ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2957.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2957/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce O. K. , zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/16, proti žalovanému R. B. , zastoupenému JUDr. Petrem Pýchou, advokátem se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 280/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. února 2009, č. j. 29 Co 704/2008–183, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. února 2009, č. j. 29 Co 704/2008–183, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. července 2008, č. j. 17 C 280/2004–159, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zřízení věcného břemene spočívajícího v právu průchodu a průjezdu k nákladové rampě v přízemí stavby ve svém vlastnictví postavené na pozemku p. č. 47/6 v k.ú a obci Frýdlant, a to přes pozemek žalovaného p. č. 47/2 v k. ú. a obci Frýdlant za roční úhradu 2.000,- Kč, když jiná příjezdová cesta umožňující plné využívání účelu stavby žalobce, tj. zejména skladování, není možná a žalovaný žalobci přístup přes jeho pozemek odmítá zřídit.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 14. července 2008, č. j. 17 C 280/2004–159, rozhodl, že uplatněný nárok žalobce je co do základu opodstatněný (výrok I.) s tím, že o rozsahu věcného břemene, výši náhrady a o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném (výrok II.). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 20. listopadu 2005, č. j. 17 C 280/2004–64, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. února 2007, č. j. 29 Co 36/2006–82.
Vyšel zejména ze zjištění, že žalobce má přístup ke své stavbě, sloužící jako skladová hala, zajištěn, nicméně nikoliv k její součásti - spodní nakládací rampě, ohledně níž žádá o zřízení „věcného břemene přístupu“. Podle zjištění učiněného ze znaleckého posudku Ing. Petra Rendla technicky nelze vybudovat jiný přístup k rampě bez zásahu do vlastnických práv žalovaného. Při hodnocení jiné varianty řešení přístupu, která by nevyžadovala zřízení věcného břemena přístupu přes pozemek žalovaného, tj. stavební úpravy za účelem zřízení vnitřního přístupu k rampě ze stavby žalobce, soud prvního stupně konstatoval, že i kdyby nehodnotil znalcem vyčíslené náklady těchto úprav (1 399 000,- Kč) jako nepřiměřené, další podmínkou by bylo dosažení souhlasu města Frýdlant se změnou režimu komunikace v ulici U Plovárny, která ke stavbě žalobce přiléhá a která je uvažována jako komunikace zklidněná se zamezením vjezdu veškeré dopravy s ohledem na pobyt osob a zejména dětí v bezprostřední blízkosti základní školy. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá jinou možnost přístupu k rampě v přízemí, než přes pozemek žalovaného č. p. 47/2 a že jeho požadavek je co do základu oprávněný. S ohledem na předchozí právní názor odvolacího soudu se soud prvního stupně dále nezabýval možností zbudování výtahu pro vnitřní přístup k rampě, kterou znalec připustil, protože takové řešení neumožňuje podle názoru soudu prvního stupně užívání rampy v přízemí. Namítal-li žalovaný, že žalobcem navržené řešení je příliš obecné a neurčité, soud prvního stupně s odkazem na §152 odst. 2 o. s. ř. uzavřel, že zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo průchodu a průjezdu po přilehlém pozemku ke stavbě, představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, k níž není zajištěn přístup, a vlastníkem pozemku. Žalobu nelze bez dalšího zamítnout jen proto, že navrhovaný rozsah břemene se soudu jeví jako např. nepřiměřený.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalovaného (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. února 2009, č. j. 29 Co 704/2008–183, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. S odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 konstatoval, že soud při rozhodování o zřízení věcného břemene přístupu ke stavbě přes přilehlý pozemek může překročit žalobní požadavek, je však při rozhodování vázán hlediskem přiměřenosti rozsahu věcného břemene, tj. aby jeho rozsah co nejméně zatěžoval vlastníka pozemku v nezbytném rozsahu. Poukázal rovněž na závěry učiněné již ve svém předchozím rušícím usnesení, v němž zdůraznil, že existence rampy, která je součástí budovy, úzce souvisí s otázkou způsobu a rozsahu užívání budovy získané žalobcem v rámci proběhlého dražebního řízení do vlastnictví z důvodů jejího využívání pro podnikatelskou činnost. Za této situace nebylo možno přehlédnout skutečnost, že budova s rampou původně tvořila s ostatními nemovitostmi (budovami, pozemky) areál podniku STAVO Frýdlant, a že jako celek sloužila výlučně hospodářským potřebám. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování správně zjistil, že rampa v přízemí a taktéž i manipulační rampa v prvém patře je součástí skladovací haly PSV na pozemcích p. č. 47/1, 47/2 a 50/1 v katastrálním území F. Skladovací hala byla a je stavebně určena k podnikání předpokládajícímu specifický provoz, vyžadujícímu manipulaci se zbožím a materiálem, tedy nakládku a vykládku zboží, materiálu a dalších věcí sloužících k podnikání, přičemž k realizaci této činnosti je třeba obvykle využívat motorová vozidla, a to k dovozu i odvozu zboží a materiálu. Provoz rampy v přízemí budovy tak vyžaduje, aby přístup k ní byl zvenčí, nikoliv vnitřními prostorami budovy, na což již odvolací soud poukázal ve svém předchozím rušícím rozhodnutí. Odvolací soud také nepřisvědčil námitce žalovaného, že by v rušícím usnesení k této problematice vyslovil dvě rozporná stanoviska, jež by vyzněla extenzivně nad rámec §151o obč. zák. Naopak bylo jednoznačně vysloveno, že nelze přístup zevnitř budovy k rampě v přízemí pokládat za dostačující a že by žalobce měl mít přístup k rampě zajištěn zvenčí tak, jak byl tento přístup realizován v době, kdy existoval areál STAVO Frýdlant. Odvolací soud se dále ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který zaměřil dokazování na objasnění otázky, zda je možno zřídit přístup k rampě nacházející se v přízemí budovy zvenčí jinak, a pokud ano, s jakými náklady. Zjištění učiněná soudem prvního stupně ve vztahu k nemožnosti realizace jiného, než žalobcem navrženého, řešení přístupu, pak odvolací soud označil za správná, včetně posouzení všech významných okolností [nepřiměřeně vysoká výše nákladů a souhlas Města Frýdlant se změnou režimu komunikace „U Továrny“ (správně zřejmě „U Plovárny“)] toto jiné řešení vylučujících. K námitce žalovaného odvolací soud dále uvedl, že není rozhodné, jaké vlastnické vztahy se k jednotlivým nemovitostem po proběhlých dražbách vytvořily. Jelikož věcné břemeno se váže výhradně k předmětné budově a jejím hospodářským potřebám vyžadujícím přístup přes rampu v přízemí zvenčí, není právně významné, zda žalobce budovu, jejíž součástí je rampa v přízemí, využívá sám ke své podnikatelské činnosti či ji pronajímá třetí osobě k podnikání. Závěry soudu prvního stupně ohledně opodstatněnosti nároku žalobce co do jeho základu tak odvolací soud označil za správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil ustanovení §151o odst. 3 obč. zák., když pro rozhodnutí o opodstatněnosti nároku žalobce nebyly splněny zákonné podmínky. Současně pominul rozhodné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, zejména podmínky přístupu žalobce ke stavbě a splnění formálních podmínek stanovených zákonem pro zřízení věcného břemene. Nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, podle něhož žalobci musí být umožněn vnější přístup k předmětné rampě tak, jak probíhal v době, kdy stavba žalobce a pozemek žalovaného byly součástí jednoho areálu, na základě něhož dovodily, že jsou splněny podmínky pro zřízení věcného břemena. Dovolatel má za to, že výklad §151o obč. zák. by měl vycházet nejen z platných právních předpisů, ale i z historického výkladu práva nezbytné cesty, konkrétně ze zrušeného zákona č. 140/1896 ř. z., jenž může být vodítkem pro správný výklad uvedeného ustanovení obč. zák., neboť z něj částečně vychází i současná právní úprava. Uvedený zákon stanovil, že právo nezbytné cesty nelze zřídit v případě, že nedostatek cestovního spojení byl způsoben patrnou nedbalostí vlastníka pozemku. Podle názoru dovolatele lze tento požadavek vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy žalobce v době, kdy vydražil předmětnou stavbu skladové haly, byl srozuměn s tím, že existuje omezení týkající se užívání nemovitosti spočívající v tom, že nemá zajištěn přístup k části této stavby zvenčí. Jestliže bylo zjištěno, že žalobce má zajištěn přístup ke své stavbě i jiným způsobem z ulice U Plovárny, prostřednictvím něhož může dopravit zboží k budově skladu a do skladu je přemístit vnitřními prostory stavby, nelze mít za této situace podle názoru žalovaného za splněny podmínky pro zřízení věcného břemena přístupu přes pozemek žalovaného k zajištění pouhého vnějšího přístupu k nákladové rampě stavby žalobce. Dovolatel dále namítá, že ustanovení občanského zákoníku o zřízení práva nezbytné cesty nelze vykládat extenzivně k tíži vlastníka pozemku, který by měl zřízení věcného břemena strpět. Odkazuje na ustálenou judikaturu, podle níž nelze zřídit věcné břemeno jenom proto, že by přístup či užívání stavby bylo po zřízení věcného břemena lepší, jednodušší či účelnější (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 15. dubna 1921, sp. zn. R I. 209/21, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 1347/2006, a sp. zn. 22 Cdo 38/2005). Pokud jde o odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1347/2006, dovolatel poukazuje na to, že byť toto rozhodnutí řešilo obdobnou skutkovou situaci, nyní posuzovaný případ se liší tím, že žalobce má zajištěn příjezd motorovými vozidly do ulice U Plovárny a přístup k jeho stavbě z této ulice k manipulaci se zbožím je sice méně komfortní, ale je v každém případě možný. Ačkoliv tato zjištění učinil již soud prvního stupně ve svém v pořadí prvém rozsudku, jímž žalobu zamítl, odvolací soud, aniž by vycházel z jiných skutkových zjištění, tuto skutečnost nevzal na vědomí a ani se s ní ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacích soudů a označil námitky dovolatele za nedůvodné. Vytýká dovolateli, že pro podporu své argumentace částečně upravuje skutková zjištění soudu prvního stupně, když tvrdí, že soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce nemá z hlediska hospodářského využití této stavby jiný přístup než přes pozemek žalovaného. Podle názoru žalobce nalézací soudy při posuzování podmínek jiného jeho přístupu k rampě skladovací haly, resp. ke skladovacím prostorám, zvažovaly všechny rozhodné okolnosti – značnou nákladnost stavebních úprav v případě zřízení přístupu vnitřkem stavby, jakož i další okolnosti, jejichž splnění by bylo za tím účelem třeba – oddělení části pozemku žalovaného p. č. 47/31, odprodej této části pozemku žalobci, volná průjezdnost komunikace ulice U Plovárny. Jelikož žádná z posledně uvedených okolností nebyla v okamžiku rozhodování soudů splněna, byly tím splněny podmínky pro vyhovění žalobě zřízením věcného břemene přístupu přes pozemek žalobce, které vyplývají z §151o obč. zák. Žalobce dále namítl, že sám žalovaný v dovolání argumentuje, že stávající přístup ke stavbě má umožňovat objektivní využitelnost stavby, přičemž v rámci řízení před soudem prvního stupně jednoznačně vyšlo najevo, že znemožněním přístupu žalobce ke stavbě (rampě) nemůže být objektivně stavba (jako celek) využívána. Tvrzení žalovaného, že žalobce může umísťovat do skladu zboží vnitřními prostory, označuje za účelové, vyšlo-li v řízení najevo, že schodiště spojující přízemí s prvním patrem není způsobilé pro nakládku a vykládku zboží. Za zásadní pro závěr nalézacích soudů o potřebě zřízení věcného břemene přes pozemek žalovaného považuje žalobce také historické okolnosti, tj. původně jednotné vlastnictví celého areálu společností STAVO Frýdlant, a. s., které zřízení věcného břemena přístupu nevyžadovalo, a průběh konkurzní dražby (prováděné konkurzním správcem a otcem žalovaného), v níž žalobce stavbu skladové haly získal a v níž o nutnosti dodatečného smluvního zajištění přístupu přes pozemek, který je nyní ve vlastnictví žalovaného, byla učiněna zmínka. Tuto zmínku žalobce považuje za určitý způsob zavázání žalovaného k tomu, aby žalobci přístup ke stavbě umožnil. Podle názoru žalobce by navržený způsob zřízení věcného břemene neměl žádným způsobem narušit účel, k němuž byl dotčený pozemek žalovaného vždy využíván a slouží mu i dosud, tj. jako manipulační a skladová plocha. Aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1593/2007 nalézacími soudy na posuzovaný případ označil žalobce za přiléhavou. Navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který otázku naplnění důvodů pro zřízení věcného břemena přístupu přes pozemek žalovaného ve prospěch stavby ve vlastnictví žalobce co do základu právního nároku žalobce posoudil správně, trpí z hlediska zvolené formy mezitímního rozhodnutí v řízení o žalobě podle §151o odst. 3 obč. zák. vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
I. K otázce naplnění předpokladů pro zřízení práva cesty soudem podle §151o odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
Podle uvedeného ustanovení není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Obsahem práva přístupu vlastníka ke stavbě ve smyslu §151o odst. 3 obč. zák. může být jednak právo průchodu (právo stezky) přes cizí pozemek, a dále právo průjezdu, zpravidla motorovými vozidly. Podle konkrétního případu je pak rozhodnutím soudu zajišťováno nejen právo průchodu, ale současně i právo průjezdu. Zpravidla tomu tak bude tehdy, zřizuje-li soud právo cesty ke stavbě stavebně určené k podnikání, při kterém se předpokládá větší provoz než obvykle z důvodu zajištění podnikatelských aktivit, vyžadujících nakládku a vykládku zboží, materiálů či produktů a jiných věcí sloužících k podnikání. Otázku, zda si žalobce může zřídit vlastní průjezd (či přístup) stavbou z veřejné cesty je spojeno s řešením dílčích otázek technické proveditelnosti a výši eventuálních nákladů, jejichž vynaložení by bylo možno po žalobci spravedlivě požadovat (k tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1593/2007, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
V posuzovaném případě nalézací soudy založily svůj právní závěr, že jsou dány důvody pro zřízení věcného břemene k zajištění venkovního přístupu k nakládací rampě stavby žalobce, sloužící jako skladová hala, přes pozemek žalovaného p. č. 47/2 ve smyslu §151o odst. 3 obč. zák. na těchto okolnostech:
a) v současné době jediný přístup do skladovacího prostoru v přízemí stavby žalobce z vyššího podlaží uvnitř stavby je nedostačující a podle závěrů znaleckého posudku by zřízení dostatečného vnitřního přístupu vyžadovalo nepoměrně vysoké náklady ve výši 1 399 000,- Kč, které nelze po žalobci spravedlivě požadovat,
b) stavba žalobce spolu s vnější rampou na úrovni skladovacího prostoru v přízemí, která je součástí stavby, jako celek sloužila výlučně hospodářským potřebám a v minulosti patřila k areálu dnes v konkurzu zaniklého podniku společnosti STAVO Frýdlant, a. s., kdy byl pro obsluhu rampy určené pro překládku zboží a materiálu do přízemní skladové části stavby využíván nyní žalobcem navrhovaný vnější přístup přes pozemek p. č. 47/2,
c) skladovací hala žalobce byla a dosud je stavebně určena k podnikání, při němž se předpokládá specifický provoz, vyžadující nakládku a vykládku zboží, materiálu a dalších věcí sloužících k podnikání a to obvykle za použití motorových vozidel, takže provoz rampy vyžaduje, aby přístup k ní byl zvenčí, nikoliv vnitřními prostorami,
d) i po stavebních úpravách sub a) za účelem zřízení dostatečného vnitřního přístupu k rampě by vykládky a nakládky zboží a materiálu musely probíhat z ulice U Plovárny, která je v současné době uvažována jako klidová, ke změně jejího režimu by bylo třeba získat souhlas města Frýdlant.
Podle názoru dovolacího soudu se odvolací soud otázkou naplnění předpokladů pro zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes přilehlý pozemek žalovaného p. č. 47/2 zabýval dostatečně podrobně a správně dospěl k závěru, že základ žalobního návrhu žalobce je opodstatněný. Odvolací soud ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem zohlednil všechny okolnosti daného případu a řádně odůvodnil potřebu zřízení práva cesty ve prospěch žalobce, přičemž správně učinil tyto závěry i za součinnosti znalce. Dovolací soud proto na důvody tohoto rozhodnutí v podrobnostech odkazuje a potvrzuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k řešení otázky ad I. v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou zmíněným rozsudkem ze dne 10. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1593/2007 a rozsudkem ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod pořadovým č. C 3678 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 32. Podle posledně uvedeného rozhodnutí mezi případy, kdy přístup ke stavbě nelze zajistit jinak, patří situace, kdy zajištění přístupu by bylo technicky možné, avšak náklady na jeho zřízení by byly natolik vysoké, že jejich vynaložení nebude možné po vlastnících stavby spravedlivě požadovat.
V dané věci by tedy nebylo spravedlivé požadovat po žalobci, aby s neúměrně vysokými náklady změnil vnitřní dispozici své stavby určené pro skladování zboží a materiálu tím, že by ve vyšší části této budovy zřídil dostatečně prostorný přístup z ulice U Plovárny a zboží a materiál by po dalších úpravách vnitřní dispozice dopravoval níže do skladového prostoru v přízemí, jestliže dříve existující vnější legální přístup k nákladové rampě, která přiléhá ke skladovému prostoru v přízemí a tvoří součást a jeden celek se skladovou halou žalobce, zanikl jen v důsledku jím neovlivněných okolností. Nelze také přehlížet, že s předchozí trasou vnější přístupové cesty k rampě stavby žalobce na sousedním pozemku, jejíhož obnovení se nyní žalobce fakticky domáhá, byl žalovaný srozuměn v době, kdy uvedený pozemek kupoval v dražbě proběhlé v rámci konkurzu na majetek společnosti STAVO Frýdlant, a. s. Rozhodnutí odvolacího soudu je i v souladu s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007, publikovaným v Souboru rozhodnutí pod C 7473, neboť je zřejmé, že újma žalovaného, která mu vznikne zřízením práva nezbytné cesty v místech, kudy již dříve nerušeně vedla, a to za odpovídající náhradu, nepřevyšuje újmu, která by žalobci vznikla odepřením takového práva, resp. újmu představovanou náklady na zřízení vstupu pro nakládku a vykládku zboží a materiálu z veřejné komunikace, která navíc pro takový nákladní provoz není ani určena.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným specifickým okolnostem pak není podle názoru dovolacího soudu namístě na posuzovaný případ aplikovat závěry rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. dubna 1921, sp. zn. R I 209/21, na něž poukazuje dovolatel, k nimž se předchozí judikatura dovolacího soudu v minulosti přihlásila.
Důvodnou není ani dovolací námitka poukazující na skutečnost, že nejsou dány podmínky pro zřízení práva tzv. nezbytné cesty z toho důvodu, že žalobce se svou nedbalostí zbavil přístupu ke stavbě.
Stávající právní úprava neřeší, zda zřízení práva nezbytné cesty se může domáhat ten, kdo se zbavil přístupu ke stavbě hrubou nedbalostí. Zákon č. 140/1896 ř. z. takovou možnost vyloučil (§2), ovšem jen v případě, kdy vlastník takto postupoval až po na nabytí účinnosti zákona. Stávající odborná literatura vychází z toho, že v současné době nelze žádost o zřízení nezbytné cesty odmítnout bez dalšího jen proto, že nabyvatel stavbu koupil bez zajištěného přístupu nebo se přístupu z nedbalosti zbavil. Jednak proto, že zajištění užívání stavby je v obecném zájmu a je i v zájmu vlastníků sousedních nemovitostí, a jednak proto, že platné právo takovou výjimku nezná a i zákon o propůjčování cest nezbytných ji vázal na podmínku, že vlastník se možnosti přístupu zbavil až po dni nabytí jeho účinnosti, k dřívějšímu nedbalému jednání se nepřihlíželo. Proto je třeba vždy zjistit důvody, proč se vlastník budovy zbavil možnosti přístupu ke stavbě. Zřízení cesty pak v zásadě nebrání skutečnost, že někdo koupil stavbu bez zajištěného přístupu (k tomu srovnej: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1052).
V daném případě z dosavadního dokazování vyplývá, že žalobce nabyl stavbu, k níž se zřízení práva nezbytné cesty domáhá, v dražbě proběhlé v rámci konkurzu na majetek společnosti STAVO Frýdlant, a. s., přičemž pozemek, ve vztahu ke kterému má být právo nezbytné cesty zřízeno, nabyl též v rámci konkurzní dražby žalovaný. Nelze tak mít za to, že se žalobce zbavil přístupu ke své stavbě hrubou nedbalostí. Okolnosti, za kterých stavbu nabyl bez zajištěného přístupu, pak podle názoru dovolacího soudu nejsou takového rázu, aby vyloučily možnost domáhat se zřízení přístupu k této stavbě postupem podle §151o odst. 3 obč. zák. nehledě na skutečnost, že i žalovanému muselo být při dražbě – prováděné jeho otcem - zřejmé, že s ohledem na dřívější průběh realizace výkonu podnikatelské činnosti bude vlastník stavby haly usilovat o zajištění přístupu, který do doby dražby právě přes dnešní pozemek žalovaného zajištěn měl, neboť vlastníkem stavby i pozemku byl jeden subjekt.
II. K rozhodnutí o právním základu žaloby mezitímním rozhodnutím v řízení podle §151o odst. 3 obč. zák.
Podle ustálené judikatury jestliže se žalobce domáhá zrušení, popřípadě omezení věcného břemene, nelze přiměřenou náhradu za zrušované nebo omezované věcné břemeno považovat za část projednávané věci ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. O zrušení nebo omezení věcného břemene proto není možno rozhodnout mezitímním rozsudkem, neboť zrušení či omezení věcného břemene a přiměřená náhrada za ně nejsou v poměru základu uplatňovaného nároku a jeho výše ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1986, sp. zn. 3 Cz 48/86, publikovaný v elektronickém systému Lex Data a v Automatizovaném systému právních informací – ASPI – pod evidenčním číslem JUD 10676 CZ). Tato judikatura je současnou odbornou literaturou považována stále za použitelnou (k tomu srovnej : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1030, judikatura, bod II).
Závěry judikatury o nemožnosti vydání mezitímního rozhodnutí ve smyslu §152 odst. 2 o. s. ř. v řízení podle §151o odst. 3 obč. zák. lze obdobně vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy odvolací soud potvrdil mezitímní rozhodnutí soudu prvního stupně, který toliko rozhodl o právním základu nároku žalobce na zřízení věcného břemene přístupu ke své stavbě přes pozemek žalovaného, aniž by současně vymezil konkrétní rozsah a obsah věcného břemena a stanovil příslušnou přiměřenou náhradu žalovanému. Je tomu tak proto, že ani v rámci konstitutivního rozhodnutí, jímž zřízení práva nezbytné cesty je, není zřízení věcného břemene a přiměřená náhrada za ně ve vztahu základu uplatňovaného nároku a jeho výše ve smyslu §152 odst. 2 o. s. ř. Mezitímním rozsudkem soud totiž rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění) – (k tomu srovnej : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1029). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Z uvedených důvodů je tak řízení před odvolacím soudem postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a jeho rozhodnutí tak není správné.
Na základě uvedeného Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že ačkoliv žalovaným uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou, která má za následek jeho nesprávnost. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože uvedený důvod platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu