ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3049.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3049/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce DRUTEP, družstvo , se sídlem v Oseku, Jateční 229, IČO: 00029238, zastoupeného Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi, Nová Chřibská 2, proti žalované České republice – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové nám. 36, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 757/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2015, č. j. 14 Co 609/2011-322, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, č. j. 19 C 757/2009-236, zamítl žalobu na určení, že se žalobce stal vydržením vlastníkem pozemku parc. č. 242 o výměře 35 m 2 , parc. č. 243 o výměře 4 116 m 2 , parc. č. 241/1 o výměře 831 m 2 , parc. č. 241/2 o výměře 95 m 2 , parc. č. 244 o výměře 111 m 2 a nemovitostí – průmyslový objekt na parc. č. 242 a průmyslový objekt na pozemku parc. č. 243 (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše zapsané na LV č. 60 000 (dříve LV č. 215 s návazností na LV č. 795) pro k. ú. N., obec Ú. n L., okres Ú. n L. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, č. j. 14 Co 609/2011-261, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 22 Cdo 826/2013-293, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 14 Co 609/2011-322, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které pokládá za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce nepovažuje za správné rozhodnutí odvolacího soudu, které vycházelo z dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu. Nesouhlasí s tím, že neuvedení katastrálního území v převodní smlouvě brání vydržení, když ze skutečnosti, že nemovitosti převádí místně příslušný národní výbor v Neštěmicích, lze dovodit, že se bude jednat o nemovitosti v „jeho“ katastrálním území. Pokud je tedy právní úkon vadný, nebrání to oprávněné držbě. Podle žalobce je zcela zřejmé a bylo prokázáno, že skutečná vůle stran jednoznačně směřuje k převodu vlastnického práva. Účastníci neměli žádný důvod k tomu, aby o převodu správy vůbec uvažovali. Za případný omyl je odpovědný orgán tehdejší státní správy, právě on uvedl žalobce v omyl. Takový omyl je přitom možné považovat za omluvitelný. Zdůrazňuje, že jednou ze stran smlouvy byl stát, který následně řadu let nijak nezpochybňoval vlastnické právo žalobce, jenž vyjadřuje nesouhlas s některými závěry odvolacího soudu, vycházejícími z názoru dovolacího soudu. Domnívá se, že jeho dobrá víra byla prokázána a že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, žalobce neoznačuje žádné nové skutečnosti, toliko polemizuje s dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu v dané věci. Ztotožňuje se s rozsudky soudů obou stupňů a odkazuje na svá dřívější podání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, v dovolání ovšem nevymezuje žádnou dříve v judikatuře dovolacího soudu vyřešenou právní otázku (právní závěr), která by měla být podle dovolatele překonána. Dovolatel má evidentně uvedenou formulací na mysli, že má být v jeho dané věci rozhodnuto naopak; to ovšem uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání významově neodpovídá.
Obsahem samotného dovolání je pak především výhrada proti zjištěnému skutkovému stavu (zejména námitka ohledně určitosti smlouvy a ohledně skutečné vůle stran), dovolatel však pomíjí, že zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
K tomu dovolací soud podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 826/2013, pročež nemá dovolací soud v tomto ohledu odvolacímu soudu co vytknout. Na tom nic nemění ani polemika dovolatele obsažená v jeho dovolání. Dovolání žalobce je totiž vyjádřením nesouhlasu s právními závěry, které Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 826/2013, což také dovolatel v dovolání výslovně uvádí. Těmito právními závěry byl odvolací soud vázán, podle nich postupoval a dovolací soud neshledal žádný důvod se od těchto závěrů v předmětné věci odchýlit. To platí zejména o klíčovém závěru, že dovolatel nebyl s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, pročež nemohl nabýt vlastnické právo vydržením.
Jelikož dovolatel nevymezil otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu