ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2988.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2988/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně S., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) V. F., zastoupené advokátem, a 2) R, v. o. s., jako správkyni konkursní podstaty F., spol. s r. o., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 188/2001, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2006, č. j. 10 Co 704/2005-318, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že ona a společnost F., s r. o. jsou podílovými spoluvlastnicemi níže uvedené stavby - pavilonu R. Pokud uvedená společnost kupní smlouvou uzavřenou 14. 8. 2001 vlastnictví stavby převedla na žalovanou 1) bez vědomí a souhlasu žalobkyně jako spoluvlastnice, šlo o neplatný právní úkon; navíc sporná stavba není samostatnou věcí, ale součást hotelu O. Žalovaná 1) naopak spoluvlastnické právo žalobkyně popírala a také tvrdila, že předmětná stavba pavilonu je věcí samostatnou, nikoliv součástí hotelu O.
Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2005, č. j. 16 C 188/2001-218, výrokem pod bodem I. určil, „že podílovým spoluvlastníkem stavby pavilonu R. na pozemku parc. č. 1026 v katastrálním území K. V. jsou společnost F., s. r. o., a společnost S., s. r. o., a to každá ze společností se spoluvlastnickým podílem ve výši jedné poloviny“, výrokem pod bodem II. určil, „že vlastníkem stavby pavilonu R. na pozemku parc. č. 1026 v katastrálním území K. V. není první žalovaná V. F.,“, a výrokem pod bodem III. uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že předmětná nemovitost „vznikla vytvořením“ ve smyslu §132 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) a byla financována z prostředků žalobkyně. Výstavbu objektu provedla akciová společnost P. P. na základě smlouvy o dílo uzavřené se společností s r. o. F., která však všechny náklady přefakturovávala žalobkyni. Uzavřel, že žalobkyně a společnost s r. o. F. jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětné nemovitosti s podíly po jedné ideální polovině; stavba je nedílnou součástí hotelu O. Pokud společnost s r. o. F. uzavřela 14. 8. 2001 ohledně nemovitosti kupní smlouvu s žalovanou 1), šlo o neplatný právní úkon.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 14. června 2006, č. j. 10 Co 704/2005-318, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že F. s. r. o. nebyla výlučnou vlastnicí rozestavěné stavby a pokud jmenovaná společnost převedla stavbu 14. 8. 2001 na žalovanou 1), stalo se tak v rozporu s §123 a §137 odst. 1 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“), a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Připomíná, že odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení č. j. 10 Co 553/2003-154, s ohledem na rozporná tvrzení účastníků ohledně otázky, zda předmětná stavba je či není součástí objektu bydlení ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 2) ve smyslu §120 odst. 1 ObčZ, konstatoval, že se s touto otázkou soud prvního stupně řádně nevypořádal, když pro takové posouzení nepostačuje pouhé vyjádření Stavebního úřadu v K. V.. Bez ohledu na to však poté soud prvního stupně, aniž by si vyžádal další stanovisko či znalecký posudek, uzavřel, že kupní smlouva ze 14. 8. 2001, uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovanou 2), je absolutně neplatný právní úkon. Soudy obou stupňů nepřihlédly ke stanovisku znaleckého ústavu K., spol. s r. o. P. z 15. 3. 2003, z něhož je zřejmé, že nemovitost pod označením „pavilon“ není součástí hotelu O. Z něj též vyplývá, že uvedené stavby k sobě nejsou „fyzicky přistavěny“ a nejsou provozovně propojeny, takže odstraněním jedné není ochromen provoz druhé. Protože soud k uvedenému stanovisku nepřihlédl, není dovolatelce zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl k názoru, že pavilon R. je součástí hotelu O. Závěr soudu, že jím vyžádané vyjádření stavebního úřadu k této záležitosti má vyšší důkazní hodnotu než stanovisko znaleckého ústavu vyžádaného účastnicí řízení, dovolatelka nepovažuje za správný. Soud měl za této situace podle §127 odst. 1 OSŘ ustanovit znalce, což neučinil. K tomu dovolatelka směřuje následující otázky, jež považuje za zásadně právně významné: zda lze považovat vyjádření stavebního úřadu za odborné posouzení věci podle §127 odst. 4 OSŘ, dále zda posouzení, že pavilon R. je součásti hotelu O., je otázkou odbornou, k jejímuž zodpovězení je nezbytné ustanovit znalce, dále, zda má vyjádření stavebního úřadu k technické otázce vyšší důkazní hodnotu, než je stanovisko znaleckého ústavu a konečně, zda je soud povinen na návrh stran provést důkaz znaleckým posudkem. Vedle zmíněných výhrad dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že tím, že „předfakturací“ poloviny vynaložených nákladů na rekonstrukci pavilonu hotelu O. ze společnosti F. na žalobkyni se žalobkyně stala spoluvlastnicí předmětné nemovitosti. Tento závěr neodpovídá provedenému dokazování a je i v rozporu s vyjádřením žalobkyně. Šlo jen o účetní operaci, nemající žádnou spojitost s tím, že by se žalobkyně stala spoluvlastnicí pavilonu R. Znovu opakuje, že tento pavilon byl postaven jako samostatná stavba, jeho výlučnou vlastnicí byla společnost s r. o. F. Proto je smlouva uzavřená 14. 8. 2001 mezi dovolatelkou a uvedenou společností platná. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V „doplnění dovolání“ dovolatelka odkazuje na připojené protokoly Finančního úřadu pro P. 7, z nichž podle jejího názoru plyne, že se společnost s r. o. S. nijak nepodílela na nákladech spojených s výstavbou pavilonu R. a s rekonstrukcí hotelu O. a že přefakturace poloviny nákladů byla pouhou účetní operací, provedenou k pokynu uvedeného úřadu z důvodu nadměrného odpočtu DPH společnosti s r. o. F.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvádí, že námitky dovolatelky ve vztahu k samostatnosti hotelu O. jsou nepodstatné; stavby jsou propojeny tunelem. Že investiční náklady v průběhu stavby byly hrazeny společností úpadkyně, která je dál přefakturovávala, je nepochybné. Z dalšího je pak průkazné, že převod sporné nemovitostí R. jednatelem úpadkyně na jeho matku za částku jeden milion Kč byl nestandardní, neboť výstavbou byly proinvestovány asi 4 miliony Kč. Je názoru, že dovolatelka se snaží o průtahy řízení, mající dopad na průběh konkursu. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za věcně správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozsudek odvolacího soudu je, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, založen na dvou závěrech: že pavilon R. je součástí stavby hotelu O. a tudíž nemůže být samostatně smluvně převáděn, a že (i kdyby tomu tak nebylo) by výstavbou pavilonu nabyla spoluvlastnické právo k němu žalobkyně a žalovaná 2). Proto žalovaná 2) nemohla převést výlučné vlastnické právo na žalovanou 1). Každý z těchto důvodů by postačil k tomu, aby žalobě bylo vyhověno.
Podle §120 odst. 1 ObčZ je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Mezi věcí a její součástí vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Právní rozhledy č. 14/2004). Posouzení toho, zda jde o součást věci, tak závisí na úvaze soudu, který vychází ze skutkových zjištění učiněných v řízení. V dané věci soudy vyšly z odborného posouzení věci stavebním úřadem, kterému daly přednost před posudkem znalce předloženým žalovanou 1); tento posudek však bylo možno posoudit jen jako důkaz listinou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, publikovaný pod č. C 1186 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Naproti tomu odborné vyjádření stavebního úřadu použil soud k důkazu v souladu s §127 odst. 4 OSŘ, přičemž tento postup byl i v souladu s judikaturou (R 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 5-6). Případné nesprávné hodnocení uvedených důkazů (§132 OSŘ) by mohlo vést jen k nesprávnému skutkovému zjištění, které by bylo možno uplatnit dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 3 OSŘ, k tomu však nelze v rozhodování o přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlížet (viz shora). Neprovedení navrženého důkazu může založit jen vadu řízení, pro kterou nelze dovolání připustit.
Z uvedeného je zřejmé, že závěr o charakteru sporného pavilonu jako součásti hotelu (která má stejný právní osud jako hotel) nelze v tomto řízení zpochybnit a nelze pro něj dovolání připustit. Není pak dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2878).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalující společnosti v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu