ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3146.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3146/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) E. K. a b) MUDr. J. K. , zastoupených JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované obci Česká Kubice , IČO: 00253294, se sídlem v České Kubici 2, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Msgre. B Staška 62, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 168/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2015, č. j. 14 Co 28/2015-29, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2015, č. j. 14 Co 28/2015-29, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. prosince 2014, č. j. 6 C 168/2014-19, zastavil řízení s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obecnímu úřadu v České Kubici jako silničnímu správnímu úřadu. Žalobcům vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že k rozhodování o úpravě nebo omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci je příslušný silniční správní úřad, kterým je žalovaná. Institut obecného užívání veřejné komunikace má veřejnoprávní charakter, proto zde není dána pravomoc soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. Ochrana uživatele pozemní komunikace musí být poskytnuta v rámci veřejné správy a posléze ve správním soudnictví.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 23. března 2015, č. j. 14 Co 28/2015-29, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.
Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že v přezkoumávané věci jde o úpravu nebo omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci. Žalobci netvrdí, že pozemek parc. č. 249/27 v k. ú. S. S. je účelovou komunikací. Ze skutkových tvrzení i z listin založených do spisu vyplývá, že v roce 2011 koupili do společného jmění manželů pozemek o výměře 2 474 m 2 , přes který vede účelová komunikace, která zabírá jen jeho malou část. Ve své žalobě se domáhají ochrany proti zásahům do jejich vlastnického práva ze strany žalované, kterou jim mohou poskytnout soudy v občanském soudním řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že ve věci je dána pravomoc soudů. Tvrdí, že pro posouzení je podstatné, že žalobci existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku parc. č. 249/27 v k. ú. S. S. nezpochybňují. Z obsahu žaloby pak vyplývá, že hodlají regulovat provoz na veřejně přístupné účelové komunikaci, k čemuž je příslušný pouze silniční správní úřad. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdí.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání je přípustné a je i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost navrátit závoru na pozemek PK č. 249/27 v k. ú. S. S., navrátit dopravní značku „Zákaz vjezdu všech vozidel“ na pozemek parc. č. 249/36 v k. ú. S. S., zdržet se vjezdu vozidel údržby na pozemek PK č. 249/27 v k. ú. S. S. a zdržet se shrnování sněhu vozidly údržby na účelové komunikaci vedoucí přes pozemek PK č. 249/27 v k. ú. S. S. Svůj návrh odůvodnili tím, že přes pozemek parc. č. PK č. 249/27 vede účelová komunikace, která v minulosti sloužila pěším a výjimečně vozidlům vlastníků přilehlých nemovitostí. Vjezdu vozidel bránila závora, kterou na pozemní komunikaci umístila žalovaná a dopravní značka „Zákaz vjezdu všech vozidel.“ Žalovaná v souvislosti se stavební činností na dalších pozemcích závoru i dopravní značku odstranila, čímž se zvýšil pohyb strojů a nákladních vozidel po komunikaci, došlo k rozježdění pozemku mimo komunikaci a ke škodám na majetku žalobců. Žalobci uvedli, že s jiným – širším – způsobem užívání účelové komunikace nesouhlasí, neboť tím dochází k porušování jejich vlastnického práva.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaném v Právních rozhledech, ročník 2001, č. 2, dovodil, že „zřídí-li vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně, s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace. Soukromá práva vlastníka jsou v tomto případě omezena veřejně právním institutem obecného užívání pozemní komunikace. Zákon o pozemních komunikacích je třeba vykládat v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vyvlastnění, nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Proto nelze zřídit účelovou komunikaci na pozemku proti vůli jeho vlastníka; zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník a vlastník neprojeví, byť i konkludentně, souhlas s existencí a užíváním této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle §126 odst. 1 obč. zák. (pozn. s účinností od 1. 1. 2014 §1040 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen o. z.). Je-li však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání, jak je zřejmé i z ustanovení zákona o pozemních komunikacích, která vážou regulaci provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích (§7 odst. 1) na rozhodnutí příslušného orgánu, nikoliv na rozhodnutí vlastníka (§7 odst. 1 věta druhá, §24), i z těch ustanovení, která svémocnou regulaci postihují (§42 odst. 2 písm. c/). K takové regulaci nejsou oprávněni ani právní nástupci původního vlastníka. Vlastník komunikace, která má znaky účelové komunikace, která není v uzavřeném prostoru nebo objektu (§7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích), není ani při zřízení komunikace oprávněn omezit užívání této komunikace na určitou skupinu subjektů a vyloučit tak její obecné užívání. To neznamená, že vlastník by byl zbaven možnosti provoz na účelové komunikaci regulovat, případně komunikaci zcela uzavřít; může tak však učinit jen na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu“.
Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění, které nelze omezit na základě jednostranných úkonů subjektů veřejného práva. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích. Z §44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Podle §7 odst. 1 a 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle §44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení; nelze tedy ani vydat rozhodnutí o tom, že pozemek je účelovou komunikací (ostatně by nešlo ani o některý z případů, uvedených v §80 o. s. ř.). Pokud se však v soudním řízení o negatorní žalobě podle §126 odst. 1 obč. zák. (nově podle §1042 o. z.) žalovaný brání námitkou, že pozemek, z jehož užívání má být vyloučen, je účelovou komunikací, posoudí soud otázku, zda skutečně jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jako předběžnou podle §135 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo nutné k této otázce vydávat správní rozhodnutí.
Dovolací soud rovněž opětovně vyslovil, že ochrana práva obecného užívání pozemních komunikací přísluší správním orgánům. V pravomoci soudu je však rozhodovat o ochraně vlastnického práva, pokud není výslovně svěřena jinému orgánu (§7 odst. 1 o. s. ř.). Je tedy nutno rozlišovat případ, kdy soud by měl podle žaloby ve výroku rozhodnout o ochraně práva osobního užívání pozemní komunikace, od případu, kdy soud rozhoduje o právu vlastníka na ochranu podle §126 odst. 1 obč. zák. (nově podle §1042 o. z.) Soudu přitom náleží pravomoc k rozhodnutí o žalobě na ochranu vlastnického práva.
V dané věci žalobci nezpochybňují skutečnost, že se na části jejich pozemku parc. č. 249/27 v k. ú. S. S. nachází účelová komunikace. Tvrdí sice, že se domáhají ochrany svých práv proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva ze strany žalované, která odstranila závoru z pozemku žalobců, odstranila dopravní značku, vjíždí vozidly údržby na pozemek žalobců a bez jakékoli dohody s majiteli pozemku shrnuje sníh vozidly údržby na účelové komunikaci vedoucí přes pozemek žalobců, z obsahu žaloby však vyplývá, že se domáhají omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci. Pravomoc rozhodnout o ochraně práva osobního užívání pozemní komunikace však soudu nepřísluší, může tak učinit pouze příslušný správní orgán. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nesprávné a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., postupoval ve shodě podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1, §243g odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu