrem, jaký z toho soud ve vztahu k posuzování existence nebo vzniku věcného břemene odvozuje, což pokládá za nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a zjistil, že dovolání není přípustné.
V dané věci žalobce netvrdil žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 odst. 1 OSŘ a dovolací soud takový důvod nezjistil. Zbývá tak posoudit možnou přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
V rozsudku Nejvyššího soudu, publikovaném pod č. C 551 ve svazku 6. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se uvádí: „Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, publikovaném v Právních rozhledech č. 5/1999. Podle §132a odst. 1, 2 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemeni pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo. Podle §135a ObčZ ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemeni (§132a odst. 2).
Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na každém požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.
Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001). Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni“. Problém vznikající tím, že k nemovitosti není jiný přístup, lze řešit podle §151o odst. 3 ObčZ v platném znění, na úvahu o tom, zda došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni však nemá vliv.
Je zřejmé, že právní stránku posuzované věci řeší judikatura Nejvyššího soudu a že napadená rozhodnutí nejsou s touto judikaturou v rozporu. Věc proto nemá po právní stránce zásadní právní význam. Nezbylo tedy, než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnout, protože v dané věci není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným žádné prokazatelné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
V Brně dne 19. srpna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu