ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3130.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3130/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. S. , a b) L. S., zastoupených Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti žalovanému RNDr. Ing. O. P., CSc., o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 1080/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2014, č. j. 13 Co 89/2012-468, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2011, č. j. 8 C 1080/2003-431, zřídil věcné břemeno spočívající v právu žalovaného a každého dalšího vlastníka montované haly H., postavené na pozemku parc. č. 583/4 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na listu vlastnictví 1744 pro obec a katastrální území O. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov, užívat část pozemku parc. č. 582/1 – zahrada, zapsaného na listu vlastnictví č. 606 pro obec a katastrální území O. ve vlastnictví žalobců a) a b) a každých dalších vlastníků tohoto pozemku, a to za účelem údržby a oprav téže montované haly H. v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu znalce Ing. Jaroslava Sáčka ze dne 4. 11. 2010, č. 1412-65/2010, přičemž tento geometrický plán je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl, že žalovaný a každý další vlastník montované haly H. je povinen písemně oznámit žalobcům a) a b) a každému dalšímu vlastníku pozemku parc. č. 582/1 v katastrálním území O. provádění oprav a údržby této haly ve lhůtě patnácti dnů předem a zároveň sdělit druh a rozsah prací na údržbě a opravách haly včetně počtu dní trvání těchto prací (výrok II.), rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, náhradu za zřízení věcného břemene 3 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.). Zastavil řízení o návrhu žalobců a) a b), kteří se domáhali, aby soud určil, že žalobci a) a b) jsou vlastníky v režimu společného jmění manželů části pozemku parc. č. 10890/2 o výměře 386 m2, vedeného ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr, původní katastrální území O., a zapsaného na listu vlastnictví č. 606 pro obec a katastrální území O. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov, když tato část je označena v geometrickém plánu Ing. Vladimíra Svobody č. 765-167/2002 jako parc. č. 582/6 v katastrálním území O. (výrok IV.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.) s tím, že žalobci a) a b) jsou povinni nahradit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu Brno-venkov náklady řízení ve výši 11 015,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok VI.) a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu Brno-venkov náklady řízení ve výši 11 015,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok VII.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného svým rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 13 Co 89/2012-468, změnil rozsudek I. stupně v napadené části ve výrocích I. až III. tak, že zamítl návrh žalobců na odstranění stavby montované haly typu H. anebo její části postavené na pozemku žalobců parc. č. 582/1 v k. ú. O. z tohoto pozemku (výrok I.). Rozhodl, že žalobci a) a b) jsou povinni nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 36 727 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žalobci a) a b) jsou povinni nahradit České republice na účet Okresního soudu Brno-venkov, společně a nerozdílně, náklady řízení v částce 22 031 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek prvoinstančního soudu ve věci samé. Odvolání žalobci odůvodňují tím, že je rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále vadou, která spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Žalobci odvolacímu soudu zejména vytýkají, že při svém rozhodování vycházel pouze z důkazů a závěrů uplatněných v prvoinstančním řízení a vypracovaných k tomu ustanovenými znalci, kdy bez jakékoliv odborné kvalifikace měnil závěry těchto odborných vyjádření a to nepředvídatelně a neodůvodněně, a že tak odvolací soud pochybil při posuzování provedených důkazů a jejich význam a závěry neodůvodnitelně změnil oproti rozhodnutí soudu I. stupně. Dále namítají, že rozhodnutí je postiženo vadou spočívající v tom, že nebyli poučeni ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu o právním názoru odvolacího soudu, a jeho rozhodnutí proto považují za překvapivé a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí a principem legitimního očekávání. Žalobci se následně v dovolání vymezují k jednotlivým fázím řízení, vyjadřují přesvědčení, že skutečnosti týkající se oprávněnosti stavby má za povinnost prokazovat její vlastník, tedy žalovaný a nikoliv žalobci a závěrem navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. března 2014 a dovolání bylo podáno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 3 věta první, o. s. ř., ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz )].
V daném případě není v dovolání řádně uvedeno, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. Ačkoliv dovolatelé byli odvolacím soudem zcela konkrétně poučeni o důvodech přípustnosti dovolání, shledávají v rozporu s §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, přípustnost dovolání v tom, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, a tak odkazují zřejmě na §237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012. Jiný důvod přípustnosti dovolání dovolatelé neuvádí a nelze ho ani dovodit z obsahu samotného dovolání.
Dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vytýkají, že je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení ve věci, a dále vadou, která spočívá v nesprávném právním posouzení. Konkrétně vytýkají nedostatek poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., překvapivost rozhodnutí a nepřípustné hodnocení důkazů (výslechu znalce, znaleckého posudku). Od 1. ledna 2013 je však jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání přípustné. Dovolatelé však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku hmotného či procesního práva nevymezili, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn tvrzené vady přezkoumávat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním skutkovém zjištění, že předmětná stavba se nenachází na pozemku žalobců. Jestliže dovolatelé naznačují nesouhlas s tímto pro věc určujícím závěrem, nepřípustně zpochybňují skutková zjištění, kterými je však dovolací soud vázán, v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu a jejich kritikou nelze přípustnost dovolání založit.
Jelikož dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4205/2013 (obě uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu